Poslední soud

Poslední soud (řec. Η ημέρα της κρίσης, lat. Ultimum iudicium, rus. Страшный суд, Судный день) patří k oblíbeným a mnohovrstevnatým ikonologickým tématům.

Kompozice Posledního soudu zahrnuje témata přejatá především z evangelií, Zjevení sv. Jana, Slov Efréma Syrského, traktátů mnicha Palladia, legendy Basilea Nového aj.

Takto vykládá v podobenstvích události posledního soudu evangelista Matouš (25,31–46):

Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy;

a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů,

ovce postaví po pravici a kozly po levici.

Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.

Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne,

byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘

Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít?

Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě?

Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘

Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘

Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!

Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít,

byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘

Tehdy odpovědí i oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘

On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.‘

A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.

První doklady o využití tohoto syžetu pocházejí ze 4. století, kdy se objevují v malbách katakomb. Kromě Byzance a Rusi se těšil popularitě přirozeně také na křesťanském Západě.

Ikonografie této události patří k nejsložitějším vůbec. Do středu vyobrazení je umisťován Kristus jako vševládce a soudce světa, jemuž se klanějí Bohorodička a Jan Křtitel, kteří zde orodují za lidstvo. U jejich nohou se nachází Adam a Eva, první lidé. Po stranách sedí apoštolové (po šesti z každé strany) s otevřenými knihami. Za nimi pak stojí andělé jako nebeská stráž. Pod apoštoly jdou před Boží soud národy: zprava od Krista spravedliví, zleva hříšníci. V horní částí je rovněž často umisťován Bůh Sabaoth a andělé světla, kteří svrhávají z nebes anděly tmy. Jako symbol konce světa slouží nebe v podobě srolovaného svitku.

Zvláštní pozornost je na zobrazeních Posledního soudu věnována peklu („ohnivé gehenně“). Těmto výjevům je ponechána celá spodní část kompozice, jíž vévodí strašlivé zvíře na němž sedí ďábel (drží v rukou Jidášovu duši). V pekelném ohni trpí hříšníci, které ďábel mučí.