Karel Škréta (1610 Praha – 30. červenec 1674 Praha), celým jménem Karel Škréta Šotnovský ze Závořic, byl patrně nejvýznamnější český barokní malíř 17. století. Patří k největším osobnostem českého umění a považuje se za zakladatele českého barokního malířství.
Karel Škréta se narodil v roce 1610 v domě U černého jelena v Týnské uličce na Starém Městě pražském v protestantské rodině. Škrétům tehdy patřil predikát vladyků, říkali si přídomkem Šotonovský ze Závořic. Tento rod žil především v Praze a také v Kutné Hoře, kam přišli z jihočeské Olešnice.
Škrétův děd, původně mlynář, dostal roku 1559 v Praze měšťanské právo. Škrétův otec i strýcové byli významnými královskými úředníky. Otec se stal úředníkem české královské komory a strýc Daniel sekretářem a později za stavovského povstání proti Habsburkům jedním z třiceti direktorů země.
Rodina poskytla Škrétovi humanitní vzdělání a umožnila mu styk s uměleci a s humanitními vzdělanci, kteří rodinu navštěvovali. Na chlapcovo vzdělání měl velký vliv strýc, který se stal jeho poručníkem, když mu zemřel ve třech letech otec. V závěti dokonce Škrétův otec nabádal svou ženu, aby nechala syna vzdělat ve víře a humanitních vědách. Škréta studoval pravděpodobně v Týnské škole. Jistě uměl německy, latinsky i francouzsky.
Jak nebo kde se Karel Škréta učil malířství, není zcela známo. Protože se jeho jméno nenalézá v seznamu učedníků malířského cechu, považuje se Škréta za učedníka některého z dvorských umělců. Nejspíše se učil u rytce Jiljího Sadelera, který se v pozdějším věku zabýval i portréty, jež jsou i pro Škrétu typické. V Praze, která byla v té době uměleckým centrem, a především u dvora, měl Škréta možnost seznámit se se sbírkami Rudolfa II. a poznat nizozemskou, německou i italskou malbu.
Rodina Škrétových byla evangelická a po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 se musela vyrovnávat s pronásledováním a násilnou rekatolizací. To bylo mezi lety 1627–1628, kdy bylo Karlu Škrétovi asi osmnáct. Atmosféru protestantské emigrace Škréta zaznamenal ve svém alegorickém obraze, který roku 1628 nakreslil ve Stuttgartu. Na tento obraz latinsky napsal motto: „Lépe je svobodně zemřít, než otrocky žít.“
V roce 1627 Škréta spolu se svou matkou a sourozenci emigroval do saského Freibergu, jednoho z velkých středisek českých exulantů. Zde se zdržel rok nebo dva a pak se vydal za zkušenostmi do Itálie, kde si obzvlášť oblíbil Benátky a tvorbu Tiziana, Veroneseho a Tintoretta. V Benátkách také začal studovat malířství a záhy se stal známým portrétistou. Během svého italského pobytu také navštívil Bolognu, Florencii a Řím.
V roce 1630 Škréta konvertoval ke katolictví. V roce 1634 znovu pobýval v Římě, kde se dostal do společnosti zaalpských malířů, tedy Němců, Holanďanů a Vlámů. Stal se členem skupiny nazývané Bent nebo Schilderbent. V Římě studoval především díla Rafaela a Michelangela. Některé jeho kresby prý byly dokonce k nerozeznání od Rafaelových.
V Itálii se také přátelil s J. von Sandrartem, který napsal roku 1675 v Akademii Škrétův první životopis, kde jej ocenil jako velkého umělce.
Již za svého italského pobytu získal Škréta pověst prudkého a vznětlivého člověka, který se často účastnil soubojů. Přesto však byl jeho život považován za romantický a lákal spisovatele. Postava Karla Škréty se objevuje v Arbesově knize „Poslední Škrétův souboj“, vyskytuje se i ve veselohře „Malíř Škréta“ nebo v libretu opery od Elišky Krásnohorské „Karel Škréta“, zhudebněné Karlem Bendlem.
Do Prahy se Škréta vrátil v roce 1638 a brzy se stal jedním z nejvyhledávanějších malířů. Do Čech zřejmě přijel především kvůli sporům o zabavený majetek s královskou komorou, který chtěl (jako katolík) znovu získat.
Jako první získal dům „U Hájků“ na Ovocném trhu, který byl jako pozůstalost po dceři Tadeáše z Hájku Zuzaně Strassbergerové zkonfiskován. Zuzana Strassbergerová byla Škrétova teta. V tomto domě se usadil a zřídil si zde svůj ateliér a dílnu. Dílna Karla Škréty patřila později v Praze mezi největší s velkým množstvím učedníků a tovaryšů, které tak mohl ovlivnit. K jeho odkazu se hlásili nejen přímí následovníci, jako byl P. Brandl nebo V. V. Reiner, ale i čeští umělci 19. století jako K. Purkyně a další.
Nejčastěji maloval portréty a oltářní obrazy, ojediněle pak ztvárňoval mytologická témata. Zvláště oblíbeným se stal u šlechty, která Škrétu vyhledávala jako portrétistu. V bratrstvu staroměstských malířů se Škrétovo jméno objevuje poprvé v roce 1644.
Škrétovi se nakonec skrze jeho vliv po mnoha dopisech na dvorskou královskou komoru podařilo získat zpět celý rodinný majetek, který byl zabaven po útěku jeho příbuzných z Čech, a tento fakt z něho činil malíře nezvykle majetného.
V roce 1645 se Škréta oženil s dcerou malostranského měšťana Veronikou Kronbergerovou, se kterou se mu o dva roky později narodil syn Karel. Karel Škréta mladší vystudoval práva a stal se purkrabským radou. Ve volném čase se pak věnoval malování jako jeho otec. Malování se mu však stalo pouze zálibou. Ve 44 letech bojoval Škréta na hradbách se Švédy. Na památku tohoto boje pak nakreslit dva obrazy.
Karel Škréta zemřel v poměrně pozdním věku 30. července 1674 v Praze. Byl pohřben 1. srpna v kostele sv. Havla na Starém Městě v Praze. Jubileum jeho smrti je zařazeno mezi světová výročí UNESCO.
Přestože pro umělecký vývoj Karla Škréty mělo rozhodující význam přímé setkání s Itálií, důležitou roli při formování osobního výtvarného stylu sehrálo jak seznámení se s pracemi pozdní fáze pražského dvorského manýrismu, tak i s tvorbou umělců pocházejících jak z říše, tak i z Francie, Nizozemí, Holandska a Vlámska.
Po svém vyučení v Praze v roce 1627 odešel mladý Škréta do jižního Německa a do Švýcarska, jeho pobyt máme doložen ve Stuttgartu zejména v Basileji, kde adept malířského umění nalezl podporu a materiální přispění u svého staršího bratra Jana.
O uměleckých začátcích Karla Škréty víme stále málo, můžeme však důvodně předpokládat, že kromě svého krajana, rytce Václava Hollara, se mohl na své cestě za poznáním setkat také s Johannem Wilhelmem Baurem a rovněž s Johannem Heinrichem Schonfeldem, jenž měl pro německé barokní malířství obdobný zakladatelský význam, jaký v českém kontextu připadl právě Karlu Škrétovi.
Během svého pobytu v Itálii mohl studovat nejen díla spojená s osobnostmi zdejších umělců působících v Římě, tzv. Bentu. Zde zřejmě poznal i Joachima von Sandrart, jednoho ze svých prvních životopisců.
Kontakt s aktuálními vývojovými směry neztratil malíř ani později v Praze, neboť v bohatých pražských uměleckých sbírkách, stejně jako prostřednictvím grafických reprodukcí, měl možnost seznámit se s nejnovějšími výtvarnými tendencemi.
Škrétovo významné postavení v oblasti severně od Alp symbolicky potvrdila jeho zakázka na oltářní plátna Ukřižování a Seslání Ducha svatého pro salcburský dóm (1668/1669), kde se z popudu arcibiskupa Guidobalda Thuna setkala díla pražského mistra s obrazy Sandrartovými, Schonfeldovými a Paudissovými.
Zkušenosti získané v průběhu italské cesty byly pro Karla Škrétu zcela zásadní a jeho dílo z nich čerpalo po celý umělcův život. Během zhruba pětiletého pobytu na Apeninském poloostrově poznal mladý pražský malíř důležitá umělecká centra, nejen Benátky, Bolognu, Florencii a Řím, ale i Neapol a Janov. Nejdéle se zdržel v Benátkách. Zde na něj vedle malířů a zprostředkovaných vlivů velkých mistrů raného baroka působila nepochybně i celková kulturní atmosféra, vyznačující se svobodomyslností, intelektuální hloubkou a respektem k uměleckým výkonům.
Ve městě na laguně se Karel Škréta mohl poprvé setkat s díly bolognské a římské malby, která inspirovala jeho budoucí tvůrčí směřování. Jednalo se na jedné straně o práce malířů ovlivněných Caravaggiem (Simon Vouet, Gerard van Honthorst, Bernardo Strozzi, Guercino aj.) a na druhé straně o klasicizující poučení z tvorby Carracciů a Guida Reniho. Zejména carracciovská lekce, jíž se našemu malíři dostalo během pobytu v Bologni a později v Římě (asi 1634–1635), se stala trvalým zdrojem dalších Škrétových kompozic.
Umělec však citlivě reagoval také na tvorbu zaalpských tvůrců usedlých v Římě (nejen Nizozemců, ale též Johanna Heinricha Schonfelda či Nicolase Poussina) a jistě se inspiroval i vlastními kreslířskými skicami antických památek a dostupnými grafickými předlohami.
V Římě Škréta patřil mezi Bentveuhgels, severské umělce soustředěné ve spolku Schildersbent, kde získal mnohoznačně znějící přezdívku Slagzwaart (Zlagzwaard) čili Espadron.
Bez osobní zkušenosti s Itálií by se Škrétovo životní dílo pravděpodobně utvářelo zcela jinak. Pozdější malířova tvorba se však neomezila na pouhé napodobování či mechanické přejímání v Itálii poznaných vzorů. Mnohdy různorodá výtvarná východiska dokázal Karel Škréta spojit v osobité výtvarné vize a formuloval je podle potřeby a požadavku zakázky, aniž by se však uchyloval k pokleslým dobovým klišé. Poučení i individuální osobitost, která je v malířově díle vedle nadání obsažena, vystihují i slova první Škrétovy biografie od Joachima Sandrarta; totiž, že tento pracovitý umělec se stále seznamoval s novými podněty a vzdělával se ve všem, co mohlo obohatit jeho vlastní, již žádaná a dobře placená díla, a tím rostla i jeho sláva.
Škrétova nejznámější díla jsou malována v Praze, kde jich je také dosud k vidění největší množství.
Jeho dílo vyniká mimořádnými uměleckými kvalitami, velkorysým pádným realismem a především schopností zpodobovat lidi a situace zevnitř, v dvojím osvětlení jejich činu a myšlenky. Jeho epochální význam tkví především v tom, že povýšil proces novodobého uměleckého osamostatňování Čech na nový historický stupeň a proměnil dřívější skromné kroky ve velké osobité dílo, které má už vyhraněný domácí ráz a které mělo později i hluboký vliv na další vývoj české malby.
Jeho nejstarším dílem, které známe, je Podobizna holohlavého muže a zachovalo se jen díky rytině do mědi od Václava Hollara.
Patrně díky zálibě v realismu se Škréta rád věnoval obrazům s pozemskou tématikou, které však ztvárnil monumentálně s epickou šíří a dramatičností. Jeho obrazy vynikají bohatou barevností, jež je vázána se světlem a vzešla z barokní smyslové malby, ovšem zároveň jsou založeny na kresbě a konstruování.
Škréta byl ve své době jeden z nejvzdělanějších barokních umělců. Své vzdělání mohl jistě uplatnit i při studiu obrazů a jednotlivých technik.
Prvním významným dílem v Praze byly obrazy Svatováclavského cyklu, které Škréta vytvořil kolem roku 1641 pro augustiniánský klášter na Zderaze. Svatováclavský cyklus znamená počátek barokního malířství v Čechách, i když se dovolává gotické tradice. Celkem bylo vytvořeno 32 obrazů, ale dochovalo se pouze osm. Dva z těchto obrazů, které se nazývají Zavraždění sv. Václava a Oplakávání nejsou díly Karla Škréty, na ostatních (Narození sv. Václava, Smrt Drahomíry, Zlický kníže Radslav se pokořuje sv. Václavu…) je již patrna Škrétova ruka.
V Národní galerii je umístěn asi nejcennější z nich – Narození sv. Václava. Ve všech ostatních dílech kromě tohoto lze spatřovat stopy malířových pomocníků.
Na obraze narození sv. Václava Škréta vystihl pohybovou vazbu v celé ploše obrazu. Mimořádná událost je ozvláštněna epizodami po stranách. Jedná se o zachycení konfliktu mezi omdlévající pohankou Drahomírou, matkou budoucího světce, a vzpřímenou postavou žehnající sv. Ludmily, mezi kterými drží porodní bába novorozeného kněžice Václava. Psychologické centrum obrazu pak posunul stranou. Smysl pro barevnou hmotu Škréta vyjádřil v šatech, které se bohatě řasí.
Ostatní díla Svatováclavského cyklu jsou umístěna v zámecké obrazárně v Mělníku, jako např. Smrt Drahomíry, a v Olomouci, kde je umístěn obraz Svatý Václav dává zbořit pohanské modly a stavět křesťanské kostely.
Ačkoliv měl Škréta zálibu ve světsky podaných malířských úlohách, dostávalo se mu často zakázek na oltářní obrazy. Tyto oltářní obrazy potřebovaly hlavně nově zřizované kostely a svatyně.
Jedním z těchto oltářních obrazů je i rozměrný obraz Nanebevzetí pany Marie, který je umístěn v kostele pany Marie před Týnem na Starém Městě. Scéna sama nutila k hybnosti a patetickému rozmachu, který nebyl nejsilnější stránkou Škrétova talentu, avšak výsledek je přesto úctyhodný. Jen o něco málo později dodal zřejmě pro svatotomášský klášter Očišťování P. Marie šerosvitně pojatou monumentální komposici, jež nese stopy benátských reminiscencí.
Pro české umění je v mnoha dílech patrný lyrismus, který Škréta zaznamenal v poetické pastorále Jakobova příchodu k Labánovi z roku 1643.
Jeho smysl pro monumentalitu nalezneme mimo jiné také ve velkolepém Ukřižování v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně.
V obraze Svatý Martin se dělí s žebrákem o plášť – i zde nalezneme hlubokou psychologii.
V padesátých letech Škréta proměnil svůj styl a jeho původně realistické pojetí bylo více idealizující a dekorativní. Tato změna znamenala patrný příklon k Bolognské škole. Mezi projevy patří např. Sv. Rodina se sv. Barborou a Kateřinou, Křest Kristův nebo Archanděl Gabriel s malým Tobiášem.
Někdy kolem roku 1651 namaloval obraz Maltézští rytíři se modlí v bitvě u Levanta, který je umístěný v chrámu Panny Marie pod řetězem na Malé Straně. Tento obraz předstihuje mnohé obrazy 18. století.
Vrcholné baroko je pak patrné ve Zbraslavském Nanebevzetí, které bylo vytvořeno kolem roku 1665.
Škrétovo umění také vyniklo obzvláště dobře v portrétech, které tvořil pro šlechtice, církev i měšťany.
Ve značném množství podobizen, které Škréta ztvárnil, zaznamenával jednak velmi realisticky podobu modelů, ale také jejich sociální postavení a osobní založení. V portrétech studoval fyziognomii a gesta.
V roce 1647 Škréta namaloval svoji vlastní podobiznu, kterou zakomponoval do obrazu „Karel Boromejský navštěvuje nemocné morem“, v němž je patrná zvláštní vyváženost skladby díla.
V jeho podobiznách nalezneme podobu s Rembrantovými díly a snad předznamenávají pozdější tvorbu Brandlovu.
V portrétech, které ještě Škréta ztvárnil v Itálii, je patrná odlišnost od děl italských i nizozemských malířů. Je to způsobeno věcností, již nalezneme například také v díle „Podobizna malíře miniatur“, kterým byl asi N. Poussin. Malba se poněkud vymyká z ostatní Škrétovy tvorby, stylově i technologicky.
Škréta maloval ve své době velmi oblíbené takzvané vyprávěcí portréty, díky nimž opět získal věhlas. Mezi tyto vyprávěcí portréty patří například Vergiliova dvojice Dido a Aeneas, ve které Škréta v roce 1652 ztvárnil jako alegorický dvojportrét svatební dvojici humprechta J. Černína a jeho choť, Italku Marii Dianu da Gazoldo.
V roce 1653 namaloval Podobiznu mladého muže, v němž je patrně ztvárněn Jan Adam ze Šternberka. Po roce 1653 vytvořil velmi zajímavě komponovanou Podobiznu řezače drahokamů D. Miseriho a jeho rodiny. Dle příkladu Jana van Eycka namaloval Podobiznu Marie Maxmiliány ze Šternberka.
V zámecké obrazárně v Rychnově je umístěna klasicky vyvážená Podobizna L. J. Vitanovského z Vlčkovic, nepřehlédnutelná je také Škrétova Podobizna muže s dlouhými plavými vlasy. Obraz je považován za jednu z vrcholných ukázek Škrétova portrétního umění a tradičně pokládán za dílo z počátku jeho malířské dráhy.
Ve své pozdní tvorbě Škréta uplatňoval techniku šerosvitu pro vyjádření expresivních účinků. Tato tvorba byla blízká tvorbě Brandlově. Technika temnosvitu je uplatněna v Pašijovém cyklu v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně, který Škréta maloval mezi lety 1673–1674, tedy téměř na konci svého života.
Na pašijovém cyklu je strhující jeho pravdivost a kritické zahrocení, jež zřejmě korespondovalo se Škrétovými úvahami o smyslu života.
Literatura:
NEUMANN, Jaromír. Škrétové. Praha 2000.
STOLÁROVÁ, Lenka; VLNAS, Vít. Karel Škréta (1610–1674): Doba a dílo. Praha: Národní galerie v Praze, 2010.