Frans Hals, zvaný též Frans Hals starší (asi 1582 Antverpy – 26. srpna 1666 Haarlem), byl nizozemský malíř Zlatého věku nizozemské malby, který se narodil v Antverpách na území dnešní Belgie, avšak jeho život a dílo jsou nerozlučně spjaty s nizozemským Haarlemem. Proslavil se především svým volným malířským rukopisem – zavedl tak tento temperamentní styl do západoevropského umění na sever od Alp. Byl vůdčím umělcem a velmi ovlivnil vývoj malířství celého 17. století, a to zejména v portrétní tvorbě a skupinových portrétech. Frans Hals se tak neopakovatělně zapsal mezi velikány evropského malířství, jeho díla patří po boku děl jeho současníka Rembrandta van Rijna mezi nejznámnější práce nizozemské malby.
Hals se narodil někdy v roce 1582 nebo 1583, a to v Antverpách jako syn obchodníka tkaninou Franchoise Fransze Halse van Mechelen (žil asi 1542–1610) a jeho druhé manželky Adriaentje van Geertenryck. Podobně jako mnoho jiných Vlámů, uprchli i Halsovi rodiče během neklidných dob 1584–1585 z Antverp ve Španělském Nizozemí a usadili se natrvalo v severním Nizozemí, v Haarlemu. Zde také Hals započal svá umělecká studia pod vedením dalšího vlámského emigranta Karla van Mandera. Vliv tohoto umělce tvořícího manýristickým stylem však není v Halsově dalším díle znát. Hals žil v Haarlemu po celý život, nikdy se nestěhoval a rovněž nepodnikal žádné delší cesty.
V roce 1610 se Hals stal členem Haarlemského cechu svatého Lukáše a začal vydělávat peníze jako umělecký restaurátor pro městskou radu. Spravoval a pečoval o její rozsáhlé umělecké sbírky, které popsal Karel van Mander ve své knize Het Schilder-Boeck publikované v roce 1604. Obnova sbírky byla hrazena z městského rozpočtu poté, co byla městu vrácena zabavená umělecká díla z kostelů a byla vybrána ta, která odpovídala současným protestantským názorům. Zbytek sbírky – díla, která byla označena za příliš katolická – byla prodána Corneliovi va Claeszovi, dalšímu z členů malířského cechu svatého Lukáše pod podmínkou, že budou odvezena z města. Pod vlivem těchto událostí se pravděpodobně také Hals rozhodl pro kariéru portrétisty, protože poptávka po náboženských dílech byla v severním Nizozemí značně oslabena.
Prvním a nejstarším známým Halsovým dílem je portrét Jacoba Zaffiuse z roku 1611. Naopak dílem, jež znamenalo skutečný průlom v jeho kariéře a vyšvihlo mladého umělce na výsluní zájmu, je jeho skupinový portrét banketu důstojníků Svatojiřské společnosti z roku 1616.
Po dlouhá léta se historici mylně domnívali, že Hals nepěkně zacházel se svojí první ženou Anneke Hermansz, k čemuž došli na základě záznamů, v nichž byl jistý Frans Hals obviněn z domácího násilí v roce 1616. Nicméně autor Halsových životopisů Seymour Slive bezpečně prokázal, že v této kauze nebyl obžalován umělec, ale jiný občan Haarlemu stejného jména. V době, ke které bylo datováno toto obvinění, Hals ani nemohl svoji první ženu týrat, neboť Anneke zemřela předčasně již v květnu 1615.
Podobně smyšlené jsou také Halsovy údajné sklony k pití a opilství, které se tradují z jeho časných životopisů, například od Arnolda Houbrakena. Žádné skutečné důkazy, prameny či zmínky o Halsově vztahu k alkoholu však ve skutečnosti neexistují.
V roce 1617 se Frans Hals podruhé oženil s maldou dcerou rybáře Lysbeth Reyniersovou, kterou původně přijal jako chůvu pro své dvě osiřelé děti. Vzali se narychlo a v ústraní v malé vesničce Spaarndam nedaleko Haarlemu. Důvodem k tomu bylo nejspíše to, že mladá Lysbeth byla v té době již v osmém měsíci těhotenství. Frans Hals je v tomto manželství líčen především jako milující a oddaný otec – postupně přivedl se svojí ženou na svět ještě dalších osm dětí.
Mnoho Halsových současníků, jímž byl například i Rembrandt van Rijn, se často stěhovalo a přizpůsobovalo svůj život podle rozmarů svých patronů a zákazníků. Frans Hals toto důsledně odmítal, nikdy neopuštěl svůj domov a trval na tom, aby zákazníci přicházeli k němu. Některé z jeho obrazů tak byly skutečně dokončeny jinými malíři, protože Hals trval na tom, že portrétované osoby musí přicestovat do Haarlemu a odmítal pracovat například v Amsterdamu.
Ačkoli Halsovy práce byly žádány po celý jeho život, přece jen žil a tvořil velmi dlouho, a tak zejména v pozdějších letech vyšel z módy a dostal se do značných finančních potíží. Kromě své vlastní umělecké kariéry také po celý život pracoval pro městskou radu v Haarlemu jako restaurátor a dnes bychom řekli kurátor městských uměleckých sbírek. V jeho kompetenci byl nákup uměleckých děl pro město a také poradní hlas v otázkách ceny nabízených děl. Jeho hmotná situace však nebyla příliš utěšená a jeho dlužníci jej několikrát pohnali k soudu, což byl ovšem osud mnoha tehdejších nizozemských umělců včetně slavného Rembrandta van Rijna. V roce 1652 byl po prohraném sporu s pekařem prodán umělcův majetek. Jeho soupis je však překvapivě krátký – uvádí pouze tři matrace, skříň, stůl se židlemi a pouhých pět obrazů (jednalo se o autoportrét a portréty umělcových synů). Umělec se tak ocitl zcela na mizině a byla mu proto zvýšena renta od městské rady na 200 zlatých ročně.
V době, kdy nizozemský národ bojoval ve válce o svoji nezávislost, nalézáme Halse mezi vojáky a je také zapsán ve vojenském cechu. Z toho také vycházejí četné spekulace o tom, že Halsovu tvář můžeme nalézt jako autoportrét na jeho obraze Haarlemské společnosti sv. Jorise (Jiří), ačkoli to nikdy nebylo potvrzeno. Ve skutečnosti se této výsady dostalo pouze důstojníkům a ne řadovým členům vojska. Je však možné, že to bylo Halsovi umožněno jako poděkování za jeho práci pro tento vojenský cech, který maloval celkem třikrát. Hals byl také členem místního spolku rétoriky a významně postupoval i v cechu svatého Lukáše (cech malířů), kde se stal v roce 1644 předsedajícím.
Frans Hals zemřel v Haarlemu v roce 1666 a byl pohřben v městském kostele St. Bavo. Jeho žena zemřela nedlouho po něm v městském chudobinci, kde žila z podpory spolku, který pečoval o zchudlé umělce.
***
Hals je nejlépe znám pro své portréty, zejména podobizny bohatých občanů, jakými byli Pieter van den Broecke a Isaac Massa, kterého maloval dokonce třikrát. Hals také maloval velké skupinové portréty pro různé cechy a společnosti. Byl to zlatý věk holandského malířství, který kombinoval intimní realismus s radikálně novými a svobodnými přístupy k malbě. Halsovy obrazy nám zachovaly tvář různých vrstev společnosti jeho doby. Nacházíme zde významné občany, radní, důstojníky i obyčejné úředníky, potulné umělce a zpěváky jakož i hospodské postavičky. Hals dokázal postihnout charakter a vlastnosti jednotlivých postav pouze několika tahy, jeho portréty nejsou idealizované a předvádějí nám bohatou škálu různých pocitů a výrazů.
Hals byl součastníkem Rembrandta van Rijna a byl bezpochyby stejně dobrým malířem. Jejich díla se však vzájemně v mnohém odlišují. Hals miloval denní světlo a jeho stříbrný lesk, zatímco v díle Rembrandtově nalézáme spíše zlatavou záři svic a lamp. Můžeme také citovat jedno rčení přirovnávající dílo obou malířů k hudbě. Oba umělci tvořili podle něj svými obrazy srovnatelná hudební díla, avšak podle různých klíčů. Rembrandt maloval basy a Hals výšky.
Hals dokonale ovládl svůj štětec a vše co příroda nabízela jeho očím dovedl přenést na plátno několika jistými tahy. Hals neopravuje, vše maluje s jistotou dokonalého mistra. Právě to jej vyneslo na místo žádaného portrétisty. Velkou část jeho práce představují svatební portréty, malované podle tehdejší módy a zvyku tak, že manžel je tradičně na levé a manželka na pravé straně plátna. Velká většina těchto obrazů však byla v pozdějších staletích rozdělena na jednotlivé portréty a jen zřídkakdy dnes vidíme manžele spolu.
Nejznámější svatební portréty namalované Fransem Halsem jsou například tyto:
Portrét Jacoba Pietersze Olycana (1596–1638), 1625, Mauritshuis.
Portrét Aletty Hanemansové (1606–1653), nevěsty Jacoba Olycana, 1625, Mauritshuis.
Paulus van Beresteyn, 1629, Louvre.
Catharina van der Eem, nevěsta Pauluse van Beresteyna, 1629, Louvre.
Joseph Coymans (15911660), manžel Dorothey Berckové, 1644, Wadsworth Atheneum.
Dorothea Bercková (1593–1684), manželka Josefa Coymanse, 1644, soukromá sbírka.
Portrét Stephana Geraedtse, manžela Isabelly Coymansové, 1652, Královské muzeum výtvarných umění, Antverpy.
Isabella Coymansová, manželka Stephana Geraedtse, 1652, soukromá sbírka.
V letech 1620 do 1640 namaloval mnoho dvojitých portrétů manželských párů na samostatných panelech, muž na levém panelu, jeho manželka na pravé straně. Jen jednou v tomto období namaloval Hals pár na jednom plátně, jedná se o dílo zvané Pár v zahradě, jde o svatební portrét Isaaca Abrahamsze a Massy Beatrix van der Laanové z roku 1622 (Rijksmuseum).
Halsův styl se v průběhu jeho života stále zvolna proměňoval. Nejmarkantnější je postupný přechod od obrazů plných zářivých barev k dílům, kde dominuje barva černá. Jedná se však spíše o proměnu tehdejšího protestantského oděvu ve stále více strohý (černý) než o nějaké osobní umělcovy preference. Pokud chceme tuto změnu vidět, postačí prohlédnout si postupně všechny portréty (asi 10 pláten), na kterých se objevuje pro Halse typická kompozice, něco jako jeho „ochranná známka“ – portrétovaný se zde naklání přes opěradlo židle.
V pozdějším období se také tahy jeho štětce stávají stále volnější a jemné detaily ustupují celkovému dojmu. Dřívější veselost a živost je nahrazena spíše vážností a důstojností portrétované osoby. Jeho paleta se stává stále úspornější a během let nacházíme na jeho dílech stále méně barevných odstínů, to však neubírá jeho pozdějším obrazům nic na působivosti a věrnosti. Vše je totiž dokonale provedeno neopakovatelným mistrovským rukopisem.
Existuje i domněnka, že tento posun v estetickém chápání obrazu je způsoben zcela neuměleckými okolnostmi. Tato stále více černá plátna se totiž dobou svého vzniku časově shodují s obdobím, kdy se Hals již netěší takové přízni bohatých mecenášů a potýká se s existenčními problémy. Černé a některé další užité pigmenty byly totiž nesrovnatelně levnější než barvy modré a karmínové, které užíval dříve. Zdá se, že pravda je někde uprostřed – jak už jsme uvedli, Hals necestoval za svými zákazníky, což do značné míry regulovalo počet objednaných portrétů, zejména v době, kdy se Haarlemu přestalo ekonomicky dařit. Ve své dílně byl však vyjímečně rychlý a efektivní. Je nesporné, že jeho díla vznikala v takřka rekordních časech, což se však nijak neodráží v jejich kvalitě. Hals prostě pracoval dobře tam, kde byl pracovat zvyklý a kde byl ke své práci také dobře vybaven.
Jako portrétista Hals nedosahuje takového psychologického vhledu, jaký můžeme vidět na plátnech Rembrandta nebo Velázqueze, přestože na několika portrétech (admirál de Ruyter, Jacob Olycan a Albert van der Meer) nám také odhaluje hlubokou analýzu zobrazených osob. Hals o hluboký vhled do nitra člověka patrně ani neusiloval. Jeho znalost zobrazovaného se projevuje jiným způsobem, a sice dokonalým prvním dojmem dosaženým co nejúspornějšími prostředky. Tento rozdíl můžeme jednoduše chápat jako rozdíl v názoru, který si uděláme na člověka při prvním setkání oproti názoru, který můžeme získat dlouhodobým pozorováním.
Četné Halsovy práce se ztratily, není dodnes přesně známo kolik. Autoritativní je dnes seznam Halsových děl v katalogu vytvořeném v letech 1970–1974 velkým znalcem Halsova díla a jeho životopiscem Seymourem Slivem (redigovaným v roce 1989), ve kterém přičítá Halsovi 222 známých děl. Oproti tomu další odborník na Halsovo dílo Claus Grimm věří, že toto číslo je o něco menší a sám uvádí pouze 145 bezpečně Halsových děl. A tak nějaké konečné číslo či soupis Halsových děl nemáme.
Není známo, zda Hals někdy maloval krajiny, zátiší nebo narativní scény. Už jeho debut z roku 1616 je skupinovým portrétem a všechny další známé obrazy spadají do portrétní tvorby. V té době se mnoho holandských malířů dalo na dráhu úzké specializace a zdá se tedy, že i Frans Hals byl malířem-specialistou.
Halsovo umění nejvíce ovlivnilo jeho bratra Dircka Halse narozeného již v Haarlemu (1591–1656), který byl rovněž malířem. Navíc se malíři stalo i pět z jeho synů:
Harmen Hals (1611–1669)
Frans Hals mladší (1618–1669)
Jan Hals (1620–1654)
Reynier Hals (1627–1672)
Nicolaes Hals (1628–1686)
Většina z těchto Halsových potomků byli portrétisté, avšak věnovali se i malbě krajiny a architektury. Frans Hals mladší maloval cenná zátiší, přestože mnohá plátna, která mu byla dříve přisuzována, dnes odborníci přičítají jiným umělcům.
Mezi další umělce inspirované uměním Franse Halse, jeho žáky či následovníky řadíme především tyto umělcovy současníky:
Jan Miense Molenaer (1609–1668), Haarlem
Judith Leyster (manželka Molenaer, 1609–1660), Haarlem
Adriaen van Ostade (1610–1685), Haarlem
Johannes Cornelisz Verspronck (1597–1662), Haarlem
Bartholomeus van der Helst (1613–1670), Amsterdam
Cornelis de Bie (1621–1664), Amsterdam
Hals měl velkou dílnu a mnoho žáků. Až do nedávné doby byl však jejich seznam značně neúplný, protože mnoho z nich malovalo stylem zcela odlišným od stylu Halsova, což svědčí o značné Halsově tolerantnosti k jiným uměleckým názorům.
Mezi Halsovy přímé žáky bezesporu patřili Philips Wouwerman, Adriaen Brouwer, Pieter van Gerritsz Roestraten, Adriaen van Ostade, Dirck van Delen a mnohá další více či méně známá jména. Pokud jde o styl, je nejblíže Halsově práci několik děl, která jsou připisována Judith Leysterové. Ta je dnes také považována za Halsovu žačku stejně jako její manžel, malíř Jan Miense Molenaer.
Dvě století po Halsově smrti se k jeho odkazu přihlásili jako noví žáci, mnozí moderní umělci, mezi jinými Claude Monet, Edouard Manet, Charles-François Daubigny, Max Liebermann, James Abbott McNeill Whistler, Gustave Courbet a v Nizozemsku Jacobus van Looy a Isaac Israelse – tedy jak impresionisté, tak realisté, kteří se hluboce ponořili do studií jeho děl a vytvářeli kopie jeho prací. Mnoho z nich také cestovalo do dnešního Muzea Franse Halse v Haarlemu (od roku 1913 v Groot Heiligland, a před tím na radnici), kde jsou uloženy některé z jeho nejvýznamnějších prací.
Po umělcově smrti Halsovo dílo značně pozbylo vážnosti a mnohá jeho díla, která jsou dnes chloubou světových galerií, byla prodávána za pouhých pár zlatých. Teprve ve druhé polovině 19. století zájem o jeho dílo opět vzrůstá, zejména díky úsilí kritika Théophila Thore-Bürgera. S tím také přichází obrovský nárůst ceny Halsových děl. I dnes malíř nachází četné obdivovatele, zejména mezi mladými umělci, kteří se mohou na jeho díle dobře přiučit postupu jeho práce, protože Hals neskrývá své tahy štětcem. Jeho práce dnes nalezneme po celém světě v těch nejvýznamnějších muzeích a galeriích, kde je můžeme vidět vedle děl jiných velkých portrétistů, jakými jsou Rembrandt či Velásquez. Důležitá sbírka jeho děl se nachází ve městě, se kterým spojil svůj život, tedy v Haarlemu v již zmiňovaném Muzeu Franze Halse.
Franz Hals byl také vyobrazen na nizozemské bankovce v hodnotě deseti guldenů z roku 1968.
Literatura:
Seymour Slive, Frans Hals, New York – Londýn, 1970–1974
Seymour Slive, Frans Hals (katalog výstavy), Washington – Londýn – Haarlem, 1989
Antoon Erftemeijer, Frans Hals in het Frans Hals Museum, Amsterodam – Gent, 2004 (v holandském, anglickém a francouzském jazyce)