Fra Bartolomeo nebo také Fra Bartolommeo di Pagholo (28 března 1472 – 6. října 1517), známý rovněž pod svojí přezdívkou „Baccia della Porta“, byl skvělý italský renesanční malíř. Ve svém díle se zabýval téměř výlučně sakrálními náměty.
Fra Bartolomeo se narodil v březnu 1472 v obci Savignano di Prato v Toskánsku. Zřejmě již v mládí také získal svou celoživotní přezdívku „Baccia della Porta“, a to podle jeho rodného domu který stál nedaleko „porty“, tj. brány.
Snad od roku 1483 nebo 1484 se na doporučení sochaře Benedetta da Maiana (1442–1497) začal učit v umělecké dílně jednoho z nejlepších umělců tehdejší Evropy, Cosima Rosselliho (1439‒1507). Však také mladý Bartolomeo dělal svému učiteli jen radost. Podle jeho děl jistě můžeme usuzovat na jeho neobyčejné nadání již od mladého věku. V letech 1490 nebo 1491 začal spolupracovat se svým přítelem a uměleckým souputníkem Mariottem Albertinellim (1474–1515).
Na sklonku devadesátých let 15. století se Bartolomeo stává dychtivým posluchačem horlivého kazatele Girolama Savanaroly (1452–1498). Zde se však nejprve setkal s kritikou nejen svého díla, ale i ostatních „novinek“ v umění. Postupně vstřebával kazatelovy názory na umění, které jsou na tehdejší dobu velmi konzervativní. Obrazy jsou tu podle Savonaroly především proto, aby oslavovaly velikost Boha, a zprostředkovaly především biblické ale i jiné zbožné příběhy těm, kteří neumějí číst. Jeho posluchačem byl i slavný Botticelli.
Z roku 1498 známe Bartolomeův slavný Savonarolův portrét, který je nyní uložen v Museo Nazionale di San Marco ve Florencii. Následujícího roku byl pověřen vyhotovením fresky Posledního soudu pro chrám Santa Maria Nuova, doplněné jeho přáteli Albertinellim a Giulianem Bugiardinim poté, co se Baccio stal dominikánským mnichem. Odtud také jeho titul Fra: podobně jako například u Fra Angelica jde o titul označující řádového bratra. Slavné sliby Bartolomeo složil 26. července 1500. V následujícím roce vstoupil do kláštera San Marco ve Florencii.
Fra Bartolomeo se na několik let zcela vzdal malování a věnoval se mnišskému životu. Znovu se k umění vrátil až během roku 1504 kdy se stal vedoucím klášterní malířské a iluminátorské dílny. Ne snad, že by si to sám přál – uposlechl pouze rozkazu svého nadřízeného, který se dozvěděl o jeho umělecké minulosti.
V témže roce maluje na objednávku Bernarda Bianca Vidění svatého Bernarda pro jeho soukromou kapli, tento obraz však dokončil teprve v roce 1507. Brzy poté se setkává s Rafaelem (1483–1520) a toto setkání je oboustranně plodné. Při společné práci Fra Bartolomeo získává kritického diváka, který mu otvírá pohled mladší umělecké generace. Zatímco Rafael se naopak od řádového bratra naučil mnoho o barevnosti a ztvárnění drapérií, což je patrné na jeho dílech následujících po tomto setkání.
Na začátku roku 1508 se Bartolomeo přestěhoval do Benátek, kde namaloval obraz Boha Otce s Marií z Magdaly a Svatou Kateřinou Sienskou pro dominikány od San Pietro Martire v Muranu. Toto dílo je poněkud ovlivněno místním kolorismem. Jeho spolubratři dominikáni však jeho práci nezaplatili a tak toto dílo odvezl sebou do Luccy, kde jej můžeme vidět dodnes. V říjnu 1509 zde také maluje spolu s Albertinellim oltářní obraz Madony s dítětem a svatými pro místní katedrálu. Další jeho prací z následujícího roku je opět oltář ‒ dne 26. listopadu 1510 mu ji zadal Pier Soderini, jedná se o oltářní obraz pro Sala del Consiglio Florencie, nyní v muzeu San Marco. O dva roky později dokončil další oltářní obraz pro katedrálu v Besançonu (Francie).
V roce 1513 odešel Fra Bartolomeo do Říma, kde namaloval apoštoly Petra a Pavla, nyní k vidění v Pinacoteca Vaticana.
Mezi jeho poslední práce můžeme zařadit obraz Svatého Marka Evangelisty pro Palazzo Pitti ve Florencii a fresky v dominikánském klášteře v Pian di Mugnone. Na sklonku života ještě přislíbil knížeti Alfonsu I. dʼEste z Ferrary namalovat poměrně nezvyklý světský námět „Venušiny slavnosti“. Tento obraz však již malovat nezačal, přestože se zachovaly přípravné kresby. Za poslední Fra Bartolomeovou práci je tak považována freska Noli me tangere také v Pian di Mugnone.
Fra Bartolomeo zemřel jako prostý mnich ve Florencii roku 1517.
Údaje o životě Fra Bartolomea jsou poměrně skoupé a některé informace si protiřečí. Snad proto je tento schopný umělec v panteonu umělců renesanční Florencie poněkud opomíjen. Jeho styl se během jeho uměleckého života výrazně proměnil, přesto v obou dvou od sebe časově oddělených obdobích jeho práce vytvářel díla velice procítěná a přesvědčivá. O jeho obraze zobrazující utrpení svatého Šebestiána se dokonce traduje, že se zdál jeho současníkům natolik expresivní a plný utrpení, že jej bylo nutné odstranit z klášterní kaple.
Fra Bartolomeovy obrazy a fresky jsou pozoruhodné schopností hromadit světlo a stín, bohatostí a jemností barev a zejména mistrovským a dříve nevídaným zobrazením drapérií.
Mezi umělcovy žáky patřily Cecchino del Frate, Benedetto Ciamfanini, Gabriel Rustici a Fra Paolo Pistolese.
Doporučená literatura:
Vaughn, William, Encyclopedia of Artists. Oxford University Press, 2000.
Chisholm, Hugh, ed., „Bartolommeo di Pagholo, Fra“, in: Encyclopædia Britannica (11th ed.). Cambridge University Press, 1911.