Veronese Paolo

Paolo Caliari, známější jako Paolo Veronese (asi 1528 – 19. dubna 1588), byl vynikající italský renesanční malíř, tvořící zejména v Benátkách. Spolu se svými staršími současníky Tizianem a Tintorettem představuje trojici, která zcela dominovala benátské malbě 16. století a celé pozdní renesanci. Veronese tak bezesporu patří mezi nejvýznamnější umělce historie a je znám především pro své náboženské a mytologické náměty. Po počátečním manýristickém období se obrátil k poněkud více naturalistickému zobrazení, patrně pod vlivem Tiziana. Byl znám jako vynikající kolorista a právě chromatická stránka jeho děl udivuje dodnes diváky z celého světa.

Jeho nejslavnější práce jsou komplikované narativní cykly, realizované v dramaticky barevných složitých kompozicích, plné majestátních architektonických prvků a třpytivé nádhery. Jeho slavná díla, jako je Svatba v Káni či Slavnost v domě Leviho, jsou plné postav. Jeho nejslavnější velká díla vznikala zejména pro kláštery v Benátkách a také ve Veroně. Ve své době byl též vyhlášeným malířem nástěnných maleb a stropů. Stovky umělců následujících generací kopírovali a napodobovali jeho nástropní malby. „Veronesův styl“ tak můžeme spatřit na stropech zámků, kaplí a chrámů po celé Evropě.

Veronese byl vždy ceněn pro „barevný lesk jeho palety, nádheru a citlivost rukopisu, aristokratickou eleganci svých postav a velkolepost podívané“. Jeho obrazy byly některými kritiky označovány za povrchní, postrádající hlubší zamyšlení. Můžeme s jistotou říci, že dějiny jim nedaly za pravdu. Veronese byl a je obdivován jako jedinečný umělec a mezi jeho vášnivé zastánce a obdivovatele patřili nejvýznamnější umělci Evropy, včetně Rubense, Watteaua, Tiepola, Delacroixe a Renoira.

Na slavné Veronesovo jméno můžete narazit u názvu odstínu zelené barvy, kterou definoval. „Veronesova zelená“ se běžně používá v označení příslušného odstínu malířských barev a v roce 2005 byla pod jeho jménem zařazena do slovníku barev Guía de coloraciones.

* * *

Veronese získal svou přezdívku podle svého rodiště, kterým byla staroslavná Verona – nejvýznamnější benátská država na pevnině. Záznamy o sčítání lidu ve Veroně skutečně potvrzují, že se zde Veronese narodil, pravděpodobně v roce 1528 jako syn místního kameníka či sochaře Gabriela Spezapredy a jeho ženy Kateřiny. Byl již pátým dítětem těchto manželů. Jako své první příjmení užíval tehdy mladý Paolo to odvozené od otcova povolání, tedy Spezapreda. Teprve později přijal za své příjmení Caliari, protože jeho matka byla nelegitimní dcerou veronského šlechtice Antonia Caliariho. I jeho první obraz je podepsán „P. Caliari F.“. V Benátkách pak sice podepisoval své obrazy jako Veronese, ale někdy okolo roku 1575 se ke svému příjmení vrátil a užíval opět signaturu Caliari. Byl tak někdy označován i později po své smrti, aby jej odlišili od malíře Alessandra Veronese, nyní známého jako Alessandro Turchi (1578–1649). Později však čestný přídomek, přezdívka „Veroňan“ po právu připadla tomu slavnějšímu z nich, Paolovi.
Od roku 1541 se Paolo Veronese učil u Antonia Badileho, který se později stal jeho tchánem. V roce 1544 pak nastoupil také do učení v dílně Giovanniho Francesca Carota. Oba dva jeho učitelé byli předními malíři ve Veroně. Oltář v tomto městě, namalovaný Badilem v roce 1543, nese také četné pasáže, které pravděpodobně namaloval tehdy asi patnáctiletý Paolo. Veronese, zdá se, velmi brzy překonal úroveň dílen obou mistrů. Jisté je, že v roce 1544 už nebydlel s Badileho rodinou ‒ dokázal se zřejmě osamostatnit. Již tehdy patrně vyvinul svou vlastní představu o zářivější paletě, než mu nabízeli jeho učitelé.

V pozdním mladistvém věku namaloval Veronese díla pro významné kostely ve Veroně a v roce 1551 byl pověřen benátskou větví významného rodu Giustinianiových namalovat oltářní obraz pro rodinnou kapli v kostele San Francesco della Vigna, která byla zcela přestavěna podle návrhu Jacopa Sansovina. Ve stejném roce se podílel na výzdobě vily Soranzo nedaleko Trevisa, spolu s dalšími veronskými umělci Giovannim Battistou Zelotti a Anselmem Cannerim. Dochovaly se pouze fragmenty fresek, ale zdá se, že to byly právě ony, které stály u zrodu jeho skvělé kariéry. Téměř o sto let později Carlo Ridolfi uvedl, že jedním z mytologických témat bylo zobrazení Dariuse před Alexandrem, námět, který Veronese zpracoval ještě jednou později, a jenž je nyní v Národní galerii v Londýně.
V roce 1552 kardinál Ercole Gonzaga, strýc Guglielma Gonzagy, vévody z Mantovy, pověřil Veroneseho malbou oltářního obrazu pro katedrálu v Mantově (nyní Caen, Francie), který Veronese maloval in situ. Při svém pobytu v Mantově si Paolo nepochybně udělal čas na to, aby detailně prostudoval stropní malby Giulia Romana, jehož vliv pak můžeme vysledovat na nástropních malbách, které namaloval Veronese v následujícím období v Benátkách, ovšem bez toho, aby Romana kopíroval.

Do Benátek se Veronese přestěhoval natrvalo v roce 1553, kdy zde získal i první státní zakázky s pomocí svého známého, preláta Ponchina, a sice freskovou výzdobu stropů v Sala dei Cosiglio dei Dieci a sousední Sala dei Tre Capi del Consiglio v Dóžecím paláci (v nově opravených prostorách zničených při požáru v roce 1547), jakož i dalšími dekorativní prvky interiérů těchto sálů. Část jeho výzdoby zobrazující Jupitera je nyní k vidění v Louvru. Poté maloval Příběh Ester na stropě kostela San Sebastiano (1556–1557), kde jej Veroňan Bernardo Torlioni, převor kláštera San Sebastiano, pověřil již roku 1555 zhotovením nástropní výzdoby chrámové sakristie a další nástropní malby v knihovně sv Marka. Výzdobu velkého sálu knihovny svěřila Benátská republika v letech 1556 až 1557 Veronesovi a dalším šesti umělcům. Veronese namaloval obrazy zasazené do stropu – Slávu, Aritmetiku, Geometrii a Hudbu. Jejich přímým předstupněm byly obrazy, které předtím vytvořil pro síně Rady deseti. Nové alegorické figury, které jsou velmi dovedně zakomponované do kruhového formátu, vynesly Veronesovi odměnu v podobě zlatého řetězu. Přiřkla mu ji porota v čele s Tizianem a Sansovinem, jmenovaná senátem Benátské republiky. Kromě výše zmíněných obrazů zde také nalezneme obrazy dvou filozofů – Platóna a Aristotela. Tato díla, která si vysloužila obdiv a chválu, etablovala umělce jako skutečného mistra mezi benátskými malíři. Umělec si získal slávu, obdiv a s ním také další lukrativní zakázky.

V roce 1556 byl Veronese pověřen malovat první ze svých monumentálních scén známou jako Svátek či Slavnost v Šimonově domě, která však byla definitivně dokončena až roku 1570.

Svatba v Káni, kterou Paolo Veronese namaloval v letech 1562 a 1563, byla objednána klášterem benediktinů při San Giorgio Maggiore, ležícím na malém ostrově naproti nábřeží svatého Marka v Benátkách. Smlouva trvala na obrovské velikosti – přesně na pokrytí 66 metrů čtverečních – a také na tom, že kvalita použitých pigmentů a barev měla být nejvyšší možná. Ze smlouvy se dočteme i velice detailní ujednání například o tom, že modrá barva by měla obsahovat vzácný a tedy i velmi drahý minerál lapis lazuli. Ze smlouvy je po všech stránkách patrno, že benediktini na výzdobě kláštera a na oslavě evangelijního příběhu nehodlali šetřit. Dočteme se zde také, že na obraze má být co nejvíce postav, tolik, kolik se jich jen na plátno vejde. Díky tomu si na obraze dnes můžeme prohlédnout celou řadu jednotlivých portrétů Veroneseho současníků, včetně portrétu Tiziana a Tintoretta, a dokonce vlastního autoportétu. Všechny jsou rozmístěny na plátně, které je téměř deset metrů dlouhé. Scéna představuje známý příběh z evangelia svatého Jana (2,1–11), ve které Ježíš ukázal svůj první zázrak, a sice proměnu vody ve víno na svatbě v Káni Galilejské. V popředí obrazu vidíme samotnou oslavu ve třpytivé nádheře, lemovanou po stranách schodišti vedoucími zpět na terasu, pozadí tvoří antická kolonáda a brilantně namalované nebe. Tato obrovská malba je zkonstruována jako divadelní scéna, na níž malíř umístil desítky postav mistrovsky zachycených v pohybu. Mezi účastníky se nachází Kristus, Marie, první učedníci, novomanželé a jejich rodiny, ceremoniáři a hosté. V popředí se nacházejí čtyři muzikanti, což jsou portréty čtyř malířů (Veronese v červeném s violou, Jacopo Bassano, Tintoretto s houslemi, Tizian v červené s kontrabasem).

Využití vizuálních efektů a celková harmonie díla může být odrazem umělcovy osobní pohody, v roce 1565 si totiž Veronese vzal Elenu Badile, dceru svého prvního mistra, a postupně s ní měl dceru a čtyři syny. Manželství bylo zřejmě velmi harmonické a naplnilo umělce vnitřním klidem a vyrovnaností, kterou pak můžeme pocítit i při pohledu na jeho vrcholná díla.

Ze stejného roku jako Svatba v Káni pochází také obraz Mučednická smrt sv. Prima a sv. Feliciána, vytvořený pro benediktinský klášter v Praglii a dnes uchovávaný v muzeu v Padově. Tento rok si mniši z kláštera v San Benedetto objednali tři oltářní obrazy, z nichž se zachovaly jen dva: Sv. Mikuláš svěcen na biskupa v Myře v londýnské Národní galerii a Madona se zjevuje sv. Antonínovi opatu a sv. Pavlovi v New Yorku.

Veronese namaloval mezi léty 1565 až 1570 obraz Madony s dítětem, svatou Alžbětou a Janem Křtitelem a svatou Justinou, který dnes nalezneme v Timken Museum of Art v San Diegu. Sv. Justina, patronka Padovy a Benátek, je na pravé straně, Alžběta s malým Janem na levé a Panna Marie s Kristem v centru obrazu. Malý Ježíš, na rozdíl od soudobých obrazů, je zde představen jako obyčejné dítě, jehož pohled oproti všem zvyklostem není upřen na matku či diváka, ale na svatou Justinu. Tento obraz je ohromující zejména velice citlivým vyvážením teplých a studených tónů barev a právě z tohoto důvodu patří k umělcovým nejceněnějším.

V roce 1573 Veronese dokončil obraz, který je nyní známý jako Svátek v domě Leviho či Slavnost v domě Leviho na zadní stěně refektáře v Basilica di Santi Giovanni e Paolo. Obraz byl původně navržen jako zobrazení Poslední večeře a byl navržen tak, aby nahradil plátno Tizianovo, které bylo zničeno požárem. Toto plátno měřilo více než pět metrů na výšku a bylo dvanáct metrů široké. Původní dílo měl údajně Veronese překonat větší barevností a dosáhl také většího jasu. Obraz je znám pro umělcovu citlivost k příběhu a neobyčejně živými interakcemi mezi postavami. Nalézáme zde kromě stolovníků i zdánlivě zcela nepatřičné německé vojáky, komické trpaslíky či zvířata a exotické kulisy. To vše však vcelku podtrhává nádheru scény, oslavy takové jaké znala vrcholná renesance.

Jako téma obrazu skutečně Veronese zvolil poslední večeři a toto dílo bylo také jako Poslední večeře nazváno. Umělec však v mnoha směrech značně překročil hranice přípustné interpretace té doby, což neušlo benátské inkvizici. Ta si umělcova díla povšimla již při představení jeho obrazu Svatba v Káni galilejské. Od té doby však katolická inkvizice a protireformace v Benátkách nabyla na vážnosti i vlivu. V červenci 1573 byl Veronese inkvizicí předvolán, aby vysvětlil některé „cizí a neslušné“ detaily na obraze.

Duch jednání, z nějž máme zachován doslovný zápis, byl však spíše varovný než vysloveně sankční. Veronese zde dostatečně osvědčil svou inteligenci i víru, přesto své umělecké dílo hájil například nezvykle moderními slovy: „My malíři máme stejnou svobodu jako básníci a blázni.“ Nakonec malíř s inkvizicí dosáhl podivného kompromisu, kdy odmítl své dílo přemalovat či upravit a jednoduše pro něj jen zvolil jiný, méně závažný název Svátek v domě Léviho pod nímž je znám dodnes. To, že se s takovým řešením strážci čistoty víry spokojili do značné míry dokumentuje nejen Veroneseho vážnost, ale i značnou podporu bohatých patricijských rodů, o jejichž podporu se mohl opřít.

* * *

Veronese byl zařazen do druhého vydání slavných Vasariho Životů z roku 1568, kvůli němuž dokonce Vasari cestoval do Benátek ve snaze zlepšit florentskou zaujatost svého prvního vydání z roku 1550. Úplnější biografii sestavil až Carlo Ridolfi ve své práci z roku 1646 a později v roce 1648 také zhrnul tuto biografii do svého sborníku o benátských malířích. Toto dílo zůstává stále nejrozsáhlejším souhrnem informací o umělcově životě. Ridolfi v něm píše o zmiňovaném Svátku v domě Leviho, že v něm Veronese „dal průchod radosti z krásy, udělal smích sám o sobě více slavnostní“.

Moderní posouzení Veronese díla uspořádal až Sir Lawrence Gowing, který ve své knize mimo jiné zmiňuje hodnocení francouzského kritika Théophila Gautiera který v roce 1860 napsal, že „Veronese byl největší kolorista, který kdy žil, větší než Tizian, Rubens či Rembrandt, protože založil harmonii přírodních tónů v místě modelování námětu a poprvé použil metodu akademického šerosvitu“. Lépe to podle Gowinga ani popsat nelze. Veroneseho světlé venkovní harmonie podle něj osvítily a inspirovaly celé umění devatenáctého století. Jeho dílo je tak bezpochyby východiskem pro celé moderní malířství, ať už je naturalistické, jak tvrdí impresionisté, nebo je jeho podstata jemnější, jak různě ji hodnotí různí pozorovatelé, dočteme se dále u Gowinga. Ten také zmiňuje, co o Paolovi napsal francouzský malíř Eugéne Delacroix: „Veronese pracoval bez násilných kontrastů a udržel sílu odstínu i ve stínu, pracoval tak, přestože všichni byli a jsou přesvědčeni o tom, že je to nemožné“.

* * *

Veronese však nebyl pouze malířem stropů a nástěnných maleb. Namaloval také celou řadu oltářních obrazů (Vysvěcení svatého Mikuláše, 1561 až 1562, Národní galerie v Londýně), obrazů na mytologické náměty (Venuše a Mars, 1578, New York Metropolitan Museum of Art) a portrétů (Portrét dámy, 1555, Louvre). Významné je rovněž množství kompozičních skic v peru, vymývaném inkoustu, studií postav křídou a dalších drobných prací.

Veronese pracoval jak pro kostely, tak i pro knížecí paláce. Až do konce svého života byl tak zavalen prací, že musel mnoho nabídek odmítat. Aby stačil zdolat všechny úkoly, zaměstnával řadu pomocníků a žáků.

V Benátkách Veronese založil prosperující rodinnou dílnu, ve které pracoval také jeho mladší bratr Benedetto (1538–1598), stejně jako jeho synové Carlo a Gabriele a jeho synovec Luigi Benfatto (známý také jako Friso, 1559–1611), která zůstala aktivní po celá desetiletí. Po umělcově smrti tato dílna signovala svá díla podpisem „Dědicové Paola“ a její umělci nadále používali Veroneseho skicy, kresby a náčrtky jako předlohy pro své četné zakázky. Podle historika Nicholase Pennyho se úloha této dílny stabilně zvyšovala a po roce 1580 si již nemůžeme být jisti, která část práce byla vytvořena samotným mistrem. Mezi Veroneseho žáky patřil jeho současník Giovanni Battista Zelotti a později další dva slavní umělci Giovanni Antonio Fasolo a Anselmo Canneri.

Veronese zemřel 19. dubna 1588 a byl pochován v kostele San Sebastiano v Benátkách. Veroneseho rodina, respektive rodina Caliari, pak žila celá další staletí v Benátkách a umělcovi potomci žijí dodnes. Další příslušník rodiny se jménem Paolo Caliari pak publikoval první monografii o svém slavném stejnojmenném předkovi již v roce 1888.

Některá další díla Paola Veronese

Dóžecí palác

Roku 1553 získává Veronese objednávku dekorací plafondů tří sálů Velké rady v Dóžecím paláci. Vzniká tak freska s názvem Jupiter trestá provinění, která zdobí plafond Audienčního sálu. Mytologický motiv Veronese přizpůsobil interiéru, v němž je umístěn, a vztahuje se k odpovědnosti za respektování zákona a dodržování veřejného pořádku, jež na Velké radě spočívá. Kompozice je pojata z ptačí perspektivy, což vytváří ohromující dojem, který je ještě posílen oválným tvarem obrazu. Společně ještě s obrazem Sv. Marka korunujícího tři božské ctnosti byly r. 1797 na příkaz Napoleona I. odvezeny do Francie a v Benátkách byly nahrazeny kopiemi. Mezi další obrazy zde umístěné patří Juno zahrnuje Benátky dary, Mládí a stáří, Potrestání podvodníka a Vítězství ctnosti nad hříchem. Práce na stropě síně Velké rady byla svěřena Veronesovi, Tintorettovi a Palmovi. Za námět pro svou velkou divadelní kompozici si Veronese zvolil Triumf Benátek líčící přepychově vystrojenou královnu Jadranu, jak sedí mezi dvěma tordovanými sloupy uprostřed bohů nad zástupem urozených dam a pánů, zatímco na balkóně a na zemi se hemží zástupy vojáků a prostého lidu.

Roku 1575 byl Veronese pověřen výzdobou stropu v síni Kolegia. Práci provedl v letech 1575–77 spolu s bratrem Benedettem a dalšími pomocníky. Ve třech hlavních polích uprostřed je zobrazen Benátský lev mezi Marsem a Neptunem, přičemž tato kompozice je z celé výzdoby nejznámější – reprodukuje se často pro alegorickou postavu Benátek –, a dále Víra a Benátky zosobněné postavou vládkyně trůnící nad Spravedlností a Mírem. V kazetách obklopujících tyto ústřední kompozice znázornil osm alegorií Ctností: Mírnost, Prostotu, Vlídnost, Věrnost, Blahobyt, Bdělost, Dialektiku a Štěstěnu. V síni Kolegia se také nachází obraz s názvem Únos Európy. Hlavní výjev tvoří Európa sedící na nepravém býku, který jí líže nohu jazykem. Některé dvorní dámy Európu podpírají, jiné ji zdobí květinami, nahoře poletují amorové a shazují kvítí. Vpravo pak znázornil umělec další momenty mytologického námětu. Pozměněná replika se nachází v Římě a existují i další dochované verze – v Londýně, Drážďanech, Vídni atd.

Zasnoubení svaté Kateřiny

Obraz se původně nacházel na hlavním oltáři benátského kostela Santa Caterina. Silné zdůraznění

schodů a postav v popředí je harmonické s velmi slabým zobrazením andělů a cherubínů, kteří se vynořují z šedo-zlatých mraků nebeského království v pozadí. Spojení dvou rovin barev představují dva cherubíni, kteří se drží mučednické palmy a nebeské koruny nad Pannou Marií a sv. Kateřinou, zatímco anděl dole zvedá svou hlavu a nabízí své paže k obdržení znamení a odměny mučednictví. Všichni tři jsou zobrazeni s Apollónskou čistotou proti intenzivnímu modrému nebi.

Alegorie bitvy u Lepanta

V dolní části obrazu znázornil umělec bitvu u Lepanta (odehrála se r. 1571) a v horní polovině namaloval výjev odehrávající se za asistence andělů: světci Petr, Roch, Justina a Marek tu představují Panně Marii postavu zahalenou do bílého pláště zosobňující buď Benátky nebo Víru. Dílo pochází z kostela San Pietro Matire na Muranu.

Svatá rodina se světci

Na obrazu typu „svaté konverzace“ znázornil umělec po boku Madony s dítětem sv. Josefa, na oltářní menze malého sv. Jana a dole sv. Justinu, sv. Františka a sv. Jeronýma. Plátno pochází ze sakristie benátského kostela San Zaccaria. Roku 1797 byl obraz odvezen Napoleonem do Paříže, ale roku 1815 byl vrácen zpět do Itálie.

Santi Giovanni e Paolo

Tři oválná plátna – Klanění pastýřů, Nanebevzetí Panny Marie a Zvěstování – byla původně umístěna v kostele Santa Maria dellʼUmiltà, který byl 1806 zrušen a obrazy, zprvu svěřené maltézským rytířům, se dostaly do Vídně. Po první světové válce se však navrátily zpět do Benátek a byly umístěny na strop Růžencové kaple kostela Santi Giovanni e Paolo. Obraz Klanění pastýřů byl zřejmě namalován pro kapli hedvábnického cechu v benátském jezuitském kostele. Někteří badatelé přisuzují Veronesovi jen postavu Madony, dítěte a sv. Josefa. Obraz je značně přemalován. Obraz Nanebevzetí Panny Marie hrál v nástropní výzdobě hlavní roli a byl umístěn nejspíše uprostřed. Veronese dílo vytvořil společně nejspíše s Benedettem. Dále se zde nachází obraz Klanění tří králů a obrazy čtyř evangelistů (sv. Jan Evangelista, sv. Lukáš, sv. Marek, sv. Matouš), které měly původně nepravidelný tvar, prodělaly změny formátu a s nimi i zásahy do malířské kompozice. Nejprve se nacházely v Galerii dellʼAcademia. Roku 1929 byly přemístěny do Růžencové kaple tohoto kostela.

Večeře v Emauzích

Téma tohoto obrazu převzal Veronese z evangelia podle Lukáše. Malířský prostor je zde rozdělen na dvě scény, které se odehrávají v různém čase. Na obraze dochází ke křížení mnoha perspektivistických linií. Tato malba se dnes nachází v Rotterdamu.

Fresky ve vile Barbaro v Maseru

Na této vile spolupracoval Veronese s architektem Palladiem. Díky nim tvoří vila jednotný celek s přírodou, která ji obklopuje, architektura ladí s malbami a sochami, jimiž je vila vyzdobena. Veroneseho fresky zaujímají stěny celkem devíti sálů, objevují se na nich mytologické a alegorické motivy, které spočívají na myšlence univerzální harmonie. Mistrovskými díly jeho malířského ilusionismu jsou nástěnné malby v této vile, kde skutečný a fiktivní prostor splývají v jednotný optický dojem. Nejznámějšími freskami jsou Mladík se psy vracející se z lovu (nejspíše umělcova podobizna), Paní Gustiniana Barbaro s psíkem a chůvou (v Olympijském sálu) a Múza hrající na tamburínu (v Křížovém sálu).


Výběr z díla Paola Veronese


Díla Paola Veronese v České republice


Literatura a zdroje

V češtině:

Ottův slovník naučný, heslo Paolo Veronese, sv. 19, s. 161.

Vigué Jordi, Mistři světového malířství, Rebo production, 2. vydání 2008, s. 142.

Watson, Peter, Wisdom and Strength, the Biography of a Renaissance Masterpiece, Hutchinson, 1990.

Piovene, Guido; Marini, Remigio, Paolo Veronese – Souborné malířské dílo, Odeon, Praha 1984 (1.vyd.).

Největší malíři: život, inspirace a dílo, č. 59, Eaglemoss International, Praha 2000.

Levey, Michael, Stručné dejiny maliarstva, Tatran, Bratislava 1974 (3. vyd.).

Šabouk, Sáva a kol., Encyklopedie světového malířství, Academia, Praha 1975 (1. vyd.).

Pijoan, José, Dějiny umění 6, Odeon, Praha 1984 (2. vyd.).

Zuzana Nedbalová, Paolo Caliari řečený Veronese, seminární práce.

Ostatní:

Freedberg, Sydney J., Pelican History of Art, ed. Painting in Italy, 1500–1600, Penguin Books 1993, s. 550–560.

Penny, Nicholas, National Gallery Catalogues (new series): The Sixteenth Century Italian Paintings, sv. II, Venice 1540–1600, 2008.

Rearick, W. R., The Art of Paolo Veronese 1528–1588, National Gallery of Art, 1988.

Rosand, David, Painting in Sixteenth-Century Venice: Titian, Veronese, Tintoretto, 2. vyd. Cambridge 1997.

Díla autora