Pavle Paja Jovanovič (16. června 1859 – 30. listopadu 1957) byl jedním z největších srbských malířů a typickým představitelem akademického realismu.
Jeho tvorba je extrémně bohatá a rozmanitá, především však pracuje se soudobými lidovými tématy a vlasteneckými náměty z historie. Svými obrazy a svým pojetím srbských dějin významně ovlivnil celou srbskou kulturu, umělecké vzdělání národa i národní hrdost. V neposlední řadě byl velkým portrétistou, jenž vynikl rovněž portréty významných soudobých osobností.
Narodil se ve Vršaci 16. června 1859 jako prvorozený syn Stevana Jovanoviče, předního vršackého fotografa. Jeho matka Ernestina, rozená Deot, byla francouzského původu. Když předčasně zemřela, umělcův otec se znovu oženil se svou druhou ženou Marií, rozenou Di Ponti, která byla chlapci dobrou a milující matkou. Paja měl ještě dalších pět bratrů a jednu sestru, takže své dětství strávil v početné rodině ve velmi veselé a srdečné atmosféře.
U chlapce se velmi brzy projevil sklon k malování a kresbě. Zdá se, že v prostředí, ve kterém žil, to nebylo nijak neobvyklé. Jeho otec byl nejen skvělý fotograf, ale měl i malířský talent, jak můžeme vidět na jisté ruce vedoucí retušovací štětec na jeho fotografiích z té doby. Kromě toho mohl chlapec ve Vršaci – v sice malém, ale velmi bohatém městě v Banátu – vidět díla svých skvělých malířských předchůdců – nádherné ikony Arsenije Arse Teodoroviče (1767–1826), ikonostas v Sabronoj crkvi namalovaný Pavlem Ďurkovičem (1772–1830) či obrazy Jovana Popoviče (1810–1864), které mohl díky otci obdivovat v jeho atelieru. Fascinovala jej Popovičova práce – kopie starých mistrů, studie přírody a obrazy s náboženskou tématikou.
Paja začal sám kreslit, nejprve částečně potají. Hodiny sedával sám v chrámu a kopíroval výzdobu, a tak se staly ikony a fresky jeho prvním učitelem. Když se místní farnost ve Vršaci rozhodla pořídit nový zvon pro katedrálu a bylo potřeba nakreslit kopii ikony z chrámu, byl odhalen i mladíkův talent. Tehdy mladičký Jovanovič získal svůj první umělecký honorář. Důležitější však bylo obecné uznání a povzbuzení. Mladík tak mohl začít pomýšlet na studium na malířské akademii ve Vídni, která tehdy představovala jednu z nejlepších uměleckých škol v Evropě.
Vstoupit na vídeňskou akademii nicméně nebylo snadné a jednou z podmínek bylo také úspěšné dokončení gymnázia. Během tohoto studia vytrvalý Paja studuje malířství a kresbu u profesora Maholce. Je dobrým studentem i v ostatních předmětech, ale zcela se oddává malování a kreslení. Neustále udivuje všechny svým talentem a lehkostí, s níž je schopen zachytit vše, co jen vidí.
V dubnu 1877 nastupuje do přípravné třídy na vídeňské malířské akademii a v říjnu téhož roku se stává řádným studentem této školy ve třídě velmi dobrého malíře a uměleckého pedagoga Christiana Grippenkerla (1839–1916).
Pravidelné řádné studium malby dokončil mladý Jovanovič v průběhu tří let. Závěrečnou zkoušku složil 21. července 1880. Přesto se vzdělává na Akademii i nadále a nadále tvoří pod vedením téhož profesora ve speciálním kurzu pro historii malířství. Současně se věnuje uměleckému sebezdokonalování v mistrovské třídě profesora Leopolda Carla Müllera (1834–1892), v té době velmi žádaného a uznávaného malíře historických a žánrových scén, zvláště známého pro obrazy s orientálními motivy, především z Egypta. Jovanovič se brzy stane jeho nejlepším studentem.
Paja Jovanovič hodně cestoval, a na těchto cestách sbíral neocenitelnou inspiraci pro svá díla a svůj umělecký růst. Pokud mu jen studium dovolilo, využívá každé volné chvíle k cestám na Balkán, zejména na pobřeží Černé Hory, Albánie, Bosny a Hercegoviny a do zapdlých koutů jižního a jihovýchodního Srbska. Vytvořil řadu skic a náčrtků zaznamenávajících život prostých obyvatel a lidovou kulturu, které jsou dodnes pro svoji přesnost cenné i pro poznání tehdejší situace balkánského venkova. Pořizoval si detailní náčrtky krajin, postav a lidských typů, jejich oděvů, předmětů denní potřeby, šperků a zbraní.
Na základě těchto náčrtků maluje celou řadu děl s balkánskými náměty, které dokumentují skutečný stav věcí v těchto tehdy pro mnohé diváky exotických oblastech.Tyto obrazy se velmi rychle proslaví po celém světě a zejména v Evropě, která se v té době velmi zajímala o vývoj na Balkáně. První uznání přišlo již v roce 1882, kdy byl obraz Raněný Černohorec vystaven na výroční výstavě akademie ve Vídni a získal první cenu a císařské stipendium.
Následující rok uzavírá smlouvu na deset let se slavným galeristou Walisem v Londýně a později, v roce 1883, se rozhoduje v Británii žít a pracovat. Jeho obrazy se prodávají velmi dobře a umělec je zcela zbaven finančních starostí. Tato nezávislost mu také umožní podnikat dlouhé a nákladné cesty, například do severní Afriky – Maroka a Egypta, do Řecka, Turecka, Itálie a Španělska.
Se svým přítelem, ruským malířem F. Roubaudem, strávil šest měsíců na Kavkaze. Krátce poté opouští Londýn, pracuje v Mnichově, Paříži a nakonec se vrací do Vídně.
Také Srbsko bylo v té době hrdé na své mladé a slavné umělce. Téměř v každém domě byla k nalezení olejografie či jiný obrázek s tematikou srbské historie. Jovanovič zde byl jmenován nejprve přispívajícím členem Srbské učené společnosti (v roce 1884) a následně zvolen řádným členem Srbské královské akademie. Ceremoniál byl však uskutečněn až v roce 1893 u příležitosti první Jovanovičovy výstavy v Bělehradě právě v areálu akademie.
Po roce 1895 začíná období, ve kterém v Jovanovičově tvorbě převažuje historická malba. Podle mnohých historiků umění jde o nejvýznamnější období jeho umělecké kariéry. V tomto roce získává umělec dvě významné zakázky maleb pro připravovanou výstavu očekávající nové tisíciletí, která se konala v Budapešti v následujícím roce. Jovanovič se s nadšením pouští do práce. Vznikají tak dvě majestátní historická díla, Vršacký triptych a především Velké putování (či stěhování) Srbů, díky nimž se Jovanovič zapsal do srdcí Srbů jako v pravdě národní malíř.
Jovanovič dále pracoval na jiných historických plátnech, mezi které patří například Furor Teutonicus známý také jako Bitva v Teutoburském lese. Za tento obraz získal první cenu na vídeňské akademii a později stříbrnou medaili na Světové výstavě v St Louis.
Jovanovič, ačkoli je považován za typického představitele moderními umělci zavrhovaného a odmítaného akademismu, rozhodně nebyl nějaký zatrpklý staromilec. I on se živě zajímal, stejně jako mnoho jiných akademických malířů, o moderní umělecké dění. Dokonce namaloval obraz Svatba vévody Ferdinanda IV. s Alžbětou Habsburskou, na kterém pracoval v souladu se soudobými trendy přísně pointilistickou technikou. Obraz se však nelíbil arcivévodovi Ferdinandu Habsburskému a nakonec se ocitl v Dubrovnické galerii.
Obraz Takovské povstání připomíná krále Milana Obrenoviče. Tento obraz, který je nyní v Národním muzeu v Bělehradě, patří dodnes k nejpopulárnějším dílům ztvárňujícím srbskou historii.
Velmi důležité historické obrazy namaloval Jovanovič kolem roku 1900 na zakázku srbské vlády pro Světovou výstavu v Paříži. Nejznámější je zřejmě Korunovace císaře Dušana ve Skopje jako císaře Srbů, Řeků a Bulharů. Mimořádné úsilí a práce umělce na tomto díle byly oceněny nejen zlatou medailí na výstavě v Paříži, ale rovněž obdivem publika a kolegů umělců.
Během tohoto období pracuje malíř také na ikonostasu pro pravoslavný chrám v Novém Sadu, ikonostas chrámu v Dolovu a cyklus výjevů ze života svatého Sávy pro katedrálu v Sremském Karlovci.
Na počátku dvacátého století již v Jovanovičově práci zcela převládají portréty. Jeho plátna a štětce ovládly tváře vládců, politiků, šlechticů, vědců a umělců.
Během svého pobytu v Americe v roce 1902 namaloval portrét Michaela Pupina a jeho dcery (Portrét slečny Pupinové). V roce 1903 pobýval u dvora v Černé Hoře na pozvání krále Nikoly a portrétoval zde některé milované členy jeho rodiny, například princeznu Milicu, prince Danila a konečně pak i samotného krále Nikolu.
Ve Vídni maloval starého císaře Františka Josefa II. a vytvořil celkem devět jeho portrétů pro různé rakouské instituce. Zdá se však, že raději a s větší horlivostí maloval portréty svých kolegů umělců, například malíře Simingtona či sochaře Djoky Jovanoviče.
Nejvíce pozornosti však věnuje ženským portrétům a ženské postavě: paní Mirka, paní Straussová, paní Hudsonová, baronka Erlangerová, herečka Bergelová, paní Kaufmanová, paní Doblinová, Sofia Dundjerská, Teodora Dundjerská a další a další ženské portréty dominují jeho tvorbě a konečně je v ní i stále se opakující obraz jeho budoucí manželky Muni.
Jovanovič vždy u ženy zachycuje její vnitřní krásu, jež nikdy nepodlehne stáří. Mnozí kritici jej za to odsuzovali, dokonce mnohdy čelil i velmi tvrdé kritice, která jej jedovatě obviňovala z absolutního pohrdání realitou. Jovanovič však zůstal ve svém názoru konzistentní. Jeho životní moudrostí bylo, že „umění je najít krásu“.
Se začátkem první světové války, se přestěhoval do Ženevy, kde se živil malováním portrétů slavných a bohatých příslušníků místní smetánky.Ještě předtím se ale rozhodl pro sňatek s mladou Vídeňankou Hermínou Muni Dauberovou. Vzali se 27. března 1917 v Budapešti. Muni byla dcerou správce vídeňského domu, kde měl Jovanovič ateliér, a jeho dlouholetou modelkou. Překrásná žena mu byla stálou inspirací a můzou, kterou můžeme vidět na řadě jeho portrétů a dalších děl. Byla mu naprosto oddanou ženou a věnovala se mu až do konce života.
Po skončení první světové války pracuje Jovanovič v Bělehradě, kde maluje portréty vládnoucího domu Karadjordjevičů – krále Aleksandra Karadjordjeviče a královnu Mariju Karadjordjevičovou – a také vyzdobí kapli v Dedinji.
Brzy se však vrací do Vídně a většinu času nadále tráví prací ve svém ateliéru.
Před druhou světovou válkou, v roce 1939, Paja Jovanovič opouští Vídeň plnou hákových křížů a stěhuje se do milovaného Bělehradu – města, do kterého se podle svých slov vždy rád vracel a které přirovnával k draku na útesu s pevností jako hlavou. Strávil zde obtížná léta války, okupace a první poválečná léta. Přestože byl již v pokročilém věku, stále usilovně maloval. V roce 1950 se kvůli problémům se státní příslušností vrací do Vídně, jak doufá už jen na přechodnou dobu. Sychravého dne 30. listopadu 1957 však ve Vídni umírá. Urna s popelem byla podle jeho posledního přání převezena a uložena k odpočinku v Bělehradě.
Literatura
Nikola Kusovac, Katalog za izložbu slika i crteža Paje Jovanovića povodom 125-godišnjice rođenja.
Ivanka Bešević, Život Paje Jovanovića.
Paja Jovinović, Memoari slikara Pere Radovana.
Jasna Marković, Muzej Paje Jovanovića, vodič, Beograd 2009.
Miroslav Timotijević, Paja Jovanović, Narodni muzej, Galerija SANU, Beograd 2009, 2izd. 2010.