Lorenzo Lotto (asi 1480 – asi 1557) byl severoitalský pozdně renesanční malíř, kreslíř a ilustrátor. Maloval převážně oltářní obrazy a jiné náboženské malby, ale také portréty. Jeho energické malby představují přechod mezi vrcholnou florentskou renesancí a římským manýrismem 16. století.
Lotto byl během celého svého života uznávaným umělcem, a přestože je tradičně řazen do tzv. benátské školy, jeho kariéra i umělecký styl jej z této školy jistým způsobem vylučují. Rozhodně také nebyl slavný a oblíbený pouze v Benátkách, nýbrž i v celé řadě jiných měst po celé severní Itálii. Měl svůj vlastní, poněkud výstřední a neopakovatelný styl. Po smrti byl postupně zapomínán ‒ k jeho znovuobjevení dochází v podstatě až dnes. Jeho díla se nacházejí v mnoha chrámech a muzeích po celé severní Itálii.
Lorenzo Lotto se narodil v Benátkách a postupně působil ve městě Treviso (1503‒1506), v regionu Marche (1506‒1508), v Římě (1508‒1510), v Bergamo (1513‒1525), v Benátkách (1525‒1549), v Anconě (1549), a nakonec jako františkánský laický bratr v Loretu (1549‒1556).
Poměrně málo toho víme o jeho uměleckém vzdělání. Jisté j, že byl významně ovlivněn Giovanni Bellinim a měl rozsáhlé znalosti v oblasti benátského umění. Ačkoli Bellini jistě nebyl jeho učitelem, jeho vliv lze v umělcově díle prokázat, a to snad nejlépe na obraze Panny s dítětem a svatým Jeronýmem z roku 1506, který vlastní Skotská národní galerie v Edinburghu. V jeho portrétech pak nalézáme také vliv Giorgoneho naturalismu, jak můžeme vidět na obraze Alegorie cností a neřestí v Národní galerii ve Washingtonu. Po stránce stylistické se pak Lottova díla nejvíce blíží malbám jeho současníka z Parmy Corregia.
Benátky Lotto brzy opustil, a to zřejmě z toho důvodu, že v tomto městě byla konkurence pro mladé malíře jednoduše příliš velká: tvořil zde Giorgone, Tiziani Palma starší, který byl podle Giorgia Vasariho Lottovým přítelem, o čemž se zmiňuje ve třetí části své slavné knihy Životy umělců.
V Trevisu, prosperujícím městě patřícím tehdy Benátské republice, získal záštitu zdejšího biskupa Bernarda deʼRossiho. Zmíněná alegorie neřestí a ctností vznikla právě zde a sloužila jako kryt pro biskupův portrét z roku 1505 (nyní v Národním muzeu Capodimonte v Neapoli). Zde také vznikl jeho slavný obraz Svatý Jeroným v poušti (1505 nebo 1506), jenž dnes nalezneme v Louvre. Je na něm vidět ještě mladická nezkušenost autora, a to zejména v zobrazení dramatické skalnaté krajiny. Obraz nám také svými detaily ilustruje fakt, že Lotto získal brzy pověst také jako skvělý miniaturista.
Své první oltářní obrazy umělec maloval pro farní kostel San Cristina al Tiverone (1505) a křtitelnici, tedy baptisterium, u katedrály v Asolu (1506). Obě díla můžeme dosud v těchto chrámech vidět.
V roce 1508 Lotto začal malovat v Recanati v Marche polyptych ‒ oltářní obraz pro kostel San Domenico. Tento dvoustupňový, spíše konvenční polyptych, se skládá ze šesti panelů. Dalšími obrazy z tohoto období jsou Portrét mladého muže s pozadím bílé opony, dnes v Kunsthistorisches Museum, Vídeň (1506) a Adorace dítěte (1508) dnes v Národním muzeu v Krakově s Kateřinou Cornaro, královnou Kypru zachycenou zde v postavě svaté Kateřiny.
Jakmile se stal respektovaným malířem, neunikl pozornosti Bramanta, papežského architekta a „lovce talentů“, který se tehdy zdržoval v Loretu (poutní místo v blízkosti Recanati). Lorenzo Lotto byl pozván do Říma na výzdobu papežských apartmánů. Tato práce se bohužel nedochovala, protože byla již o několik let později nahrazena prací Rafaelovou. Rafael byl tehdy na papežském dvoře rychle stoupající hvězdou a Lotto také částečně napodoboval jeho práci, což můžeme zpozorovat na obraze Proměnění namalovaném později v Recanati.
V roce 1511 pracoval pro bratrstvo Buon Gesù v Jesi, kde maluje i slavný Pohřeb (Pinacoteca Civica, Jesi). Brzy poté pracuje na oltářních obrazech v Recanati, na obraze Proměnění Páně (1512, nyní v Pinacoteca Comunale, Recanati) a fresce svatého Vincenta pro kostel San Domenico rovněž v Jesi.
Jeho práce v Bergamu (1513‒1525), nejzápadnějším městě Benátské republiky, a v jeho okolí, představují jeden z vrcholů umělcovy tvorby. Získal zde mnoho zakázek od bohatých šlechticů a obchodníků. Stal se tak nejen bohatým umělcem, ale také uznávaným kreslířem, portrétistou a mistrem intimních náboženských děl. Vyvinul svůj vlastní koncept psychologického portrétu v němž odhaduje myšlenky a emoce svých modelů. Stal se tak v tomto bodě pokračovatelem tradice započaté Antonellem da Messina. Ukázkový příklad tvorby z bergamského období představuje jeho Portrét mladého muže s knihou (nyní v Accademia, Benátky).
V roce 1513 Lotto začal pracovat na monumentálním oltářním obraze Pala Martinengo do dominikánského kostela S. Stefano v Bergamu. Tento oltář byl zaplacen a objednán hrabětem Alessandrem Martinengo-Coleonim, vnukem slavného kondotiéra Bartolomea Colleoniho. Dílo bylo pravděpodobně dokončeno v roce 1516 a přineslo umělci další přízeň tohoto mecenáše. Mezi jeho další zakázky pak patřila mj. výzdoba kostelů svatých Bernarda a Alexandra, jenž se oba nacházejí v Colonně, a dále dalších pět oltářních obrazů které maloval mezi léty 1521 a 1523.
V roce 1523 odcestoval nakrátko do Marche, kde získal několik zakázek na oltářní obrazy, které namaloval později za svého pobytu v Benátkách.
Nezanedbával ‒ především v pozdějším období ‒ také nástěnnou malbu. V roce 1524 namaloval sérii fresek s životy svatých (např. svaté Barbory) v kapli Suardi v Trescore nedaleko Bergama. V detailech líčí scény ze života každého světce, příkladem může být i freska Umučení sv. Kláry – zde zobrazil Krista zcela nezvykle s klíčícími výhonky révy v rukou, znázorňujíc slova Nového zákona „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti“ (Jan 15, 5).
V roce 1524 také umělec namaloval karikatury starozákonních příběhů jako návrhy pro intarzie v panelech pro výzdobu pěveckého kůru v Santa Maria Maggiore v Bergamu.
Ve stejném období také namaloval více než dvacet obrazů pro různé soukromé osoby. Jde většinou o různé náboženské náměty, zejména madonny určené pro uctívání doma, případně v soukromých kaplích. Zde se umělec více přidržoval klasické tradice, avšak přidává i tak do obrazů pocit osobního kontaktu a emoce. Tradiční symetrii Panny Marie obklopenou anděly leckdy rozbíjí, a do obrazu vnáší pohyb a živost.
Za svého pobytu v Benátkách po roce 1525 Lotto nejprve bydlel a pracoval v dominikánském klášteře u Santi Giovanni e Paolo, ale byl nucen odejít po několika měsících po konfliktu vyvolaném jeho nesouhlasem s intarziemi umělce Fra Damiana da Bergamo. Měl však dostatek jiných zakázek a proto si zde založil malířskou dílnu. Maluje pět známých obrazů objednaných pro kostely v Marche a další pro kostel Nanebevzetí Panny Marie v Celanu nedaleko Bergama. Následuje oltářní obraz pro benátský kostel Santa Maria dei Carmini zobrazující svatého Mikuláše z Bari.
Benátské období pro Lotta znamenalo úspěch, dosáhl velkého bohatství i slávy a popularity. Pracoval zde nejen na velkých zakázkách pro kostely, nýbrž také na celé řadě menších děl pro soukromé osoby včetně celé řady portrétů (známe jich dnes nejméně deset) včetně skvělého Portrétu mladého muže (Gemäldegalerie, Berlín). Jeho portrét Andrea Odoniho (Royal Art Collection, Hampton Court) z roku 1527 měl snad vliv i na portrét Jacopa Strady namalovaný Tizianem v roce 1568. Tento umělec však v Benátkách Lotta trvale zastiňoval a neumožnil mu více vyniknout. Benátským mužem číslo jedna v malířství těchto let byl a zůstal Tizian a Lotto se musel poohlížet po obživě i jinde mimo Benátky.
V posledním období svého života, počínaje rokem 1532, se Lorenzo Lotto často stěhoval od města k městu a vyhledával regionální patrony a jejich štědré zakázky. V roce 1532 se opět objevil v Trevisu, dalších sedm let pak strávil v Anconě, Maceratě, Jesi a dalších městech regionu Marche. V roce 1540 se znovu na krátký čas vrátil do své benátské dílny, v roce 1542 žije opět v Trevisu; do domovských Benátek se vrací až v roce 1545. Jeho poslední stěhování v tomto produktivním období jeho života pak směřuje znovu do Ancony (1549). Během těchto let namaloval nespočet oltářních obrazů a menších děl pro církev i soukromé osoby.
Na sklonku života zájem o jeho práci poněkud polevil, v roce 1550 se jedno z jeho děl dokonce nepodařilo v Anconě prostřednictvím dražby vůbec prodat. Dochoval se nám dokonce zápis v umělcově pozůstalosti, ve kterém sám umělec píše o svém rozčarování. Tehdy se zřejmě Lotto rozhodl, že jeho život na uměleckém vrcholu se chýlí ke konci, a protože byl po celý život silně věřícím člověkem, rozhodl se vstoupit do kláštera jako laický bratr. Stalo se tak roku 1552 v Loretu. Ve své výtvarné činnosti však neustává a zdobí zde Baziliku Panny Marie a další prostory. Umírá v roce 1556 a na svou vlastní žádost byl pohřben jako prostý dominikánský mnich s cihlou pod hlavou.
Lorenzo Lotto zanechal mnoho dopisů, soukromých deníků a poznámek, které výmluvně ilustrují jeho život a dílo ‒ dodnes představují cenný pramen. Jeho vliv a odkaz lze doložit u celé řady malířů, nejvíce pak u Giovanni Busiho.
Díky práci historika umění Bernarda Berensona svět Lotta znovu objevil na konci 19. století. Od té doby mu bylo věnováno mnoho monografií a několik významných reprezentativních souborných výstav, jakými byly výstavy v Benátkách v roce 1953 a další v National Gallery of Art ve Washingtonu v roce 1998.
Literatura:
Benezit E. Dictionnaire des Peintres, Sculpteurs, Dessinateurs et Graveurs; Librairie Gründ, Paris, 1976.
Turner J. Grove Dictionary of Art; MacMillan Publishers Ltd, 1990.
Berenson B. Lorenzo Lotto; The Phaidon Press, London 1956.
Lorenzo Lotto: Rediscovered Master of the Renaissance, by David Alan Brown, Peter Humfrey, and Mauro Lucco, with contributions by Augusto Gentili et al., Washington, D. C.: Catalogue of the exhibition in the National Gallery of Art; New Haven: Yale University Press, 1997.
Humfrey P., Lorenzo Lotto. New Haven, Yale University Press, 1997.