Baronet Sir John Everett Millais (8. června 1829 – 13. srpna 1896) byl slavný anglický malíř a ilustrátor, spoluzakladatel Bratrstva Prerafaelitů. Později se od tohoto uměleckého stylu zcela odklonil a jeho pozdější práce se těšily nesmírné popularitě. Díky úspěchu tomu se stal jedním z nejbohatších umělců své doby, což mnoho kritiků považovalo za selhání. Tento názor se však změnil v posledních desetiletích, kdy začalo být Millaisovo dílo více chápáno v kontextu širších změn v uměleckém světě.
V malířově osobním životě hrálo významnou roli jeho manželství: jeho manželka Effie byla dříve provdána za kritika Johna Ruskina, který podporoval Millaisovo prerafaelitské rané dílo. Zrušení jejich manželství a sňatek s Millaisem byl také někdy spojován se změnou umělcova stylu.
Millais se narodil v roce 1829 v Southamptonu v jižní Anglii v prominentní rodině pocházející z ostrova Jersey. Jeho rodiče byli John William Millais a Emily Mary Millaisová. Většinu svého raného dětství strávil právě na ostrově Jersey, jednom z Normanských ostrovů v kanálu La Manche, ke kterému cítil silnou oddanost a patriotismus po celý svůj život. Spisovatel Thackeray se ho jednou údajně zeptal, „kdy vlastně Anglie dobyla Jersey?“ Millais odpověděl „Nikdy, to Jersey dobylo Anglii.“ V průběhu umělcova dětství se rodina také na několik let přestěhovala do města Dinan v Bretani, ke kterému měl umělec rovněž vřelý vztah.
Millaisova matka byla bezesporu silná osobnost, která měla velký vliv na chlapcovo dětství a dospívání. Zajímala se o umění a hudbu a nadání svého syna všestranně podporovala. Souhlasila rovněž s jeho záměrem stát se umělcem a s rozhodnutím odejít od rodiny do Londýna. Pomáhala mu získat kontakty na Royal Academy of Art. Umělec také později pronesl slavnou větu, mnohokrát citovanou: „Své matce jsem dlužen za vše.“
Chlapec měl podivuhodný umělecký talent již od nejútlejšího dětství a hovořilo se o něm jako o zázračném dítěti. Jeho výjimečné kreslířské schopnosti mu také zajistily zcela bezprecedentní místo na Královské akademii umění (Royal Academy of Art) v pouhých jedenácti letech. Stal se tak nejmladším studentem této školy v dějinách, což platí dodnes. Na této škole se také záhy setkal se svými uměleckými druhy Williamem Holmanem Huntem (1827–1910) a Dantem Gabrielem Rossettim (1828–1882) s nimiž založil známé Bratrstvo Prerafaelitů (The Pre-Raphaelite Brotherhood, známé též pod zkratkou PRB). Prerafaelité, jak už název bratrstva napovídá, odmítali diktát soudobého akademického umění vycházejícího z umění italských manýristů, zejména Rafaela (Raffaello Sanzio da Urbino, Raffael Santi, 1483–1520), jenž byl považován za absolutní a nepřekonatelný ideál. Prerafaelité se obraceli k umění ranější renesance a středověku, které dílo Rafaelovo časově předcházelo a usilovali o návrat vážnosti a důstojnosti do tehdy podle jejich názoru upadajícího umění. Bratrstvo prerafaelitů bylo založeno v domě Millaisových rodičů na Gower Street nedaleko náměstí Bedford v září 1848.
Millais byl v počátku bezesporu nejvýraznější postavou tohoto hnutí. Jeho obraz „Kristus v domě rodičů“ z roku 1850 způsobil značný rozruch a byl považován za značně kontroverzní. Umělec zde zobrazil Svatou rodinu jako zcela prosté lidi v chaotickém prostředí tesařské dílny. Pozdější umělcovy práce sice také častokrát vzbudily rozruch a rozporuplné emoce u diváků a kritiky, ale vystavení obrazu Krista v domě rodičů znamenalo skandál, který do značné míry založil umělcovu slávu a uvedl ve známost celé prerafaelitské bratrstvo.
Značné popularity a úspěchu Millais dosáhl také s dalším obrazem s názvem Hugenot (A Huguenot on St Bartholomew’s Day, 1852), který zobrazuje mladý pár, jehož lásce brání náboženské konflikty. Podobné téma Millais opakuje v mnoha dalších pracích. Všechna raná díla namaloval Millais s velkou pozorností pro detail, často se soustřeďoval na krásu a složitost přírodního světa tvořícího kulisy hlavního námětu. V jednom ze svých nejslavnějších obrazů (a také bezesporu nejslavnějším díle prerafaelitů jako takových), v Ofélii (Ophelia, 1852) zobrazující ženu plující na vodní hladině, vytvořil umělec velké plochy naturalistických prvků. Tento systém práce byl později popisován jako vytváření „ekosystému na plátně“.
Tento malířský styl byl podporován kritikem umění Johnem Ruskinem (1819–1900), který zaníceně bránil prerafaelity proti mnohdy nepřátelské kritice. Millaisovo přátelství s Ruskinem mělo však nečekané důsledky. Poté, co jej kritik seznámil se svou manželkou Effie, se do ní mladý malíř bláznivě zamiloval. Stala se mu múzou a modelem pro celou řadu obrazů. Manželství Johna Ruskina a Effie bylo po léta nenaplněno (Effie byla stále ještě panna), a když se svěřila svým rodičům s nákloností k Millaisovi, poradili jí, aby požádala o zrušení manželského svazku, v čemž jí nakonec bylo v roce 1855 vyhověno.
Ve stejném roce 1855 se Effie a John Millais vzali a ze šťastného manželství nakonec vzešlo osm dětí, jejich nejmladší syn, John Guille Millais (1865–1930), se později stal známým přírodovědcem a malířem volně žijících zvířat. Mladší sestra Effie, Sophy Grayová seděla rovněž modelem pro několik Millaisových obrazů, což ve své době živilo jisté spekulace a skutečné povaze jejich vztahu, zdá se však, že šlo pouze o pomluvy.
Poté, co se oženil, začal Millais malovat v poněkud obecnějším stylu, který Ruskin ohodnotil slovy „malířská katastrofa“. To také znamenalo konec Bratrstva prerafaelitů, kterého byl Millais do té doby nejživelnějším představitelem. Je docela dobře možné, že Millais začal malovat více komerčním způsobem v okamžiku, kdy bylo nutné finančně zajistit stále početnější rodinu. Kritici Millaisova díla, jako například slavný návrhář a dekoratér William Moris(1834–1896), jej obviňovali ze zištnosti a z toho, že začal umění „vyprodávat“ v okamžiku, kdy dosáhl popularity a slávy. Jiná část kritiky, umělci nakloněná, poukazovala na vývoj v tehdejším umění a na umělcovo spojení s Whistlerem (James Abbott McNeill Whistler, 1834–1903) a Albertem Moorem (Albert Joseph Moore, 1841–1893) a rovněž na umělcův vliv na práci Johna Singera Sargenta (1856–1925). Z tohoto pohledu se zdá, že Millais jednoduše opustil umělecký styl, který se již v té době stal zastaralým a vydal se dále. Millais sám tvrdil, že se pouze cítí jistější jako umělec, který dokáže malovat s větší odvahou. Ve svém článku „Myšlenky o dnešním umění“ (1888) doporučil Millais Velázqueze a Rembrandta jako vzory hodné následování. To ukazuje zcela jasně, že malíř opustil své dřívější inspirace pro nové a bylo by tedy nespravedlivé v proměně jeho stylu spatřovat pouhou vypočítavost. Umělcovy obrazy z této doby, jako například Náměsíčnost, jasně ukazují na probíhající dialog mezi umělcem a Whistlerem, jehož dílo Millais vášnivě podporoval a bránil. Další obrazy pozdních padesátých a šedesátých let devatenáctého století mohou být dokonce interpretovány jako předvídání estetických hnutí, které následovaly.
Pozdější díla (zejména od roku 1870) ukazují Millaisovu úctu ke starým mistrům jako byli Joshua Reynolds (Sir Joshua Reynolds, 1723–1792) a Velázquez. Mnoho z těchto obrazů má historické náměty a jsou skvělými doklady Millaisova jedinečného talentu. Pozoruhodné jsou obrazy princů Edwarda a Richarda v Toweru (1878), obraz s názvem Severozápadní průliv (Northwest Passage, 1874) a nebo obraz Raleighovo dětství (1871). Tyto obrazy ukazují Millaisův zájem o osoby z britské historie a dějiny rozšiřujícího se impéria. Millais také dosáhl velké popularity se svými obrazy dětí, zejména s obrazem Bubliny (1886) – slavným a až notoricky známým pro jeho pozdější použití v reklamě na mýdlo značky Pears soap. Jeho posledním projektem (1896), měl být obraz s názvem Poslední cesta (The Last Trek). Na umělcově ilustraci pro knihu, na jehož základě měl zamýšlený obraz vzniknout, vidíme mrtvé tělo bílého lovce ležící v africké stepi, v okamžiku kdy jej objevují dva Afričané.
Millais také vytvořil ‒ zejména od sedmdesátých let devatenáctého století ‒ četné krajinomalby. Tato stránka jeho díla byla donedávna neprávem opomíjena a stala se nejméně známou: přitom se zdá, že právě v krajinomalbě dosáhl umělec skutečného vrcholu své umělecké dráhy. Typická je pro něj fascinace divokými a bezútěšnými místy. Malíř často pobýval na venkově, nejčastěji pak maloval v Perthu v Skotsku, v blízkosti rodinného domu jeho manželky Effie. Obrazy jsou obvykle pochmurné a často evokují melancholickou náladu a pocit pomíjivosti, i když postrádají lacinou přímou symboliku nebo lidskou činnost či přítomnost, která by poukazovala na jejich význam.
Během dvaceti posledních let namaloval řadu scén z Perthshiru a z jiných míst ve Skotsku, kam umělec jezdil každý rok na lov a rybolov na konci srpna a setrvával zde až do začátku zimy. Většina z těchto krajin je proto podzimních nebo zobrazují začátek zimy a ukazují neradostně vlhkou skotskou krajinu s rašeliništi, holými skalami či starými hrady.
Millais byl také velmi úspěšný jako knižní ilustrátor, a to zejména děl Anthony Trollopa a Tennysonových básní. Slavné jsou také jeho komplexní ilustrace evangelií, které byly publikovány v roce 1864. Jeho tchán umělce také pověřil zhotovením návrhů vitráží pro Kinnoullský farní kostel v Perthu. Často vytvářel také ilustrace pro časopisy, jakým byl například list Dobrá slova, kde byl v roce 1869 byl přijat jako hlavní ilustrátor a grafik.
V roce 1853 byl Millais zvolen za přidruženého člena Královské akademie umění, a brzy poté za řádného člena Akademie, ve které byl prominentním a velmi aktivním členem. V roce 1885 byl povýšen do šlechtického stavu jako „Baronet z farnosti St Mary Abbot v Kensingtonu, v kraji Middlesex, a ze Saint Ouen, na ostrově Jersey“ ‒ stal se tak vůbec prvním britským umělcem který byl oceněn dědičným šlechtickým titulem. Po smrti lorda Leightona v roce 1896 byl Millais zvolen prezidentem Královské akademie, ale bohužel ve stejném roce, 13. srpna, tento neobyčejný umělec umírá na rakovinu hrdla. Byl pohřben se všemi poctami v londýnské katedrále svatého Pavla.
Když Millais zemřel, sám princ z Walesu (později se stal králem Edwardem VII.) předsedal pamětnímu výboru, který objednal umělcovu sochu. Tato byla instalována v přední části Národní galerie britského umění (nyní Tate Britain).
Millaisův vztah s Ruskinem a Effie byl předmětem několika dramatických zpracování, včetně němého filmu Láska Johna Ruskina z roku 1912, mnoha rozhlasových her a dokonce opery. Posledním dílem zobrazujícím tento vděčný příběh je film Effie Grayová z roku 2014, který podle námětu Emmy Thompsonové natočil britský režisér Richard Laxton a který představuje Toma Sturridge jako Millaise.
Literatura:
Anonymous (1873). Cartoon portraits and biographical sketches of men of the day. Illustrated by Waddy, Frederick. London: Tinsley Brothers, s. 8–9. Retrieved 28 December 2010.
Baldry, A. L. Sir John Everett Millais (London, G. Bell & Sons, 1908).
Barlow, Paul. Time Present and Time Past: The Art of John Everett Millais, Ashgate 2005.
Bennett, Mary. Footnotes to the Millais Exhibition (Walker Art Gallery, Liverpool Bulletin, No 12 1967).
Daly, G (1989). Pre-Raphaelites in love. New York: Ticknor & Fields.
Eggeling, Dr Joe. Millais and Dunkeld The story of Millais’s Landscapes (1985).
Goldman, Paul. Beyond Decoration: the Illustrations of John Everett Millais. Pinner, Middlesex: Private Libraries Association, 2005
Lutyens (ed). Millais and the Ruskins, 1967.
Lutyens, M. Letters from John Everett Millais, Bart P.R.A. and William Holman Hunt. O.M. (The Walpole Society, 1972-4).
Mancoff, D. N. (ed). John Everett Millais beyond the Pre Raphaelite Brotherhood (London and New Haven, 2001).
Millais, John Guille. The Life and Letters of John Everett Millais. Volume 1, Volume 2 (London: Methuen, 1899).
Warner, Malcolm. The Drawings of John Everett Millais (Arts council catalogue, 1979).
Williamson, Audrey. Artists and Writers in Revolt – The Pre-Raphaelites (1976).