Rembrandt Harmenszoon van Rijn (1606–1669)
Rembrandt Harmenszoon van Rijn (většinou znám pouze pod jménem Rembrandt) byl jedním z největších malířů všech dob, mistrem zlatého věku nizozemského barokního malířství, umělcem nevšedního vnímání, neobyčejné citlivosti a nevyčerpatelné vnitřní síly a energie. Rembrandt van Rijn, jehož jméno se stalo do značné míry synonymem pro slovo „umělec“ a jehož život je s jeho prací spjat jako život málokterého malíře, vytvořil geniální nadčasové a nedostižné dílo.
Doba vzniku Rembrandtova díla byla poznamenána dlouholetou válkou Nizozemí za nezávislost a prudkým rozvojem Spojených provincií po jejich osamostatnění v roce 1588. Samotný Leiden, kde se umělec narodil, byl Španěly několikrát obléhán. Konflikt mezi protestantským a katolickým táborem do značné míry formoval holandskou mentalitu. Prudký rozvoj umění v Nizozemí 17. století a rozvoj Amsterdamu jako největšího světového přístavu, zejména po postupném úpadku Antverp, jsou právem považovány za počátek nové epochy v dějinách lidstva. Do takovéto bouřlivé doby se narodil malý Rembrandt van Rijn, a právě tato doba zrodila umělce, jehož význam je nedocenitelný. Jeho skutečná modernost spočívá především v tom, že vykročil po své vlastní cestě, neohlížeje se zpět, tak jako to ve své době učinila i celá jeho vlast.
Rembrandt Harmenszoon van Rijn se narodil 15. července 1606. Rembrandtův otec Harmen Gerritszoon van Rijn byl poměrně bohatý mlynář v holandském Leidenu, jehož mlýn stával na jednom z přítoků Starého Rýna, holandsky Oude Rijn, odkud také pochází dodatek k rodinnému jménu – „van Rijn“. Jako konvertita ke kalvinismu se umělcův otec v říjnu roku 1589 oženil s katoličkou Neeltgen Willemsdochter Zuytbrouckovou a z tohoto podle všeho harmonického manželství vzešlo postupně deset dětí, devátým z nich byl právě malý Rembrandt.
Když bylo chlapci deset let, byl zapsán do místní latinské školy. Podle tvrzení starosty a kronikáře Leidenu Orlerse však rodiče chlapce z této školy vzali, aby se mohl plně věnovat umění. Již ve svých čtrnácti letech v roce 1620 Rembrandt navštěvuje několik měsíců univerzitu ve svém rodném městě Leidenu, a to zřejmě na přání rodičů, kterým se dosažení takového vzdělání zdálo jistě výhodnější, než možnosti, které se před jejich synem otvíraly v povolání umělce. Rembrandt však tato jejich očekávání nenaplnil, z univerzity odešel a začal se věnovat studiu malířství. Dnes můžeme jen spekulovat, jaký postoj k tomuto chlapcovu rozhodnutí rodiče zaujali.
Známe i jména Rembrandtových učitelů. Svá učňovská léta zahájil umělec u malíře historických námětů Jacoba van Svanenburgha, který se v té době vrátil do Leidenu ze svého dlouhodobého pobytu v Neapoli. V ateliéru tohoto umělce se mladík naučil základům malířského řemesla, jeho talent byl výjimečný, a proto dělal rychlé pokroky. V roce 1622 nebo 1623 odchází proto do Amsterdamu, aby se zde dále vzdělával. Pracuje a studuje v ateliéru holandského katolíka Pietra Lastmana (1583–1633), který –podobně jak Svanenburgh – také pobýval v Itálii, odkud se do Amsterdamu vrátil v roce 1610. Mimo této malířské dílny mladý umělec také často navštěvuje ateliér jiného amsterdamského umělce, Jacoba Pynase. Umělecké postupy, zejména kompoziční řešení těchto dvou Rembrandtových učitelů, významně ovlivnily jeho rané dílo vznikající po jeho návratu do Leidenu. Rembrandt se vrací domů v roce 1625 – tedy jako devatenáctiletý – a otvírá si zde vlastní ateliér. Z tohoto období pocházejí díla ovlivněná právě dvěma zmíněnými muži a jsou to také první díla, která mohou být datována. Jedná se o malby z roku 1626 – nejprve vzniká Kamenování sv. Štěpána a v zápětí po něm dílo Anděl a prorok Balám. Do stejného roku můžeme zařadit i dílo Křest eunucha, jež bylo náhodně objeveno až v roce 1974. O něco později začíná Rembrandt pracovat na svých prvních autoportrétech, kterých za svůj život vytvořil celou řadu v mnoha různých obměnách. V jednom leptu se později Rembrandt představil například jako Smějící se žebrák, což jen dokresluje jeho vztah k chudým a utiskovaným a jeho sociální cítění, které je doloženo z pramenů. Autoportrét jako specifický žánr poskytoval mladému umělci jedinečnou možnost prohloubit své malířské znalosti, protože člověk sám sobě bývá velmi trpělivým a ukázněným modelem, což jistě nelze v takové míře vyžadovat od druhého. Mnozí velcí malíři vytvořili nádherné vlastní podobizny, přičemž ty Rembrandtovy patří k nejzajímavějším.
Toto počáteční období umělcovy práce je do jisté míry poznamenáno soutěžením s dalším leidenským rodákem Janem Lievensem (1607–1674), který byl také Lastmanovým žákem. Byl o rok mladší než Rembrandt, ale s výtvarným školením započal mnohem dříve. Často pracovali na podobných či stejných námětech a vycházeli ze stejných kompozic. Můžeme to dokumentovat například na Rembrandtových obrazech Apoštol Pavel ve vězení (1627), Rozhovor učenců (1628) a konečně Apoštol Pavel (1629), ke kterým se nám jako protějšek zachoval Lievensův obraz téhož Apoštola. Známe také dva obrazy Krista na kříži namalované oběma umělci v roce 1631. Na Lievensově obrazu vidíme jisté odkazy k Rubensovi, kdežto Rembrandt si zde již zvolil svůj vlastní, velice osobní přístup k námětu.
Zajímavé svědectví o práci obou umělců nám zachoval Constantijn Huygens, tajemník místokrále, sám amatérský malíř, umělec a velmi vzdělaný člověk, dobře obeznámený se soudobým i starším uměním Evropy. Oba malíře navštívil v roce 1628 aby si prohlédl jejich obrazy. Za vzor dokonalosti považoval přirozeně zejména velkého Rubense, a proto se mu zalíbily především obrazy Lievensovy, ale velmi pochvalně hovoří i o Rembrandtově díle Jidáš vrací třicet stříbrných, na kterém umělec v té době právě pracoval. Oba dva přemlouvá, aby odešli studovat do Itálie, což však ani jeden z nich nikdy neučiní. Při porovnávání obou umělců Huygens mimo jiné píše: „Opovážím se vynést povrchní úsudek o těchto dvou. Musím říci, že Rembrandt je nadřazený na úrovni vkusu a hloubky citu, zatímco Lievens dominuje jistou majestátností invence a analýzou subjektů a charakterů.“
Kdy přesně odešel malíř z Leidenu do Amsterdamu, nevíme, jeho příchod do tohoto města můžeme zařadit mezi červen 1631 a leden 1632. Víme, že ještě 1. března roku 1631 kupuje zahradu v Leydenu, a dochovaná stvrzenka podepsaná Rembrandtem na dlužnou částku 1000 florinů ve prospěch jistého Hendricka van Uylenburgha, strýce jeho budoucí ženy, dokládá, že ještě v červnu téhož roku byl registrovaným obyvatelem Leidenu. Naopak dopis Martena Lootena, ve kterém je zmíněn Rembrandtův portrét tohoto muže namalovaný již v Amsterdamu, je datován k 17. lednu roku následujícího.
Příchod do Amsterdamu znamená i jisté proměny v umělcově stylu, pracuje s většími formáty a neváhá přivést své postavy blíže k divákovi. Je bryzi známý a hromadí se mu stále významnější zakázky. Ještě v roce 1632 maluje svůj slavný skupinový portrét pro amsterdamský cech chirurgů, známý dnes pod názvem Hodina anatomie doktora Tulpa. V roce 1633 pak začíná malovat sérii pěti kompozic na pašijové téma objednanou místokrálem Frederickem Henrym a dokončenou v roce 1639. Do roku 1633 je řazen první z těchto obrazů, kterým je Snímání z kříže, na kterém můžeme pozorovat jistou konfrontaci s Rubensovým Snímáním z kříže z katedrály v Antverpách. U Rubense vidíme silnou citlivost pro krásu těla v bolesti, jistou majestátnost až monumentalitu výjevu, oproti tomu Rembrandt vytváří obraz mnohem více lidský, avšak snad o to víc hluboce náboženský. Do tohoto cyklu obrazů patří například i Vzkříšení z následujícího roku 1634.
Ještě před svým odchodem z Leidenu byl Rembrandt ve styku s amsterdamským obchodníkem s uměním Hendrickem van Uylenburghem. Krátce po příchodu do Amsterdamu se zamiloval do jeho neteře Saskie van Uylenburghové, se kterou se zasnoubil. Zachoval se nám portrét této zvláštní dívky – Saskia –, nakreslený stříbrnou tužkou, plný lehkosti a citu, datovaný do roku 1633. Jejich svatba se konala 22. června 1634 (respektive 2. července podle nového gregoriánského kalendáře, užívaného již v té době ve Spojených provinciích) v St. Annaparochie, malé farnosti ve Frísku, odkud Saskie pocházela. Následujícího roku 1635 se narodilo jejich první dítě, chlapeček Rombartus, který zemřel již v únoru roku příštího.
Z této doby pochází i jedna z fascinujících sérií kreseb Studie žebráků a stařeny (1634). Rembrandt byl vynikající kreslíř a zachoval nám po sobě velké množství kreseb zachycujících rozličné náměty z amsterdamského života, často velice všední scény a studie postav, tváří a hlav lidí nejrůznějšího společenského postavení. Kreslil zřejmě neustále a vše. Zanechal nám tak až neuvěřitelné doklady o svém vyjímečném pozorovacím talentu, neuvěřitelné píli a snaze porozumět co nejlépe řeči světla a tvarů a v neposlední řadě doklad své vnímavosti k lidské bídě, utrpení či špatnosti.
V následujícím roce 1635 vzniká významná práce Kázání sv. Jana Křtitele, ovlivněná ještě Lastmanovou kompozicí a nesoucí jisté znaky inspirace dřevořezbou J. Swarta van Groningena, nizozemského rytce 16. století. Umělec se na tuto práci pravděpodobně velmi zodpovědně připravoval, zanechal nám totiž po sobě celou řadu přípravných skic a náčrtů, z nichž nejznámější je Studie lidí při rozhovoru.(1635). Na obraze samotném pak můžeme vidět různé skupiny lidí naslouchající prorokovi, někteří jsou zaujati, jíní spíše lhostejní, či dokonce nepřátelští. Ve středu obrazu diskutují jakoby potajmu farizejové. Život na obraze běží dál, matky uklidňují své děti, celá scéna je neobyčejně lidská, až jakoby všední. Jako v mnohých mistrových obrazech i zde nalézáme náboženské téma jako součást reálného života, ztvárněné tak, že se přímo dotýká pozorovatele.
Dne 22. července 1635 se narodilo Rembrandtovi a Saskii druhé dítě, dcera Cornelia, která však opět záhy zemřela, a to 13. srpna téhož roku. Třetí dítě pak postihl stejný osud v roce 1640. Teprve syn Titus narozený v roce 1641 měl přežít. Tyto rodinné tragédie jistě velmi zasáhly vnímavého umělce. Někdy v letech 1637 až 1640 nakreslil Rembrandt několik skic zobrazujících různé scény z rodiného života. Mezi nejlepší z nich můžeme zařadit Dvě ženy učící chodit dítě. Je obdivuhodné, jak na tomto jednoduchém náčrtku dokázal umělec zachytit několika mistrnými tahy celou dynamiku výjevu a lidské emoce.
V roce 1636 namaloval umělec plátno Oslepení Samsona, o tento námět se zřejmě velmi zajímal. Obraz patří mezi poslední, jež můžeme zařadit ještě do umělcova mládí, kde cítíme ještě typicky barokní zájem o patos a monumentalitu. Následující léta nám už představí Rembrandtovy práce poněkud odlišného charakteru, mnohem pokojnější a dalo by se říci klasické.
Od konce třicátých let se umělec také začíná věnovat krajinomalbě, zejména ve formě kreseb a rytin. Představuje nám zejména krajiny ze své fantazie, kde různě spojuje to, co sám viděl, jedinou výjimku snad tvoří malba Krajina s kamenným mostem, která velmi pravděpodobně představuje skutečné místo.
V roce 1639 po delší odmlce tvoří Rembrandt jako by náhle značné množství portrétů. Rembrandt se nikdy nestal typickým portrétistou, byl již bezesporu velmi slavný, avšak zákazníky snad poněkud odrazovala poměrně dlouhá doba, po kterou malíř na svých portrétech pracoval. V denících jistého Uyttembogaerta se naopak říká, že Rembrandt dokázal udělat portrét třeba i za jediný den. Tyto zprávy si však protiřečí jen zdánlivě. Rembrandt vytvářel četné portréty a studie svých přátel a rodiny – práce na nich jej pravděpodobně velice bavila, a proto takováto jednodušší díla vznikala velice rychle. Oproti tomu velké náročnější portréty na zakázku maloval někdy i déle než tři měsíce.
Prudký nárůst portrétní tvorby na zakázku souvisí patrně s koupí velkého domu na St. Anthoniebreestraat, hned vedle domu Hendricka van Uylenburgha. Rembrandt a Saskia si jej pořídili 5. ledna 1639, kdy sami složili čtvrtinu jeho ceny a na zbylou částku získali hypotéku ve výši 13 000 florinů splatnou do šesti let.
Dne 9. dubna 1639 je Rembrandt přítomen na dražbě Raffaelova díla Portrét Baltazara Castiglioneho. Obraz koupil jistý Alfonso Lopez, španělský žid, který byl tehdy usedlý v Amsterdamu (1636–1640) a byl patrně ve službách kardinála Richelieu. Umělec jej pravděpodobně osobně znal, v jeho sbírce byl také jeden z raných Rembrandtových obrazů Anděl a prorok Balám. Malíř vytváří rychlou skicu draženého obrazu známou jako Portrét Baltazara Castiglioneho podle Raffaela a inspiruje se také dalším dílem z Lopezovy sbírky, Tizianovým Portrétem Ariosta, na jehož základě vytváří nejprve rytý autoportrét a v následujícím roce autoportrét malovaný na plátně.
Rembrandt si rok před tím, v roce 1638 koupil v dražbě dvě série Dürerových leptů, Život Panny Marie a Pašije. V roce 1639 pak vyrývá Smrt Panny Marie zřetelně inspirovanou právě Dürerovou prací. Téma práce je o to zajímavější uvážíme–li. že Nizozemí té doby bylo upjatě protestanskou zemí, kde byly mariánské obrazy a rytiny všeobecně odmítány.
Mistr také v roce 1639 maluje portrét Titie, nejmilejší sestry své ženy, která záhy v roce 1641 umírá. V září roku téhož roku 1641 Saskia porodila již čtvrté dítě, syna, kterému dala jméno Titus právě na památku své zemřelé sestry. Saskia sama pak umírá na tuberkulózu po dlouhé vyčerpávající nemoci na lůžku 14. června 1642. Rembrandt v těchto krutých časech hledá patrně útěchu zejména ve své práci. Zaměstnává chůvu Geertje Dircksovou, aby pečovala o malého Tita, a po nějaký čas s ní i žije. Sám se vrhá do práce s neztenčenou silou, a právě v tomto období vzniká i dílo dnes známé jako Noční hlídka.
V rytině Tři stromy z roku 1643 nám Rembrandt představuje vysoce expresivní dílo Krajina před bouří, mistrně vykreslenou s velkými plachami světla a stínu, kde tři stromy tvořící námět obrazu zřetelně odkazují na tři kříže vztyčené na Kalvárii. Co prožíval umělec postižený zármutkem se můžeme jen dohadovat, tato rytina je však neobyčejným a geniálním vyjádřením smutku a piety.
V roce 1646 namaloval umělec poslední dva obrazy náležející ještě k cyklu Pašijí, a to Klanění pastýřů a obraz Obřízka, který se nezachoval. Ve stejné době maluje i okouzlující malý obrázek Zimní krajina.
V roce 1648 vzniká pozoruhodný grafický list Sto holandských zlatých, zobrazující patrně scénu z evangelia, ve které Ježíš říká „nechte maličké přijít ke mně". Rovněž v dalších četných kresbách a rytinách se umělec zamýšlí nad Kristovým učením o chudobě a zobrazuje nespočetné tváře chudáků a žebráků. Rembrandtovo náboženské cítění bylo v zřejmém kontrastu s tehdejším smýšlením kalvínské protestanské společnosti, snad na něj měla vliv jeho katolická matka – nevíme. Rembrandt je člověk vnímavý, spontání, a tím pádem tíhnoucí jednak k mystické a citové víře, jednak vždy považuje náboženství za přirozenou součást života. Celé jeho dílo o tom jasně hovoří.
V roce 1648 vzniká také autoportrét umělce kreslícího u okna – vidíme na něm muže přemáhajícího rány osudu svou prací. Titova chůva a Rembrandtova milenka Geertje Dircksová podala na malíře v říjnu roku 1649 žalobu pro porušení slibu manželství. V tomto procesu vystoupila na umělcovu obranu mladičká Hendrickje Stoffelsová, která od roku 1650 zaujala místo chůvy a stala se rovněž Rembrandtovou partnerkou. Geertje Dircksová byla odškodněna roční penzí sto holandských zlatých.
V této době Rembrandt cestuje po okolí Amsterdamu a navštěvuje Utrecht. Vzniká zde několik kreseb a rytin. V této době mistr již ryje přímo do měděné desky suchou jehlou a ke kreslení používá nejčastěji třtinové pero. Díla s této doby nás překvapí svou moderností a aktuálností i pro dnešní dobu.
Rembrandt se postupně ocitá ve stále větších finančních problémech, zbohatlická společnost se od něj většinou odvrací, což zapřičiňuje patrně jeho energická, hlučná povaha, označovaná součastníky vždy za venkovskou. V roce 1653 si musí znovu vypůjčit peníze, aby mohl zaplatit staré dluhy. Následujícího roku 1654 je spolu s Hendrickje obžalován církevním soudem Nizozemské církve ze života v hříchu. Dívka se k tomu, že žila s malířem ve smilstvu, přiznává a je potrestána – vyhnána z města, aby činila pokání, a vyloučena z církevního života. Malíře se však nevzdává, o několik měsíců později je pokřtěna jejich dcera Cornelia (i obě předchozí Rembrandtovy dcery, které zemřely v dětském věku, byly nositelky tohoto jména)).
Z roku 1654 pochází obraz Hendrickje koupající se v řece, který je dokladem geniality umělce a který byl po celá staletí obdivován umělci. Rembrandt ovládá své umění jako dokonalý mistr a několika prostými tahy dokáže vyjádřit neobvykle intenzivní pocity – kdo viděl tento obraz, není na pochybách, že umělec tuto ženu skutečně miloval. Rovněž mnohé kresby z tohoto období jsou jednoduché až zkratkovité, jako by patřily do období o několik století pozdějšího.
Autoportrét z následujícího roku 1655 nám představuje umělce v malířské haleně, s rukama v bok a provokativním pohledem, jako by vyzýval své napřátele na souboj. Tato mistrná kresba brkem zajisté odráží Rembrandtovu situaci. Umění té doby, tedy 17. století, na mnoha místech zcela záviselo na mecenášství církve či panovnických kruhů. V nizozemských Spojených provinciích však v té době začaly vznikat zcela jiné ekonomické vztahy. Amsterdam Rembrandtova života byl městem bankéřů, podnikavců a obchodníků všeho druhu, jejichž bohatství rostlo každým dnem zejména z obchodu se zámořím. Nezapomeňme, že Nizozemí nastupuje zvolna na pozici vládce oceánů a stává se koloniální velmocí. Rembrandt si proto nikdy nemohl dopřát luxusu stálého či trvalejšího mecenáše jako jiní umělci. Jeho zákazníky byli především měšťané střední vrstvy – a přízeň takovýchto lidí je nestálá. Rovněž nemohl počítat s jakýmkoli respektem či soucitem při neschopnosti dostát svým finančním závazkům, není totiž pochyb o tom, že podmínky v oblasti obchodu a finančnictví byly v tehdejším Amsterdamu neobyčejně tvrdé. Na druhou stranu mu však tato situace umožnila osvobodit se ze zajetí konvencí a vkusu bohatých mecenášů a vytvářet své vlastní pravdivější a zbožnější umění. Rembrandt žil v nelehké době zrození nové epochy, což nebývá vždy bráno v potaz. Na ilustraci změn, které za jeho života probíhaly, můžeme například uvést, že tehdejší Nizozemí jako vůbec první země zrušilo otroctví, a všichni otroci měli být považováni za svobodné, jakmile vstoupí jednou nohou na holandskou půdu.
Rembrandtova finanční situace se ani v nejmenším nezlepšila. Výtěžek z prodeje jeho majetku v roce 1655 ani zdaleka nestačil na pokrytí jeho dluhů. Jménem svého syna Tita nechává přepsat dům na pokladnu sirotků, aby nepropadl věřitelům, a v roce 1656 je nucen požádat nejvyšší soud Spojených provincií o tzv. cessio bonorum, a je tak prohlášen za čestně zbankrotovaného. Šlo o jakousi obdobu osobního bankrotu, který známe z naší doby. Díky této nešťastné události se nám však zachoval soupis Rembrandtova majetku, úředně pořízený 25. a 26. července 1656 za účelem dražby, obsahující i odhady tehdejší ceny děl a předmětů. Rembrandt vytvořil kromě svých vlastních děl neobyčejně rozsáhlou uměleckou sbírku zahrnující díla Brouwera, Lievense, Segherse, Lastmana, Porcellise a Jana Pynase, dále práce italských malířů Palmy Vecchia, Bassana a dokonce Raffaela. Jeho sbírka rytin, uspořádaná do několika svazků podle témat, zahrnuje práce a tisky holandských umělců Lucase van Leydena, Breughela, Goltzia a Heemserka, jako i tisky umělců Cranacha, Dürera, Schongauera, Vanniho či Carraccise. Jen Rembrandtovy vlastní kresby v tomto soupisu představují asi 2000 kusů.
V tomto roce 1656 také umělec maluje obraz Hodina anatomie doktora Deymana, která vedle jeho práce Hodina anatomie doktora Tulpa visela v posluchárně anatomie v Amsterdamu a byla téměř zničena při požáru v roce 1732. Doktor Deyman nastoupil na Tulpovo místo v roce 1653 a první přednáška, pitva lebky, mu byla povolena v roce 1656. Zvláštní zkrácená perspektiva tohoto díla je připisována malířově inspiraci Mrtvým Kristem od Mantegny.
Následujícího roku 1657 sepisuje Titus jako dědic zbývajícího majetku svého otce poslední vůli, ve které odkazuje vše Hendrickje a Cornelii a Rembrandtovi dává právo majetek užívat. Téhož roku, někdy mezi 4. a 12. prosincem byla dražena díla z Rembrandtovy sbírky a jeho díla vlastní, hned v únoru 1658 byl dražen nábytek a ostatní vybavení a v září byly pak za směšnou cenu prodány Rembrandtovy rytiny a kresby. Jak potupný okamžik pro umělce, kterého ještě před nedávnem oslavoval celý Amsterdam a jenž sám skupoval díla na veřejných aukcích.
V roce 1660 pak Titus spolu s Hendrickje vytváří obchodní společnost, která Rembrandta zaměstnávala a prodávala výsledky jeho práce. Tím byl umělec ochráněn před těmi nejhoršími důsledky bankrotu. Společně se přestěhovali do skromného domu v Rozengrachtu v amsterdamském okrsku Jordan, čtvrti řemeslníků a drobných obchodníků.
Z roku 1660 známe díla Petrovo zapření či Autoportrét u malířského stojanu, jeden z nejznámějších které mistr vytvořil. Rembrandt pracuje s neztenčenou silou, maluje i četné portréty jako například Jacoba Tripa z roku 1661. V tomto roce také dostává významnou zakázku na obraz Spiknutí Julia Civila – ten se bohužel nezachoval celý, avšak známe jeho přípravnou skicu, jež prozrazuje celkový kompoziční plán.
V roce 1662 namaloval umělec svůj poslední velký kolektivní portrét na zakázku –Představenstvo soukenického cechu. Již předcházejícího roku 1661 si u u něj objednal sicilský šlechtic Don Antonio Ruffo portrét Alexandra Velikého, který se bohužel ztratil. Pro stejného zákazníka namaloval v roce 1662 obraz Homér diktující písaři, objednatel však s prací nebyl spokojen, a Rembrandt obraz přepracovává podle jeho přání v roce 1663. Zřejmě si byl vědom své nelehké situace, a udělal to s jistým sebezapřením. Obraz byl později těžce poškozen a jeho pravá část byla odříznuta, známe však skicu celého obrazu. Je to zralé mistrovské dílo ohromující především prací se světlem, v níž Rembrandt dosáhl absolutní dokonalosti. Homér připomíná apoštola Pavla, který umělce fascinoval, a jsme i v jistém pokušení spatřovat na tomto obraze tvář samotného mistra, jenž se tu srovnává jak se slepým básníkem, tak s Apoštolem.
Rembrandt maluje až do konce svého života, navzdory tomu že jej potkávájí další bolestné rány – v červenci 1663 umírá Hendrickje Stoffelsová. Rembrandt tvořící nyní v mnohem skromějších poměrech není nikdy zcela zapomenut, například 29. prosince 1667 jej navštěvuje Cosimo de Medici.
Krátce poté, 28. února 1668 se jeho syn Titus oženil v amsterdamské Nieuwe Kerke s Magdalenou van Roovou. Bohužel v září toho roku Titus umírá, a jeho dcera Titia přichází na svět až po otcově smrti, 22. března 1669. Toho roku umírá i sám velký umělec. Zemřel 22. března 1669 ve věku 63 let, nezlomen pohnutým životem a zanechávající po sobě rozsáhlé a obdivuhodné dílo, které nemá být nikdy v budoucnu překonáno. Soupis jeho majetku nám ukazuje, že se mu opět podařilo sesbírat velmi významnou sbírku rytin a vytvořit nepřeberné množství kreseb a skic. Tento velký muž byl pohřben sice prostě, avšak se vší důstojností, za účasti mnoha významných osobností 8. října ve Westerkerku.
Rembrandt nebyl nikdy zapomenut, z jeho dílny vyšli mnozí úspěšní umělci a jeho dílo bylo vždy ceněno a obdivováno. Přes všechny jeho finanční neúspěchy, kdy patrně do jisté míry přecenil vlastní síly, a četné konflikty s dobovou společností nestal se nikdy zapomenutým umělcem. Vždy byl respektován a vyhledáván. Tu více, tu méně. Nikdy se nestal součástí elitní společnosti a nebyl ani zván na vyznamná setkání. To bylo způsobeno jeho nezávislou povahou, přímým a nekompromisním vystupováním a vzhledem neotesaného hromotluka. Přesto však dílo Rembrandta van Rijna mluvilo samo za sebe a nebylo bez nadsázky v tehdejším Amsterdamu člověka, který by ho neznal. Vždyť tento velký mistr rozdával své kresby na ulici a v podnicích, kam by noha bohabojného amsterdamského měšťana vkročila jen stěží. Rembrandt miloval život i přes četné rány, které mu osud uštědřil. A stejně tak miloval i člověka v nejlepším možném smyslu tak, jak k tomu nabádá křesťanské poselství. Se stejnou pečlivostí pracoval na objednaných portrétech bohatých zákazníků jako na tvářích žebráků, židů či prostých dělníků. Rembrandt nejenže život miloval, ale cele se oddal jeho studiu. Zejména díky tomu, že se upřímně snažil o dosáhnutí dokonalosti, a díky své nezdolné vitalitě zachoval nám tak nezměrné dílo.
Jen seznam literatury, ať už odborné či beletristické, na téma Rembrandtova života a díla čítá sta a sta prací, knih a esejí. Jeho život byl zfilmován. Jeho díla zaujímají nejčestnější místa ve světových obrazárnách a dodnes neustává pátrání po jakémkoli zlomku vytvořeném jeho rukou. Bohužel mnohá z děl, jež známe, se nedochovala nebo byla nenávratně poškozena, včetně toho nejznámějšího vůbec – Noční hlídky, která byla ořezána, aby se vešla do nového interiéru. Nikdo však nepochybuje o tom, že je–li někdo, kdo si zaslouží vavříny vítězství, a jehož dílo je nesmrtelné, pak je to především tento muž, Rembrandt Harmenszoon van Rijn.
Jiří Kocich
Literatura:
Hind A. M., Rembrandt, Londýn 1932.
Rosenberg J., Rembrandt, Oxford 1948.
Starcky E., Rembrandt, Praha 1992.