Jeden z nejznámějších ruských umělců z 19. století prožil dlouhý a namáhavý život plný úspěchů, ale také absolutního nepochopení své kreativity za studií, jakož i bolestnou a krutou kritiku své práce.
Vasněcov bývá často označován za „hrdinu ruského malířství", a to nejen pro své „hrdinské" a pohádkové náměty, ale zejména pro jeho roli v moderním ruském malířství, kde je považován za zakladatele svébytné a vpravdě národní školy ve výtvarném umění. Do povědomí veřejnosti vstoupil jako ilustrátor a jeho díla se objevovala v obrovských nákladech na kalendářích, obalech od cukrovinek či jiných propagačních předmětech, což však značně zahalilo jeho skutečné výtvarné nadání a význam.
Vasněcov se snažil vytvořit syntézu všeho dosud poznaného v umění obohacenou o typické prvky ruského folklóru. Neomezoval se přitom pouze na malbu – zajímal se o všechny druhy a aspekty umění. Nalezl tak často zcela osobitá a nová výtvarná řešení, a je po právu považován za novátora a zakladatele moderního ruského malířství.
Viktor Michajlovič Vasněcov se narodil ve Vjatské gubernii 15. května (podle nového stylu) 1848 v rodině venkovského kněze Michaila Vasiljeviče Vasněcova. Jeho matka Apollinarie Ivanovna porodila šest synů, z nichž Viktor byl druhý. V rodině žijící spíše v chudých poměrech, připomínajících rolnickou domácnost, však Vasněcovův otec velmi dbal na vzdělání a kulturní rozhled svých dětí. Rodina odebírala vědecké časopisy, věnovala se malování akvarelů a kreslení. Zde se také již od dětství projevil umělcův talent.
Jeho první kresby zachycují výjevy z vesnického života ve vesnici Rjabovo, kde rodina žila. Oblast se nachází v mírně kopcovité krajině táhnoucí se až k Uralskému pohoří na obzoru. Pro krajinu jsou charakteristické husté jehličnaté lesy a překrásná, i když drsná příroda. To mělo spolu se zachovanými lidovými zvyklosti, vírou a lidovým uměním zcela zásadní vliv na formování Vasněcovova uměleckého výrazu. Sám se ve svých dílech často vracel k prožitkům z kraje dětství a příslušnost k národu a pravoslaví byla v jeho životě určujícím momentem.
V roce 1858 odešel studovat do Vjatky, nejprve na církevní školu a poté do semináře, kde mohly děti kněží studovat zdarma. Studiem tak Vasněcov získal rozsáhlé znalosti církevní ikonografie a složité pravoslavné symboliky, jež později tak často uplatňoval ve svých dílech. Na studiích v semináři ve Vjatce strávil devět let, nicméně knězem se nestal.
Stále více času věnoval malování, kreslil vše, co viděl. I jeho sešity ze semináře jsou plné kreseb a náčrtků. O několik let později byl již tak zběhlý v kresbě, že byl přizván jako asistent k výzdobě katedrály ve Vjatce. V letech 1866 a 1867 vytvořil sérii 75 výkresů jako ilustrace ke knize etnografa Nikolaje Trapicina, v nichž zobrazil výjevy z venkovského života. Kniha sice vydána nebyla, avšak soubor kreseb byl vydán v roce 1912 pod názvem Ruská přísloví a rčení v kresbách Viktora Vasněcova.
V srpnu roku 1867 Viktor Vasněcov opustil seminář a odešel do Petrohradu, kde se zapsal na Akademii výtvarného umění. První rok na akademii strávil Vasněcov v nepochopení: zkoušky sice absolvoval, ale nedokázal se ztotožnit s tím, co po něm požadovali. Během zimy 1867–1868 studoval na Škole společnosti pro povzbuzení umění, kde učil Ivan Kramskoj, jeho pozdější přítel a rádce. Pro umělcův další vývoj bylo důležité i seznámení se s celou řadou dalších vynikajících umělců, mimo jiné s I. Repinem. Během studií Vasněcov obdržel dvě malé stříbrné medaile za svoje skicy přírody a velkou stříbrnou medaili za obraz „Kristus před Pilátem". Svou první výstavu uspořádal již v roce 1869.
Po smrti svého otce se Vasněcov vrací domů a stará se o svého bratra Apollonia, také budoucího malíře, jehož dílo však neoprávněně zůstane ve stínu jeho staršího bratra. Viktor Vasněcov se v té době věnuje zejména ilustracím, vytvoří jich více než 200. V roce 1874 získává první významnější zahraniční ocenění – na světové výstavě v Londýně získala dvě z jeho pláten bronzové medaile.
Vasněcov se začal cele věnovat práci s lidovými motivy, což bylo podmíněno nejen jeho osobním zájmem, ale také oživením zájmu o lidovou kulturu a národní dědictví v celé ruské společnosti druhé poloviny 19. století
Na jaře roku 1876 Vasněcov odjel na rok do Paříže, kde v té době pracují také Repin a Polenov. Pracoval na francouzských námětech se stejným zaujetím jako dříve na ruských. Na jaře roku 1876 se se svým obrazem „Čaj v hostinci" také zúčastnil Pařížského salonu. Díky I. Repinovi se umělec ihned dostal do centra pařížského uměleckého dění a seznámil se s nejnovějšími trendy v malířství.
Z Paříže se Vasněcov vrátil již jako zralý umělec, jenž ovládá techniku, a vybral si svoji další uměleckou cestu. Usazuje se v Moskvě, kde se plně ponořil do místního uměleckého života.
V sedmdesátých letech 19. století se zajímal také o hudbu a divadlo. Dále pracuje na ilustracích, ale i na velkých plátnech pro bohatého moskevského mecenáše Mamontova. Maluje různé alegorie, historické náměty, ale také krajiny a portréty. Vasněcov se účastnil výstav sdružení „pěredvižniki", jehož byl aktivním členem v letech od roku 1880. V roce 1893 se Vasněcov stal řádným členem petrohradské Akademie výtvarných umění.
Na začátku roku 1885 byl Vasněcov přizván k výzdobě katedrály svatého Vladimira v Kyjevě. Vytváří zde tak postupně v hlavní kupoli a v apsidách nástěnné malby, na nichž zobrazuje tematiku Starého a Nového zákona s využitím tradičních ruských typů a vzorů. Na tomto díle umělec pracoval více než deset let – celková plocha jeho maleb představuje více než 2000 metrů čtverečných ve více než 400 různých námětech.
V. Vasněcov se snažil vložit do tohoto díla to nejlepší ze svého umění a sám považoval tuto práci za své životní dílo. Právě tyto nástěnné malby citlivě propojující náboženská témata se starou ruskou tradicí či pohanstvím patří mezi největší díla, jež umělec zanechal. V souvislosti s touto prací Vasněcov prostudoval velké množství děl nejen pravoslavné ikonografie, ale i umění Západu a vše zúročil ve zcela novém a jedinečném stylu. Všechny své návrhy nejprve předkládal církevní radě ke schválení, a to z vlastního popudu, aby si mohl být jist, že se nedopustí nějaké chyby.
Po dokončení práce v roce 1896 a odstranění lešení byla katedrála slavnostně za přítomnosti carské rodiny vysvěcena. Ihned poté se rozproudily vášnivé debaty a spory o hodnotě Vasněcovových maleb, které přešly ve velmi nemilosrdnou kritiku. Navzdory tomu však Vasněcova jeho práce na katedrále proslavila a získal další zakázky na výzdobu chrámů po celé zemi.
V dubnu 1898 navštívil umělec osobně Pavla Treťjakova a jeho obrazy se tak staly jedněmi z posledních přírůstku Treťjakovovy sbírky. Rok na to, v roce 1899, pořádá velkou výstavu svých děl v prostorách petrohradské Akademie výtvarných umění, která se setkává s nadšeným přijetím. V následujících letech se věnoval především tvorbě historických námětů a krajin, které prostupuje pro umělce typické hluboké porozumění pro hodnoty ruského venkova.
V bouřlivých letech 1905 a následujících se Vasněcov postavil na stranu obránců tradičních hodnot a monarchie. Patřil do okruhu Svazu ruského lidu, ačkoli nebyl jeho členem, a v roce 1915 se podílel na založení Společnosti pro oživení ruského umění. Poslední léta svého života pak strávil v Moskvě, kde také zemřel jako vážený umělec 23. července 1926, a je pohřben na Vvěděnském hřbitově.
Vasněcovovo dílo je zcela jedinečné zejména svou tematikou čerpající nejen z tradic ruského umění, ale také z hlubokého náboženského cítění umělce. Jeho díla působí svěže a živě, připomínají ilustrace a jejich rukopis je neopakovatelný. Umělec se za svého života často setkával s nepochopením, protože jeho práce se v nejmenším nepodobaly tehdejšímu módnímu evropskému malířství. Dnes však patří Viktor Michajlovič Vasněcov k nejslavnějším ruským umělcům vůbec.