Ivan Ivanovič Šiškin (25. ledna 1832, Jelabuga – 20. března 1898, Petrohrad) byl velký ruský malíř a grafik, skutečný mistr krajinomalby, který se ve své tvorbě zaměřoval především na lesní krajiny. Záhy, již za svého života, se stal velmi proslulým a vyhledávaným umělcem a dodnes je považován za jednoho z největších ruských umělců a jednoho z nejlepších světových krajinářů.
Ivan Šiškin se narodil 13. ledna 1832 ve městě Jelabuga v provincii Vjatka. Pocházel ze staré rodiny Šiškinů ve Vjatce a byl synem obchodníka Ivana Vasileviče Šiškina (1792–1872), svého času starosty Jelabugy. Vedle smyslu pro obchod se jeho otec horlivě zajímal o archeologii, moderní technologie a místní historii. Oženil se s Darjou Romanovnou, dívkou z měšťanské rodiny. Měli spolu šest dětí, jedním z nich byl i malý Ivan Šiškin.
Ve dvanácti letech nastoupil jako student Prvního kazaňského gymnázia, kde studoval do pátého ročníku, po němž školu opustil. Pochopil, že se nikdy nestane úředníkem. Lákalo ho malířství a svět umělců. Z Kazaně přicestoval roku 1848 zpět do Jelabugy a u svého otce našel pro svoji touhu pochopení. V roce 1852 vstoupil do Moskevské školy malířství, sochařství a architektury (1852–1856). Po úspěšném absolvování této instituce pokračoval od roku 1857 ve svém vzdělávání na Petrohradské Akademii výtvarných umění (1856–1865), kde patřil mezi žáky profesora S. M. Vorobjeva. Šiškina příliš nebavilo vysedávat ve třídách a kdykoli mohl, cestoval po Rusku a hledal vhodné náměty. Jeho skici Petrohradu a panoramata Valaamského kláštera (církevní komplex Valaam se nachází na stejnojmenném ostrově v Ladožském jezeře) si získaly uznání pedagogů a několik menších ocenění. Již v prvním roce jeho studií na akademii mu byly uděleny dvě malé stříbrné medaile za kresby učebny a krajinu z okolí Petrohradu. V roce 1858 získal velkou stříbrnou medaili za pohled na Valaam, v roce 1859 pak malou zlatou medaili za kresbu okrajové čtvrti Petrohradu a konečně v roce 1860 zlatou medaili za dva pohledy na Valaam. Na Valaam jezdil sám i se svými přáteli. Kdykoli pochyboval o svém rozhodnutí stát se malířem, vrátil se sem. Ze zdejší krajiny vždy čerpal energii.
Šiškin obdržel společně s poslední zlatou medailí rovněž právo cestovat do zahraničí jako stipendista akademie. V roce 1861 se objevil na semináři v Mnichově, několik měsíců též pobýval v Drážďanech, Praze a Berlíně. Rok 1863 strávil ve švýcarském Curychu, o rok později se již rozhlížel po Paříži. Navštívil také Belgii a Nizozemsko. S několika přáteli pracoval na panoramatu Teutoburského lesa, který ho lákal svou tajemností a známým příběhem o ztracených římských legiích.
V roce1866 se Ivan Šiškin vrátil předčasně zpátky do Ruska, aniž by vyčerpal celé stupendium, a usadil se v Petrohradu. Z města pravidelně vyrážel na cesty za inspirací po Rusku a několikrát také navštívil umělecké výstavy v Evropě. Jeho obraz zachycující okolí Düsseldorfu si získal uznání na výstavě v Paříži v roce 1867, v následujícím roce se dočkal i vystavení v Petrohradě. Léto roku 1868 strávil s rodinou svých přátel Vasiljevových ve vesnici Konstantinovka nedaleko Petrohradu. Zde se seznámil s Jevgenijou Alexandrovnou Vasiljevovou a v říjnu téhož roku se s ní oženil. Na přelomu let 1870 a 1871 se Ivan Šiškin připojil k právě vznikajícímu uměleckému hnutí, jež založil jeho dobrý přítel – malíř Ivan Kramskoj. Organizace dostala název Peredvižnici. Zakládajících členů tohoto spolku, jenž si kladl za cíl přiblížit umění ruskému člověku pořádáním putovních výstav, bylo dvacet – kromě Kramského a Šiškina to byli například Isaak Levitan, Ilja Repin, Valentin Serov nebo Leonid Pasternak, otec slavného spisovatele Borise Pasternaka.
Malířův život silně poznamenala rodinná tragédie. Nejprve těžce onemocněla jeho manželka Jevgenija Alexandrovna, která krátce poté v dubnu 1874 zemřela. Několik měsíců poté Šiškin ztratil i oba své syny, Vladimira a Konstantina. Z jeho tří dětí přežila jen se všech sourozenců nejstarší dcera Lidia. Malíře tyto rány osudu zlomily a Šiškin začal nezřízeně pít. Na radu a naléhání přátel nakonec Šiškin opustil Petrohrad a usadil se v malé vesničce Vyra nedaleko Finského zálivu. Ve Vyře měl klid, nikdo ho nerušil a měl dost času na přemýšlení. Jeho stav se zde zlepšil a už v roce 1875, necelý rok po manželčině smrti, se znovu pustil do práce.
Vysokého, štíhlého Šiškina s hustými vousy a pronikavýma očima si brzy povšimla nadějná ruská malířka, mladičká Olga Antonovna Lagodová. Olga se narodila roku 1850 a se Šiškinem se seznámila už na akademii, kde také studovala. Nejprve pro ni byl jen vzorem a učitelem, jejich vztah však brzy přerostl v přátelství a skončil velkou láskou. Svatba Ivana Šiškina s Olgou Lagodou se konala v roce 1880. Období radosti, poté co se jim narodila dcera Ksenija, však trvalo jenom rok, pak se od Šiškina štěstí znovu odvrátilo. V roce 1881 Olga Lagodová, stejně jako umělcova první žena, náhle zemřela.
Léto roku 1882 Šiškin strávil ve vesnici Siverskij, odkud si odnesl řadu námětů pro pozdější malby. O několik měsíců později se zúčastnil další umělecké výstavy v Moskvě.
V roce 1873 jej akademie povýšila do hodnosti profesora, a poté co vstoupila v platnost nová pravidla akademie, byl v roce 1892 pozván, aby na ní vedl třídu krajinomalby. Šiškin však toto místo z různých důvodů přijal až po delší době.
Roku 1889 dokončil svůj snad nejznámější obraz Ráno v borovicovém lese, na němž spolupracoval s jiným ruským malířem Konstantinem Savickým. Šiškin namaloval pozadí – starý, prosvětlený borovicový les – a Savickij do něj zakomponoval čtyři hrající si medvíďata. Podle nedávné ankety bylo Ráno v borovicovém lese zvoleno druhým nejpopulárnějším ruským obrazem. Anketu vyhráli Bohatýři od Viktora Vasněcova.
Umělec zemřel jako vážený a slavný malíř zcela nečekaně a náhle 8 (20) března 1898 v Petrohradě u malířského stojanu, kde pracoval na novém obraze. Pohřbili jej na Tichvinském hřbitově u chrámu Alexandra Něvského v Petrohradě. Šiškinův náhrobek stojí nedaleko hrobů jiných význačných umělců, kteří jsou na Tichvinském hřbitově pochováni – je to kupříkladu spisovatel Fjodor Michailovič Dostojevskij s manželkou Annou, skladatelé Petr Iljič Čajkovskij a Modest Petrovič Musorgskij nebo světoznámý autor bajek Ivan Andrejevič Krylov.
Na Šiškinově pohřbu jeho žák a následovník M. Ivanov prohlásil: „Byl to ryzí a velký umělec, který přese všechno zůstal ruským člověkem. Bude žít tak dlouho, dokud budeme žít my, neboť zůstal živ v našich vzpomínkách.“