Mistr vyšebrodského oltáře, český malíř, jehož vlastní jméno není známo a je pojmenováván podle svého nejznámějšího díla, kterým je devět deskových obrazů zobrazujících výjevy ze života Ježíše Krista a vytvořených na zakázku cisterciáckého kláštera v jihočeském Vyšším Brodě. Jde o jednu z nejvýznamnějších osobností evropského malířství období klasické gotiky, žijící ve 14. století a působící nejspíše někdy mezi lety 1340–60.
Během svého života Mistr vyšebrodského oltáře působil v Praze, nejspíše jako dvorský malíř. Jeho dílna, v níž zaměstnává několik dalších malířů, pracuje jak pro panovníka, tedy pro císaře Karla IV. Lucemburského, tak pro mnohé významné šlechtice své doby, především pak pro Rožmberky. Výzdobu vyšebrodského oltáře vytváří pak právě na objednávku Petra I. z Rožmberka.
Ve svém díle se Mistr vyšebrodského stává pokračovatelem byzantské malířské tradice, inspiračním zdrojem mu jsou také díla francouzských, ale především italských autorů deskových maleb Giottova okruhu. Jeho obrazy jsou přesto stylisticky svébytné a jejich typickými znaky jsou snaha po zlidštění náboženského obsahu, vyvážená a harmonicky působící barevnost a lyrické pojímání zpracovávaných motivů.
Nejznámějším a nejvýznamnějším dílem Mistra vyšebrodského oltáře je právě cyklus deskových obrazů zobrazující náměty ze života Ježíše Krista, kde jsou na jednotlivých deskách zobrazeny výjevy „Zvěstování“, „Narození“, „Klanění tří králů“, „Kristus na Olivetské hoře“, „Ukřižování“, „Oplakávání Krista“, „Zmrtvýchvstání“, „Nanebevstoupení“ a „Seslání ducha svatého“. Toto dílo vzniklo bezprostředně po obraze Madony z Veveří, tedy někdy po roce 1345. Hlavní postavou prostupující celým cyklem desek je Panna Marie, což je v souladu s patrociniem klášterního kostela ve Vyšším Brodě. Z jednotlivých scén k nám promlouvá dílo umělce schopného vyjádřit city a pohnutí, nápaditě měnícího způsob vyjádření podle povahy příběhu.
Mistr vyšebrodského oltáře tímto svým dílem skutečně vstoupil do hlavního proudu evropského umění, osvojil si nejen vlivy přicházející ze západu, ale i soudobé výtvarné cítění italské a navíc je dokázal spojit. Vytvořil tak bezesporu první české a jedno z prvních evropských autonomních a specifických děl. Zejména díky němu, jakožto představiteli českého italizujícího slohu, je naše umění tohoto typu považováno za nejrozvinutější v zaalpských oblastech. Spojení s itálií bylo zde hlavním měřítkem, a to se kromě Čech podařilo navázat jen Francii a Katalánsku. Dnes je celý cyklus v majetku Národní galerie v Praze.
Z dalších děl Mistra vyšebrodského oltáře a jeho dílny lze jmenovat například „Madonu z Veveří“, která byla ve své době přelomovým dílem, zejména pokud jde o zcela novou kompozici obrazu rozvíjející vyjádření citového vztahu mezi matkou a dítětem, který byl dále zdokonalován v pozdějších letech, například Mistrem třeboňského oltáře. Tento mariánský obraz je s jistotu připisován Mistru vyšebrodského oltáře a vznikl dříve než v roce 1350. Dnes je i toto dílo skvostem sbírek Národní galerie v Praze. Z dalších děl blízkých tomuto umělci, jeho okruhu či přímo za dílo mistra považovaných známe pak „Madonu Strahovskou“, „Madonu vyšehradskou“, „Nejsvětější trojici“ či „Madona kladskou“.
Mistr vyšebrodského oltáře a jeho dílna se kromě tvorby obrazů deskových věnuje i malbě obrazů nástěnných, například malbám v sakristii pražského kostela sv. Tomáše. Stejně tak jsou známé i jeho malby knižní, zejména iluminovaný kodex s legendou sv. Hedviky, tzv. „Lubiňský kodex“.
Kde a kdy Mistr vyšebrodského oltáře zemřel, není známo.