Albert Marquet miloval přírodu, svá nejznámější díla však namaloval na břehu evropských řek a na mořském pobřeží. Světlo a atmosféra, která z nich dýchá, svědčí o skvělé schopnosti pozorovat a mimořádném talentu. Apollinaire o něm napsal, že instinktivně hledal ty nejjednodušší linky a barvy.
Pocházel z Bordeaux, narodil se tu v roce 1875 do nepříliš bohaté rodiny. Dětství poznamenala tělesná vada způsobující kulhání a špatný zrak. Posměch ostatních dětí překonával zálibou v kreslení. Cestou ze školy se rád toulal okolo nábřeží a pozoroval lodě, jejich odrazy na hladině a hry světla. Vše si kreslil do školního sešitu. V patnácti letech se Marquet s matkou přestěhoval do Paříže. O dva roky později začal navštěvovat školu výtvarných umění. Seznámil se tam s Matissem, který jej přivedl na kurzy Gustava Moreaua. V Moreauově ateliéru se scházeli pozdější fauvističtí malíři, jako byl Charles Camoin nebo Henri Manguin.
V roce 1900 se v Paříži konala Všeobecná výstava. Aby si Marquet vydělal na živobytí, pracoval spolu s Matissem na dekoracích. V roce 1903 visela jejich plátna pohromadě na Salonu nezávislých, Podzimním salonu i v galerii Berthe Weilové.
Tou dobou začal Marquet cílevědomě cestovat po Evropě. Navštívil Hamburk, Rotterdam, Stockholm a hledal místa, která nabízela pohled na vodní hladinu. Nemusel procházet hodiny městem a krajinou, jako to dělali impresionisté, spokojil se třeba s výhledem z okna hotelu. Jakmile námět našel, postavil stojan a maloval obraz i několik měsíců v různých denních dobách. Téma se neměnilo, obrazy však nebyly nikdy stejné.
Přišel rok 1905 a expozice v Salonu nezávislých, kde Marquet představil své obrazy spolu s Matissem, Dufym, Camoinem, Manguinem, Derainem či Vlaminckem. Divoké a nespoutané barvy tehdy mladým umělcům přinesly označení fauvisté. Zásluhu na tom měl umělecký kritik Louis Vauxcelles, který je označil za šelmy (les fauves). Marquet se brzy od přehnané barevnosti odvrátil a začal opět používat jemnější tóny, které často směřovaly až k šedé.
Roku 1908 se Marquet usadil v bytě, který mu přenechal Matisse. Ten se právě stěhoval do jiné čtvrti, nelíbilo se mu tam však, a proto se vrátil do původní budovy. Bydlel pak v bytě hned nad bytem Alberta Marqueta. Když chtěl Marquet se svým přítelem mluvit, stačilo zaklepat na strop.
Marqueta nepřestaly přitahovat krajiny. Nejznámější díla však byla inspirována řekou, čluny a ruchem ulice. Oba přátelé spolu občas vyráželi na procházku okolo Notre-Dame, objevovali kouzlo všedního dne a načrtávali jej na kus papíru. Později ze studií vznikaly akvarely i kresby, které měly v sobě něco z japonského umění. Matisse jednou řekl, že když vidí dílo Hokusaje, myslí na Marqueta a naopak.
Své obrazy a kresby Marquet nikdy nevytvářel na efekt. Reakce kritiky i veřejnosti mu byly lhostejné. Postupně ztratil zájem o lidské postavy. Miloval přírodu a snažil se ji zachytit tak, jak ji viděl, věrně a se smyslem pro atmosféru. Realismus pozdějších kreseb a maleb již neměl nic společného s fauvistickou stylizací. Chyběly v něm jakékoli náznaky tvarových nesrovnalostí, zato tu vždy důležitou roli hrálo přirozené světlo. Marquet žil a pracoval ve vlastním světě. Když byl navržen na člena Francouzského institutu, seskupení pětice vědeckých a uměleckých akademií, odmítl tuto poctu, stejně jako vysoké vyznamenání Řád čestné legie.
Přišel rok 1947. Marquet byl již příliš unaven na to, aby mohl cestovat. V únoru namaloval poslední plátna. 14. července ráno byl nalezen ve svém bytě mrtev. V rukou držel Balzakův román Ztracené iluze.