Abindranáth Thákur (Abanindranath Tagore, 7. srpna 1871 – 5. prosince 1951) byl velký indický umělec a zakladatel „indické společnosti orientálního umění“, první hlavní zastánce a propagátor tradičních a lidových hodnot v indickém umění. Stal se zakladatelem vlivné Bengálské školy, která vedla k vytvoření moderního indického výtvarného názoru a svébytného ryze indického uměleckého stylu. Byl také známým spisovatelem dětské literatury, populárně známý jako „Aban Thákura“, jeho knihy Rádžkahíní, Budó Ángla či Nálak, patří mezi perly bengálské dětské literatury.
Thákur se pokoušel zmodernizovat tradiční moghulský a rádžputský styl s cílem čelit vlivu západního umění, které bylo v tehdejší Britské Indii na uměleckých školách šířeno jako jediné správné. Bengálská škola či bengálský styl, kterému dal tímto způsobem vzniknout, dosáhl takového ohlasu, že byl nakonec přijat a prosazován jako národní forma indického umění a stal se převažujícím i v britských uměleckých a umělecko-vzdělávácích institucích na indickém subkontinentu.
Abanindranáth Thákur se narodil 7. srpna 1871 v Džórasanko v Kalkatě, v tehdejší Britské Indii jako syn Gunendranátha Thákura. Jeho dědeček byl Girindranáth Thákur, druhý syn bengálského „prince“ Dwarkanáth Thákura. Abinindranáth je tak členem významné rodiny Thákurů a synovcem básníka Rabindranátha Thákura. Jeho dědeček a jeho starší bratr Gaganendranáth Thákur se věnovali rovněž umělecké tvorbě.
Thákur se začal intenzivně věnovat umění při svém studiu na vysoké škole sanskrtu v Kalkatě (Sanskrit College) v roce 1880. Asi ve věku 20 let, tedy okolo roku 1890, navštěvoval Školu umění v Kalkatě, kde se od svých učitelů, evropských malířů O. Ghilardiho a K. Palmera, naučil technikám pastelu a olejomalby.
V roce 1889 se oženil se Suhasíní Déví. V této době opustil Sanskrit College po devíti letech studia a dále studoval ještě následující rok a půl angličtinu jako zvláštní student na Saint Xavier College.
Na začátku devadesátých let byly v časopisech publikovány některé jeho ilustrace a ve stejné době ilustruje také první knihy. Dveře mu pochopitelně otvírá zejména příbuzenství s Rabindranáthem Thákurem, ale také zcela nevídaný a jedinečný ryze indický styl. V roce 1897 dále působí a studuje evropské umění na kalkatské School of Art, věnuje se celé škále technik, zejména akvarelu. V této době narůstá jeho zájem o mughalské umění a vytváří řadu děl zobrazujících mytologické příběhy ze života boha Krišny, pro mughalský styl typické. Po setkání s profesorem E. B. Havellem, pracuje na projektu změny systému výuky na kalkatské School of Art. Tento projekt, „indické společnosti orientálního umění“ podporuje také jeho bratr Gaganendranáth.
Abanindranáth Thákur věřil, že západní umění má příliš „materialistický“ charakter a není tudíž pro indickou společnost vhodné. Řešení viděl k návratu k tradičním formám uměleckého výrazu, obohaceným o západní poznatky a techniky, které jediné podle jeho názoru mohou nést také duchovní a etické hodnoty indické kultury. Přes jeho zřejmý nacionalismus a obdiv ke starému indickému umění pečlivě studoval evropskou malbu a živě se zajímal o současné dění v evropském umění, zejména o prerafaelity, kteří byli jeho naturelu zdá se velmi blízcí. Na jeho pracích můžeme také vystopovat silný vliv Whistlerův. V souvislosti s šířením hindské filosofie na západě a s hnutím theosofie také usiloval o prosazení indického umění jako prostředku schopného dobře postihnout tyto nové hodnoty a myšlenkové proudy.
Thákur také vstupuje do kontaktu s jinými asijskými umělci své doby, jejichž díla byla srovnatelná s jeho vlastními, a živě se zajímá o společnou asijskou uměleckou tradici. Zejména v pozdějším období pak můžeme v jeho pracích vidět četné reakce na čínskou či japonskou kaligrafickou tradici a odkazy na motivy středoasijské či motivy původem z jihovýchodní Asie.
Mezi jeho blízké přátele a studenty se zařazují Kalípanda Gósál, Kšitindranáth Madžumdár, Surendranáth Gangulí, Asit Kumár a řada dalších indických umělců, ale také evropští umělci, pedagogové z kalkatské školy umění. Abindranáthův dům (dnes číslo 5 Dwarakanath Tagore Lane) se tak stává jakýmsi mostem spojující dva odlišné světy, „bílé město“, svět evropských kolonizátorů a západních tradic s městem „černých“. K tomuto poetickému vyjádření inspiroval umělce patrně také název městské čtvrti Džórasanko, v bengálštině doslova znamenající „dva mosty“.
Abanindranáth zachoval po celý život nerozlučné přátelství s londýnským umělcem a pozdější vůdčí osobností Royal College of Art v Londýně Williamem Rothensteinem.
Ten přijel do Indie na podzim roku 1910 a strávil téměř rok studiem kulturních a náboženských památek, včetně starobylých buddhistických jeskyní Ajanta, džinistických chrámů v Gwalioru a svatého města Benáresu na řece Ganze. Jeho cesty skončily právě v Kalkatě, kde pracoval s Abanindranáthem a jeho studenty a upřímně se snažil absorbovat prvky bengálského umění do svého vlastního uměleckého stylu.
Rothenstein sehrál klíčovou roli v propagaci díla Rabindranátha Thákura, což vedlo k vydání anglického překladu jeho knihy Gitandžali, za kterou obdržel v roce 1913 Nobelovu cenu za literaturu. To přineslo rodině Thákurů mezinárodní proslulost a také zvýšený zájem o umění Abanindranátha Thákura na Západě.
Tento bez nadsázky první a největší indický moderní umělec se dočkal indické nezávislosti a zemřel v rodné Kalkatě 5. prosince 1951 ve věku osmdesáti let.