Fra Angelico (rozený Guido di Pietro, asi 1395 – 18. února 1455) byl raně renesanční italský malíř, jehož život byl popsán zejména Vasarim v jeho Životech umělců, kde jej autor označuje za vzácný a ojedinělý talent, s čímž při pohledu na jeho magicky krásná díla nelze než souhlasit. Byl nejznámější ze svých součastníků. Jeho jméno, česky znamenající Andělský bratr, jej mělo od ostatních umělců s podobnými vlastními jmény odlišit. Někdy je také v italštině nazýván il Beato Angelico, tedy požehnaný anděly – toto označení je však vzácnější. Přízvisko da Fiestole, které se v souvislosti s ním někdy také používá, souvisí pouze s městem, kde umělec složil sliby mnicha dominikánského řádu.
Fra Angelico byl po celý život malířem výhradně náboženských témat. Maloval Svaté v doslova intimním prostředí, jeho nejvýznamnější dovedností bylo pak zachytit jemný klid, pořádek a oslavit jednoduchost a řád zobrazované scény.
Jeho dokonalá, pokojná kresba a citlivý přistup ke světlu a barvě se staly inspirací pro mnohé umělce následujících generací. Fra Angelico strávil celý svůj život jako pokorný mnich, nikdy netoužil po uznání, slávě nebo penězích. Jako mnich také přirozeně věřil tomu, že jeho dílo bylo přímo inspirováno Bohem a že by jej tedy neměl opravovat ani předělávat po případných výtkách objednatelů. Před malováním obrazů se vždy modlil a plakal, když maloval ukřižování. Svým žákům tento velký umělec údajně s pokorou radil: „Chcete-li něco krásného namalovat, musíte mít v duši andělský mír. Musíte se smířit s Bohem i s lidmi a každému vše odpustit. Nejdříve se vyzpovídejte.“
V roce 1982 byl blahořečen papežem Janem Pavlem II., čímž se jeho již dříve užívanému titulu Angelico dostalo církevního posvěcení. Je uveden v Martyrologii římské jako Beatus Ioannes Faesulanus, cognomento angelicus, tedy „Požehnaný Giovanni Fiesole, přezdívaný Angelico“. Svátek se slaví v den jeho úmrtí, 18. února.
Stejně tak jako u jiných renesančních autorů je i v případě Fra Angelica téměř jediným pramenem popisujícím jeho životní osudy kniha Životy umělců sepsaná v roce 1546 až 1547 Giorgiem Vasarim (30. července 1511, Arezzo – 27. června 1574, Florencie).
Giorgio Vasari byl sám umělcem. Je znám především jako architekt a dvorní malíř Medicejských. Díky svému dílu Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů (definitivní podoba 1550) je však pokládán především za jednoho z prvních kunsthistoriků
Vasariho význam jako jednoho ze zakladatelů studia historie výtvarného umění a jako talentovaného spisovatele je mnohem větší než jeho význam v oblasti tvůrčího výtvarného umění. Právě z Vasariho Životů čerpáme většinu informací, které máme k dispozici o osobním životě malířů, sochařů a architektů renesance i středověku. Byl to právě Vasari, kdo zavedl pojem „gotika“, který měl pro něj nicméně hanlivý význam: jakožto ctitel antické estetiky pro něj byl středověký umělecký sloh čímsi zvráceným, barbarským, neuspořádaným. Od Vasariho pochází také pojem „manýrismus“, kterým hodnotil tvorbu pozdního Michelangela.
Myšlenka sepsání Životů se zrodila roku 1546 v Římě při vyprávění Paola Giovio o starých umělcích. Kardinál Alessander Farness, jež byl vyprávění také přítomen, požádal Vasariho, aby byl Gioviovi nápomocen při sepsání historického traktátu o umění.
Již roku 1547 je Vasariho spis poslán nakladateli. Poté ještě byly doplněny některé údaje a roku 1549 byl definitivní rukopis svěřen tiskaři Lorenzu Torrentinovi van der Beckovi. Na tisk dohlížel v zastoupení Vasariho jeho přítel Vincenzo Borghini, z jehož díla Záznamy (Commentarri) převzal Vasari některé informace i obsahový rámec Životů.
Vasari píše, že sepisuje dějiny „moderního“ umění, ale to je podle něj ryze toskánské. Uniká mu podíl např. boloňských, ferrarských, luckých a hlavně sienských umělců. Představa o italském umění té doby, jíž Vasari nastínil, byla platná až do začátku 20. století, kdy bylo dalším zkoumáním dosaženo nových poznatků. Druhého vydání se Životy dočkaly ještě za života jejich autora. Roku 1564 mělo být dílo znovu vytištěno, ale Vasari stále sháněl poznatky o umělcích, jež do díla přidal.
Druhé vydání knihy je tak mnohem obsáhlejší, neboť přidal více než třicet osm dalších umělců. Některé přiřadil k jiným umělcům, např. proto, že k nim nenašel vyobrazení a tak nemohl zařadit samostatnou kapitolu.
Vasari rozdělil Životy do tří oddílů, jež odpovídají jeho členění nového italského umění. První díl obsahuje životopisy Giottivých předchůdců, Giotta a jeho současníků a žáků. Druhý díl je zastoupen životopisy Brunelleschiho, Donatella a Masaccia a jejich současníky a žáky. Třetí díl se věnuje umělcům, již podle Vasariho renesanční umění uzavírají. Pojednává se tu o Michelangelových současnících a Michelangelovi samotném. Každá tato část má svou předmluvu. Nejrozsáhlejší předmluva vysvětluje čtenáři stručný přehled dějin umění od jejich počátků po Cimabua, jímž začínají vlastní Životy a jenž se nachází na počátku knihy po úvodu.
Fra Angelico se narodil jako Guido di Pietro v Rupecanině v toskánské oblasti Mugello nedaleko Fiesole ke konci 14. století. O jeho rodičích a příbuzných není bohužel nic známo.
Byl pokřtěn jako Guido nebo Guidolino. Nejstarší zaznamenaný dokument týkající se Fra Angelica pochází ze 17. října 1417, kdy se umělec připojil k náboženskému bratrstvu u karmelitánského kostela ve Fiesole, ještě pod jménem Guido di Pietro. Tento záznam také dokládá, že v tétodobě byl už malířem. Tato skutečnost je následně potvrzena dvěma záznamy o platbě Guidovi di Pietro v lednu a únoru 1418 za práce vykonané v kostele Santo Stefano del Ponte. První zmínka o Angelicovi jako mnichu pochází z 1423, kdy je umělec již jmenován jako Fra Giovanni, kteréžto jméno přijal při vstupu do dominikánského společenství ve Fiesole. Fra, zkratka italského slova frate (z latinského frater), je konvenční pojmenování užívané pro mnicha nebo řádového bratra.
Fiesole je malebné město v Toskánsku nedaleko Florencie, od níž je vzdáleno asi 8 km. V dnešní době je to oblíbený turistický cíl nejen pro své kulturní bohatství, ale i pro krásnou krajinu, která městečko obklopuje. Leží uprostřed olivových hájů ve zvlněné toskánské krajině ve výšce asi 300 m. n. m.
Toto dnes i za časů Fra Angelica spíše malé město či městečko (v součastnosti asi 14 tisíc obyvatel) se pyšní slavnou římskou minulostí a jeho význam upadal až během vrcholného středověku. Biskupové z Fiesole byli nadáni od roku 492 velkou politickou mocí. S rozmachem Florencie ztrácelo Fiesole lesk a slávu. Od roku 1125, kdy bylo Fiesole biskupům zabráno králem, sdílelo víceméně osudy Florencie.
Podle Vasariho Fra Angelico původně získal znalosti jako iluminátor, případně pracoval se svým starším bratrem Benedettem, který byl také dominikánem a iluminátorem. Jde o jediného známého člena jeho rodiny, i když je možné, že bylo později pouze špatně vyloženo bratrství dvou mužů v řeholním společenství. V San Marco ve Florencii, ale i na jiných místech nacházíme několik rukopisů, které jsou považovány za zcela nebo částečně vytvořené Angelicovou rukou. Malíř Lorenzo Monaco (asi 1370 Florencie – asi 1425), skvělý autor miniatur, pravděpodobně také mohl přispět k Angelicově výuce. Další otisk, který je rovněž patrný v umělcově rukopisu, zanechala takzvaná Sienská škola.
Sienská škola, jak je dnes označována, se v období mezi 13. a 15. stoletím rozvíjela v toskánském městě Siena. Zejména ve 14. století zaujímala významné místo ve vývoji italského malířství.
Oproti Florentské škole, s níž po určitou dobu na poli umění soupeřila, se vyznačovala větším smyslem pro duchovní, ale také smyslové hodnoty a zálibou v dekorativním působení půvabných linií a nádherných barev, jak to nacházíme v gotickém malířství. Byla tak školou více konzervativní. V sienských obrazech ze 14. století tak nacházíme například ještě typicky byzantský smysl pro krásu drahých materiálů.
K hlavním představitelům sienské malířské školy patřili Duccio di Buoninsegna (asi 1255–1318), Simone Martini (asi 1284–1344) a jeho bratr Donato, Lippo Memmi (asi 1291–1356) a Pietro (asi 1280–1348) a Ambrogio (asi 1290–1348) Lorenzettiové. Simone Martini přinesl sienské umění nejen do Říma a Neapole, ale také do papežského paláce v Avignonu. Odtud pronikly charakteristické rysy sienského malířství do Francie a poté do dalších evropských zemí včetně Českých zemí.
Je jisté že mladý Angelico toto umění znal. Nějaké další bližší informace však o jeho učednických létech nemáme. Víme, že Angelico zastával některé důležité povinosti ve svém domovském klášteře, ale to zdá se nijak nebránilo rozvoji jeho malířského talentu. Zřejmě již jako mladík se stal známým a slavným.
Podle Vasariho vznikla jeho první velká díla pro kartuziánský klášter ve Florencii, bohužel žádná taková se nám nedochovala.
V letech 1408 až 1418 pobýval Fra Angelico v Dominikánském klášteře Cortona, kde maloval fresky, které jsou dnes již bohužel nenávratně zničeny. Mezi léty 1418 a 1436 pak působil v dominikánském klášteře ve Fiesole. Mnohé z jeho prací pro kostely z této doby známe a jsou v součastnosti obnoveny. Neporušená zůstala například predela oltáře uchovaná dnes v Národní galerii v Londýně. Toto dílo je nádhernou ukázkou Fra Angelicových uměleckých schopností, které vysoce překračují jeho součastníky. Dílo zobrazuje Krista ve slávě obklopeného více než 250 postavami včetně blahořečených a svatých příslušníků dominikánského řádu.
Řád bratří kazatelů, známější tehdy i nyní pod jménem Dominikáni od latinského označení Domini Canes, tedy doslova Pánovi (rozuměj papežovi) psi, založil jako žebravý řád v roce 1215 na základě Augustinovy řehole španělský kněz Domingo de Guzmán – sv. Dominik. Již roku 1216 se mu dostalo schválení od papeže Honoria III. Původním posláním dominikánů, jak už vyplívá z názvu řádu, bylo kázat, obracet sektáře zpět na pravou víru a zpovídat věřící z nejchudších vrstev. Řád neměl vlastnit žádný majetek a jeho členové nebyli vázáni na konkrétní klášter. Řád, obdobně jako ostatní žebravé řády, neměl svoji hlavu a jeho zakladatel jej podřídil přímo papeži, kterému zvláštním slibem slibují dominikáni absolutní poslušnost.
Bratři měli žít v chudobě pouze z almužen po způsobu heretických kazatelů, aby se tak více přiblížili lidu a mohli přimět zbloudilé sektáře – tedy v době vzniku řádu zejména katary – k návratu do lůna katolické církve. Dominikánské konventy byly zakládány na rozdíl od řádů kontemplativních zejména ve městech, nejčastěji u hradeb, kde sídlila městská chudina. Od počátku měl řád velkou podporu papežů, což mu zejména ve 14. až 16. století zajistilo rozvoj a značnou popularitu.
V době života Fra Angelica byli dominikáni nejdynamičtějším a nejrychle se rozvíjejícím řádem Evropy. Řád se těšil vysokému kreditu ve společnosti, v čemž do jisté míry vystřídal řád františkánský. Angelico měl jako zbožný mnich v tomto smyslu do značné míry ideální podmínky pro svou práci. Žádný jiný řád či společenství mu v této době nemohlo poskytnout více příležitostí.
V roce 1436 odchází Fra Angelico spolu s mnoha dalšími bratry z Fiesole do nově vybudovaného kláštera svatého Marka ve Florencii. Pro umělce šlo o významný životní krok. Dostal se totiž do centra tehdejšího uměleckého dění a ve Florencii rovněž nalezl významného ochránce a mecenáše, jednoho z nejbohatších a nejvlivnějších členů městského Signoria, Cosima de' Medici.
Právě na Cosimovu přímluvu získává Fra Angelico patrně stále více skvělých zakázek, včetně nádherných fresek ve Florentském dómu. Z této doby známe mnohá mistrova vyobrazení Zvěstování, Maesty (Madony na trůně) a menší fresky zobrazující zejména výjevy z Kristova života.
V 1439 umělec dokončil jedno ze svých nejslavnějších děl, oltářní obraz pro kostel svatého Marka ve Florencii. Na svou dobu jde o zcela neobvyklé dílo. Trůnící madona byla v té době sice velmi častým námětem, ovšem Fra Angelicovo pojetí je zcela nové zejména kompozičně. Světci doprovázející postavu zde již nejsou uspořádáni podle „nebeského řádu“, ale jsou přímo součástí výjevu, kde stojí okolo Marie stejně tak přirozeně jako obyčejní lidé, jako by chtěli konverzovat a podávat svědectví o slávě Panny. Tento obraz, který je díky svému uspořádání také znám jako Svatý rozhovor, se stal vzorem pro celé generace umělců, znal jej jistě Bellini, Perugino i Raphael a jeho vpravdě revoluční pojetí bez nadsázky změnilo celé západní výtvarné umění.
V roce 1445 papež Evžen IV. povolal Fra Angelica, který mu byl přirozeně jako dominikán zavázán absolutní poslušností, do Říma, aby namaloval fresky v kapli Nejsvětější Svátosti v chrámu Svatého Petra, která byla později zbořena papežem Pavlem III. Podle Vasariho měl údajně papež Mikuláš V. Nabídnout Fra Angelicovi arcibiskupský titul ve Florencii – ten jej však odmítl ve prospěch jiného mnicha. Je li však Vasariho vročení (1455) správné, nemohlo rozhodně jít o papeže Mikuláše, nýbrž o Evžena IV. Je však pravděpodobné, že tato historka byla k Angelicově životopisu přidána později a nemá reálný základ.
V roce 1447 umělec se svým žákem Benozzem Gozzolim pracuje v Orvietu na stavbě katedrály. Mezi jeho tehdejší žáky patří rovněž další známý umělec Zonobi Strozzi.
Mezi léty 1447 a 1449 dlí umělec opět ve Vatikánu, kde projektuje fresky pro kapli papeže Mikuláše. Scény ze života dvou umučených jáhnů raně křesťanské církve, svatých Štěpána a Vavřince, byly však provedeny buď zčásti, nebo zcela jeho žáky či asistenty. Kaple dodnes působí – zejména díky své zlaté výzdobě – jako pohádková šperkovnice.
Po odchodu z Říma se Angelico vrátil do svého starého kláštera ve Fiesole, aby zde zastával funkci Priora. Fra Angelico zemřel v zimě, 18. února 1455, v Dominikánském klášteře při své návštěvě Říma. Důvodem k této návštěvě snad mohlo být dokončení prací na kapli papeže Mikuláše. Byl pohřben v kostele Santa Maria sopra Minerva, kde na jeho náhrobku můžeme dodnes číst jeho epitaf: „Dával jsem tvým, Kriste, všechno, co jsem vytěžil.“
Fra Angelico vytvářel své jedinečné dílo v době, kdy celé evropské (zejména tehdy italské) malířství procházelo velikou změnou. Tuto změnu započali již o sto let dříve velcí umělci vzešlí z gotického stylu, jakými byli Giotto a Cimabue. Tito umělci měli celou řadu nadšených následovníků, kteří krok po kroku opuštěli staleté kánony církevního umění a postupovali po nesnadné cestě vedoucí ke skutečnému vyjádření reality, v pravdě modernímu a všeobecně platnému umění.
Patrony a mecenáši těchto umělců byly nejčastěji klášterní nadace, případně bohaté rodiny a umělecké zakázky se týkaly takřka výhradně výzdoby kostelů. Tito mecenáši byli pochopitelně ve svých požadavcích značně konzervativní. Obrazy, fresky a jiná umělecká díla byla v té době stále především vizitkou jejich patrona či mecenáše a nikoli vizitkou umělců, kteří v této době jen ojediněle vystupují z anonymity. Měřítkem umělecké hodnoty bylo především množství použitého zlata a jiných drahých a luxusních barev a pigmentů. Použití takových materiálů také dlouho znemožňovalo docílit realistické barevnosti.
Přechod k realistickému ztvárnění námětu se tak neodehrál nějakým skokem, jak si snad můžeme chybně myslet, avšak byl otázkou dlouhotrvajících změn nejen ve výtvarné technice a úrovni poznání malířské teorie, ale v hlubších celospolečenských změnách. Nové myšlenky, nové životní pocity a také nové formy duchovního zaujetí ovládaly vrcholně a pozdně středověkou společnost jen velmi pozvolna.
Mylná je také myšlenka, že se Fra Angelico či jeho předchůdci snažili o nějaké vědomé novátorství či dokonce o nějaký revoluční zvrat v umění. Umělci tohoto období pracovali především s pokorou a úctou ke svým předchůdcům a veškeré jejich pokroky jsou pouze výsledkem upřímného hledání pravdy a upřímné touhy po vyjádření duchovních hodnot.
Práce Fra Angelica tak obsahují mnohé prvky, které jsou přímo konzervativně gotické. V oltářním obraze korunovace Panny Marie, namalovaném pro florentský kostel Santa Maria Novella, nalézáme vše typické pro oltářní obazy minulého století. Vidíme zlaté pozadí, tmavě modrý plášť i arsenovou zeleň. Zlaté ozdoby a lemování je skvělé a velmi gotické. Co tento obraz zřetelně odlišuje je jeho trojrozměrnost, realistické stvárnění postav a záhybů jejich oděvu. Fra Angelicova práce zde zřetelně ukazuje a potvrzuje myšlenku, že ani v nejmenším nevytvářel umění nové, pouze zdokonaloval to staré. Teprve moderní doba od sebe oddělila mistra a jeho předchůdce.
Fra Angelico byl pochopitelně často konfrontován se snahou zavděčit se vkusu bohatých a vlivných mecenášů. Bylo tomu tak například v Říme, při jeho práci na výzdobě kaple papeže Mikuláše, kde vidíme na stěnách neuvěřitelné bohatství barev a zlata. Celkový dojem pak vzbuzuje představu obrovské klenotnice a připomíná malířské dílo Simone Martiniho v Dolní basilice svatého Františka v Assisi, namalované o sto let dříve. Tváře a postavy jsou však přesto v něčem zcela jiné, jsou skutečné. A nejen v uměleckém slova smyslu. Jsou také prodchnuté Angelicovou láskou k člověku, která je vedle jeho odkazu uměleckého jeho největším odkazem. V bohatě zdobených gotických oděvech nám tu zanechal obrazy svých součastníků, skutečných lidí jakými jsme i my.
Velká část tohoto díla byla pravděpodobně namalována Angelicovými asistenty, žáky a následovníky Benozzem Gozzolim a Gentilem da Fabriano. Zejména Benozzo Gozzoli se stal důstojným Fra Angelicovým nástupcem. Dokonale ovládl umění fresky a dále pokročil na cestě k realistickému portrétu, jak dobře můžeme vidět na jeho mistrovském díle Cesta tří králů v soukromé kapli v Maedicejském paláci. Jeho práce pak našla následovníka v Domenico Ghirlandaiovi a v jeho žáku Michelangelovi. Vidíme tak postupnou cestu a rozkvět Angelicova odkazu až k vrcholům renesančního umění. Kromě tohoto přímého spojení můžeme pochopitelně vysledovat i stopy přímého poučení a znalosti Angelicových děl umělci následujících generací. Michelangelo Angelicovy práce bezesporu studoval. Konečně, viděl je v Římě ještě poměrně nové a zářící. Pracoval totiž stejně jako Angelico pro nejbohatšího patrona umělců – papeže.
Michelangelo při výzdobě Sixtinské kaple učinil na dlouhé cestě od gotiky k novověkému umění poslední krok, a nikoli revoluční čin. Dovedl ke konci myšlenku zasetou do srdcí umělců před dvěma staletími. Oblékl svaté do prostých šatů a zcela vynechal bohatě zdobené oděvy, kterých používal ještě Angelico. Na otázku, proč tak učinil, odpověděl jednoduše: Vždyť byli přeci chudí!
Objev ztracených děl
V listopadu 2006 světový tisk a odbornou veřejnost vzrušila zpráva o objevu dvou chybějících mistrovských děl Fra Angelica. Tato díla visela po léta zavěšena na stěně řadového domu ve městě Oxford ve Velké Británii. Její majitelce, paní Jean Prestonové, je odkázal její otec po své smrti v roce 1974. Sám je pak koupil za cenu 100 liber za kus v roce 1965, kdy byl jedním obchodníkem pozván ke konzultaci původu uměleckých děl. Jeanin otec sice poznal, že jde o kvalitní díla florentské renesance, avšak ani ve snu jej nenapadlo, že by mohlo jít o díla samotného Fra Angelica. V té době nebyl na trhu s uměním o renesanční díla téměř žádný zájem, a tak tyto dva obrazy odkoupil za symbolickou cenu, jako něco navíc k mnohem dražším rukopisům. Je ironií, že rukopisy se později ukázaly být vysoce kvalitními padělky z viktoriánské éry.
Angelicova díla byla identifikována až v roce 2006 Michaelem Liversidgem z Bristolské univerzity. Obrazy jsou dva z osmi bočních panelů velkého oltářního obrazu malovaného v roce 1439 pro klášter San Marco a byly odtud odneseny Napoleonovou armádou před 200 lety. Zatímco střední část oltáře je stále v klášteře, dalších šest bočních panelů je v německých a amerických muzeích. Tyto dva panely byly považovány za navždy ztracené. 20. dubna 2007 byly tyto malby vydraženy za 1,7 milionu liber. Obě jsou nyní obnoveny a vystaveny v muzeu San Marco ve Florencii.
Dílo
Pomineme-li, že fresky, které – pokud nebyly zničeny pozdějšími přestavbami – se nacházejí na původních místech, je dnes umělcovo dílo rozptýleno po galeriích celého světa.
Konvent sv. Marka ve Florencii (dnes muzeum) obsahuje na třicet fresek. z nichž snad nejpozoruhodnější je „Ukřižování“.
Galerie Uffizi (Florencie): Korunovace Panny, Madona s dítětem a světci, Křest sv. Jana Křtitele, Kázání sv. Petra, Umučení sv. Marka, Klanění Tří králů
Akademie (Florencie): Poslední soud, Ráj, Snímání z kříže, Uložení do hrobu, Sv. Kosmas a sv. Damián, Scény ze života Ježíše Krista
Fiesole: Madona a světci, Ukřižování
Vatikánská galerie (Řím): Sv. Mikuláš z Bari, Madona a andělé
Corsini Palace, Řím: Nanebevstoupení, Poslední soud, Duch Svatý
Londýn: Vzkříšení Krista, Klanění Tří králů
Cortona – klášter sv Dominika: Madona s dítětem a čtyřmi evangelisty, Madona s dítětem a světci, Zvěstování, Život sv. Dominika
Galerie v Turíně: Dva andělé v oblacích
Louvre, Paříž: Korunovace Panny, Ukřižování, Umučení sv. Kosmy a sv. Damiána
Museum Berlín: Poslední soud
Národní galerie Dublin: Umučení sv. Kosmy a sv. Damiána
Prado, Madrid: Zvěstování
Mnichov: Scény ze života sv. Kosmy a sv. Damiána
St. Peterburg: Madona a světci
Boston (Soukromá galerie): Nanebevstoupení, Spánek Panny
Další jednotlivá díla se nacházejí ve Florencii, Parmě, Pise a v Římě.
Literatura:
Rossetti, William Michael. Angelico, Fra. 1911 Encyclopædia Britannica.
Hood, William. Fra Angelico at San Marco. Yale University Press, 1993.
Morachiello, Paolo. Fra Angelico: The San Marco Frescoes.
Thames and Hudson, 1990. ISBN 0-500-23729-8.
Frederick Hartt, A History of Italian Renaissance Art, Thames & Hudson, 1970. ISBN 0-500-23136-2.
Giorgio Vasari. Lives of the Artists. first published 1568. Penguin Classics, 1965.
Donald Attwater. The Penguin Dictionary of Saints. Penguin Reference Books, 1965.
Luciano Berti. Florence, the city and its Art. Bercocci, 1979.
Werner Cohn. Il Beato Angelico e Battista di Biagio Sanguigni. Revista d'Arte, V, (1955): 207–221.
Stefano Orlandi. Beato Angelico; Monographia Storica della Vita e delle Opere con Un'Appendice di Nuovi Documenti Inediti. Florence: Leo S. Olschki Editore, 1964.
Didi-Huberman, Georges. Fra Angelico: Dissemblance and Figuration. University of Chicago Press, 1995. ISBN 0-226-14813-0.
Gilbert, Creighton, How Fra Angelico and Signorelli Saw the End of the World, Penn State Press, 2002. ISBN 0-271-02140-3.
Spike, John T. Angelico, New York, 1997.
http://www.artist-biography.info/artist/fra_giovanni_angelico – Vasari: Fra Angelico
http://www.artcyclopedia.com/artists/angelico_fra.html – Přehled Angelicova díla