Michail Vasiljevič Něstěrov (1862–1942) byl jedním z nejslavnějších a nejlepších ruských malířů. Člen umělecké skupiny „peredvižniků“, malíř historických námětů, portrétista, ilustrátor, ale především malíř duchovních a náboženských témat, autor výzdoby chrámů a člověk, který zasvětil velkou část svého života duchovnímu hledání a objevování ruské duše a krajiny.
Michail Vasiljevič Něstěrov se narodil 19. (31.) května 1862 v Ufě v Baškortostánu ve vzdělané, nábožensky a patrialchálně založené rodině. Celá tehedejší ruská společnost, procházející – ostatně jako celá Evropa – bouřlivým vývojem, žila v jistém rozporu mezi často idealizovanou národní tradicí a modernizací. Něstěrov vyrostl v prostředí, které spatřovalo v tradičním národním způsobu života jistý ideál. Byl také vychován jako ortodoxní křesťan, což se významnou měrou promítá v celém jeho pozdějším životě a díle.
Jeho matka Marie (1823–1894) pocházela z města Jelec ze staré obchodnické rodiny Rostovcevů. Byla to velmi statečná žena silného charakteru. Jeho otec Vasilij Ivanovič Něstěrov (1818–1904) byl znám jako přímý člověk, respetktovaný v širokém okolí. Vlastnil manufakturu a byl obchodníkem především s galanaterií. Jako obchodník nebyl ovšem, zdá se, příliš nakloněn umělecké dráze svého syna. Sám měl zájem především o literaturu. Přesto se však ke svému synovi choval vždy laskavě a s podporou a umělec se mu cítil být zavázán až do konce života.
Do dvanácti let žil mladý Něstěrov v Ufě a jeho vzpomínky na toto období zahrnují především lásku k tradičnímu způsobu života, ke své rodině a příbuzným. Už jako dítě pociťoval silnou přitažlivost a lásku k přírodě.
Na podzim roku 1874 se budoucí umělec přestěhoval do Moskvy, aby se přihlásil na Technickou školu. Tehdy však neuspěl a začal studovat na tehdejší Průmyslové škole. V roce 1877 na doporučení ze školy nastoupil na slavnou Moskevskou školu malířsví, sochařství a architektury, kde studoval pod vedení umělců P. Sorokina, Prjanišnikova a zejména V. Perova, který se stal nejen jeho nejoblíbenějším učitelem, ale také blízkým přítelem.
Od roku 1879 Něstěrov také pravidelně vystavuje své obrazy na studentských výstavách. Jeho dílo se setkává s nadšeným přijetím a mladý umělec tak pomalu získává pověst schopného umělce. Jeho první díla z tohoto období zcela odpovídají duchu umělecké skupiny „peredvižniků“, která pořádala pravidelné putovní výstavy uměleckých děl po celém Rusku. S touto skupinou se Něstěrov seznámil v Moskvě a byla mu velmi blízká svou snahou o vytváření typicky ruského, avšak moderního umění.
Za rané období Něstěrovovy tvorby jsou považována léta 1879 až 1884.
Po tříletém studiu v Moskvě odjíždí Něstěrov v roce 1881 do Petrohradu, aby se zapsal na tehdy nejváženější uměleckou školu v zemi, Imperátorskou akademii výtvarných umění. Tuto školu skutečně také navštěvuje a studuje zde ve tříde Pavla Čisťjakova. Umělec však v Petrohradě není příliš spokojen, nevyhovuje mu škola, kde brzy získá pověst ne příliš loyálního studenta, a nevyhovuje mu ani petrohradské prostředí. Již v příštím roce 1882 dává raději přednost životu mezi přáteli v Moskvě, a Petrohrad opouští. V Moskvě se chce zapsat znovu ke studiu u svého přítele Perova, tento umělec však záhy umírá. Jedním z nejvýznamnějších Něstěrovových děl z tohoto období je právě portrét umírajícího mentora a přítele.
Něstěrov se tedy, v roce 1882, zapisuje ke studiu malířství u A. Savrasova. Léto 1883 strávil umělec u svých rodičů v Ufě. Tehdy se také seznámil se svou budoucí první ženou Marií Martynskou.
Po návratu do Moskvy studuje u profesora B. Makovského a poněkud se proměňuje i jeho malířský styl. Od roku 1984 se věnuje především historickým námětům ze starších ruských dějin. Za všechna díla z tohoto období můžeme jmenovat například „Příchod vyslanců“ (1884) nebo „Smrt Lžidimitrije“ z roku 1885.
Něstěrov hledá také vhodný způsob obživy. Stále častěji se tak věnuje ilustracím pro časopisy a později ilustruje také knihy. Mimo jiné ilustruje sebrané spisy A. S. Puškina.
V roce 1885 získává titul svobodného umělce za svůj obraz „Povolání M. F. Romanova na trůn“. Něstěrov se tak v průběhu osmdesátých let stává známým jako autor historických obrazů se zájmem o minulost ruského státu. Tyto jeho obrazy jsou stále více vyhledávány a zlepšuje se tak i jeho finanční situace.
Ve stejném roce 1885 se Michail Něstěrov oženil (proti vůli svých rodičů) s Marií Martynovskou. Po svatbě umělec zintenzivnil svou práci na ilustracích. Znovu ilustruje Puškina, ale také připravuje k vydání Gogola a Dostojevského. Nadále také ilustruje několik časopisů.
Láskyplný umělcův vztah s jeho ženou postihla nečekaná tragédie, která do značné míry změnila Něstěrovův život i uměleckou kariéru. V květnu roku 1886 při těžkém porodu dcery Olgy Marie Něstěrovová umírá. Tato událost umělcem hluboce otřásla a Něstěrov propadl velkému žalu. Na četných jeho dílech z pozdější doby můžeme vypátrat jemné rysy jeho milované manželky. Mezi nejznámnější zpodobnění Marie patří zejména obraz „Dívka s kokošnikem“. Mariina krásná tvář s krémovou kůží je na tomto obraze vidět pouze z profilu. Její čelo a oči jsou zakryty tradiční ruskou pokrývkou hlavy pro ženy, která se nazývá kokošnik. Třpytivé perly a skleněné korálky po okrajích jsou uspořádány v krajkovém vzoru a vysévají se na hranici čelenky. Kokošnik ze žlutého saténu je svázán dlouhými hnědými a černými stuhami na zadní straně Mariiny hlavy.
Jistě není náhoda, že Něstěrov maloval svou ženu s touto typicky ruskou pokrývkou hlavy, jejíž používání sahá až do 10. století. Něstěrov byl tradiční umělec. Pro náměty svých obrazů si vybíral témata z ruských dějin, mytologie a pravoslavného náboženství a zobrazoval v nich četné prvky tradiční lidové kultury a řemeslné dovednosti.
Vzhledem k tak časné a bolestivé ztrátě své ženy Marie se vdovec začal intenzivně věnovat vnitřní stránce svého života. V roce 1886 začala meditativní fáze malířova života. V následujícím desetiletí se jeho oblíbeným motivem stává ruská krajina. Obrazy březových a jedlových lesů, velké roviny s širokými horizonty a stříbrné proudy řek zobrazují Něstěrovu lásku k vlasti i k čemusi hlubšímu a těžko pochopitelnému v její podstatě.
Během tohoto období vytvořil svůj vlastní styl, zcela nezaměnitelný pohled na krajinu i na člověka, plný duchovního rozjímání a hodnot.
V roce 1889 je zakoupen Něstěrovův obraz „Poustevník“ do sbírky P. M. Treťjakova. Umělec použil vydělané peníze na svou první studijní cestu do zahraničí – postupně navštěvuje Rakousko, Itálii, Francii a Německo. Největší dojem a nejsilnější otisk zanechala v umělci především krajina a příroda nově poznávaných zemí. K námětům z této cesty se později často a rád vracel, mezi jinými například v několika obrazech věnovaných ostrovu Capri. Ruská krajina však i zde přebírá svou vládu nad umělcovou rukou a jakoby znovu přebíjí či přepisuje jeho zážitky z cest.
V roce 1890 Michail Něstěrov začal malovat cyklus o životě svatého Sergije Radoněžského, zakladatele známého kláštera Nejsvětější Trojice. Nejslavnějším obrazem z tohoto cyklu je bezesporu „Vidění chlapce Bartoloměje“, které Něstěrov maloval v letech 1889 a 1890, po svém návratu z cest. Téma pro tento obraz čerpal z hagiografie „Život svatého Sergije“ sepsané Epifaniem Moudrým. Sergij Radoněžský byl umělci drahý již od dětství, symbolizoval pro něj symbol vnitřního klidu a duchovního bohatství ruského lidu. Obraz byl namalován v okolí Trojicko-sergijevského kláštera a také v Abramcevu, oblíbeném výletním místě ruských umělců, které si Něstěrov jako mnozí další zamiloval.
Obraz se stal doslova senzací osmnácté putovní výstavy společnosti „peredvižniků“. Vzbudil sice i značně protichůdné názory a vyvolal četné diskuse o své kvalitě a významu, přesto však je považován mnoha kritiky za jeden z vrcholů Něstěrovovy malířské kariéry, ne-li za jeho dílo největší. Konečně stejným způsobem o tomto obraze uvažoval i sám jeho autor. Říkával o něm například, že ještě třicet nebo padesát let po jeho smrti bude toto dílo ukazovat jak on, malíř, je stále plný života. Obraz byl zakoupen do Treťjakovské galerie.
Dílo se však stalo pouze prvním z řady prací věnovaných životu Sergije Radoněžského. Tomutu světci se umělec věnoval takřka po celý svůj tvůrčí život. Z období padesáti let jeho malířské práce známe nejméně patnáct velkých pláten věnovaných tomuto světci a další nespočetné kresby, náčrtky a skicy. Z nejslavnějších můžeme jmenovat „Mládí sv. Sergije“ (1892–1897), „Divy svatého Sergije“ (1896–1897) či „Svatý Sergij“ z roku 1898.
Od roku 1889, tedy od doby návratu ze své první zahraniční cesty, se Michail Něstěrov pravidelně zůčastňoval všech putovních výstav „peredvižniků“, ačkoli řádným členem spolku se stal až v roce 1896.
V roce 1890 uviděl obraz „Vidění chlapce Bartoloměje“ profesor Prachov, který měl na starosti vnitřní výzdoby katedrály svatého Vladimíra v Kyjevě. Dobře rozpoznal umělecký talent i duchovní zaujetí autora a nabídl Něstěrovovi, aby se na výzdobě Vladimirské katedrály podílel. Něstěrov nabídku přijal, stala se počátkem jeho práce na vnitřní výzdobě chrámů, které zasvětil následujících dvaadvacet let svého života. Ve snaze pochopit a najít nové způsoby monumentální mlaby navštívil v tomto období významná centra sakrálního umění. Mimo jiné Řím, Palermo, Ravennu a Konstntinopol, kde studoval nejlepší ukázky byzantského církvního nástěnného umění.
V Kyjevě se úzce spřátelil s rodinou profesora Prachova a rovněž se svým kolegou Vasněcovem, se kterým spolupracoval na výzdobě interiéru. Výzdoba katedrály a později dalších chrámů přinesla Něstěrovovi největší proslulost, ale také největší kritiku. Znalci umění té doby mluvili velmi tvrdě o jeho dílech s náboženskou tématikou, vedeni nejrůznějšími pohnutkami. Tato díla byla spatřována jako něco, co bylo pod umělcovu úroveň. Něstěrov však, jak se zdá, nebyl k této práci veden ani tak ambicemi uměleckými, jako spíše duchovními potřebami a nábožesnkou vírou. Jeho fresky jsou v mnoha ohledech zcela originální, přestože zcela respektují zavedené tradice ruského církevního umění. Nemůžeme si nepovšimnout, jak jsou v Něstěrovově podání zlidštěny a přiblíženy svou estetikou běžnému divákovi. Světci jsou zasazeni do typicky ruského venkovského prostředí, čímž je neobvyklým způsobem podtržena aktuálnost, součastnost a naléhavost náboženského poselství.
Po dokončení práce na Vladimirské katedrále následovaly další zakázky v jiných chrámech. V roce 1898 mladší bratr cara Mikuláše II., korunní princ Jiří, pozval Něstěrova, aby vytvořil výzdobu zámeckého kostela svatého Alexandra Něvského v Abastumani v Gruzii. Něstěrov zde v průběhu pěti až šesti let navrhl více než padesát jednotlivých nástěnných maleb a vytvořil také jedinečný ikonostas. Výzdoba chrámu v Abastumani udělala na umělcovy součastníky velký dojem a umělec byl zase jednou kritikou oslavován. Něstěrov sám však s touto prací nebyl příliš spokojen.
O něco více si cenil nástěné malby v moskevském klášteře Marty a Marie, kde na stěně refektáře vyhotovil nástěnou malbu s názvem „Cesta ke Kristu“. Něstěrov se zde formálně přidržel ikonografické tradice. Namísto zástupu světců, světic, mnichů a asketů zde však nalezneme zástup prostých ruských lidí, hledajících spásu. V dobové kritice se můžeme dočíst, že tímto obrazem Něstěrov otvírá cestu ke Kristu reálnému člověku přelomu století. Při pohledu na tuto nádhernou malbu nezbývá než souhlasit.
Poslední zakázkou na výzdobu chrámu, kterou Něstěrov přijal, byla výzdoba katedrálního chrámu ve městě Sumy na Ukrajině, kterou umělec považoval za velmi zdařilou a úspěšnou.
Naopak jednou ze zakázek, kterou Michail Něstěrov odmítl, byla výzdoba nově zbudovaného pravoslavného chrámu v polské Varšavě. Umělec nesouhlasil s myšlenkou vybudování pravoslavného chrámu v katolické zemi. Jako pravoslavný věřící odmítal šíření své víry pomocí nasilných prostředků a propagandy. Postupující rusifikaci jiných národů říše měli mimo jiné napomáhat výzdobou nově budovaných chrámů nejlepší ruští umělci, Něstěrov ovšem tuto myšlenku zásadně odmítl. Takové prostředky šíření pravoslaví mu byly zcela cizí.
Něstěrov se stále hlouběji seznamoval s duchovními tradicemi své vlasti. V roce 1901 podnikl zcela zásadní cestu na Solověcké ostrovy v Bílém moři, aby navštívil zdejší významný klášter. Tato cesta do jisté míry završila dlouhé období jeho života, které započalo nešťastnou smrtí jeho první manželky. Je jí také završeno jedno z jeho nejvýznamnějších období uměleckých, které je naplněno duchovními hodnotami a meditací. Umělec zde pod dojmem kruté, avšak úchvatně nádherné severské přírody, tichosti a mystiky zdejšího kláštera vytváří celou řadu děl. Není bez zajímavosti, že v Něstěrovových klášterních a církevních tématech nikdy nespatříme biskupy, církevní hodnostáře, ve zlatě tonoucí nádherné interiéry pravoslavných chrámů či majestátnou okázalost pravoslavné liturgie. V Něstěrovově podání je víra čímsi intimním, tichým a vznešeným ve zcela jiném smyslu. Na jeho obrazech nacházíme prosté mnichy a další postavy živoucí na pozadí zádumčivé severské krajiny či v tichých zdech kláštera. Lidé stojí, zdánlivě osamoceni, zahloubáni v tiché modlitbě, v niterném spojení s přírodou, nejvelkolepějším Božím chrámem.
Po návratu ze Solověckých ostrovů maluje Něstěrov své další stěžejní dílo, známé pod názvem „Svatá Rus“. O něco výstižněji jeho námět charakterizuje alternativní, nebo snad původní název „Pojďte ke mně všichni, kdož pracujete a obtíženi jste, já vám dám odpočinout“. Kristus zde stojí obklopen ruskými venkovany se zavazadly, které jakoby potkal uprostřed jejich nekonečné pouti. Obraz je prodchnut neskutečnou silou a duchovním poselstvím. Je pro Něstěrova zlomovým hned z několika možných pohledů. Jednak zosobňuje autorovo dloholeté duchovní hledání, je jakousi konečnou odpovědí, skutečným vyústěním náboženských myšlenek, které zaměstnávaly jeho mysl. Je také završením dlouholetého uměleckého vývoje, kdy Umělec dosahuje dokonalého mistrovství a dospívá k vyjádření, které přesně reflektuje potřeby jeho sdělení. V neposlední řadě představuje „Svatá Rus“ také významný mezník v autorově osobním životě. Na jaře roku 1902 se rozhodl umělec vystavit hrubou skicu obrazu, později také v Kyjevě vystavil dokončené dílo. Mezi těmi, kdo se přišli na „Svatou Rus“ podívat, nechyběla ani Jekatěrina P. Vasiljevová, jež se o několik měsíců později stala jeho ženou.
Nelze opomenout ještě jedno výrazné téma, které se v Něstěrovově tvorbě objevuje v období těsně před vznikem obrazu „Svatá rus“ a souběžně s ním. Něstěrov byl velice zaujat četbou románů Melnikova-Pečorského z prostředí staroobřadních komunit. Namaloval celou sérii obrazů z tohoto konzervativního tradičního prostředí, jejichž hlavním námětem bylo především utrpení a osud ruských žen. Jedním z nejznámnějších obrazů z tohoto námětového okruhu jsou „Velké sliby“, zobrazující mladou dívku chystající se s hlubokým smutkem ve tváři na řeholní slib v klášteře. O smyslu tohoto obrazu byly vedeny četné spory – jeho dojem na diváka je doslova omračující a naplňující úzkostí. Přestože nejde o umělcův nejslavnější obraz, je to právě on, v němž se Něstěrovovi podařilo tak přesvědčivě vyjádřit celou rozporuplnou hloubku lidského nitra. Ve tváři dívky můžeme spatřit celou šíři myšlenek, celou bohatost i malost lidského osudu.
V období, kdy se Něstěrov podruhé oženil, namaloval také několik obrazů, jejichž hlavním námětema je jednota člověka a přírody. Stále častěji také maluje svou dceru Olgu, která se stala krásnou a přitažlivou ženou.
V „Portrétu Olgy Něstěrovové“ (1905) ji spatřujeme sedící v křesle vedle pascího stolu, kde vidíme kolekci fotografií ve stříbrných rámech. Olga má na sobě stylové oblečení, tehdy moderní, a je zde představena jako sebevědomá mladá žena. Na nádherném obraze, představujícím jeden z nejkrásnějších ženských portrétů postavy vůbec, s názvem „Amazonka“ z roku 1906 vidíme stát krásnou Olgu oděnou v černém sametu. Jediným barvným místem celé dokonalé kompozice je její rudá čepice. Jde snad o poctu rudé revoluci, jak bylo později řečeno? To jen těžko. Něstěrov nebyl přítelem revoluce, později byly některé názvy a interpertace jeho děl upraveny tak, aby se předešlo politickým neschodám a Něstěrov se snažil co nejvíce stáhnout do soukromí. Jeho názory jsou však v tomto ohladu zcela jasné a vyplývají z jeho celoživotního díla. V roce 1905 se konečně Něstěrov také stává členem tradicionalistického Svazu ruského lidu.
Říjnová revoluce v roce 1917 změnila život tehdy pětapadesátiletého Něstěrova, stejně tak jako zasáhla do života mnoha milionům lidí po celém Rusku. Země postižená značnými ztrátami ze světové války byla vržena do nepřehledného chaosu války občanské. Něstěrovova rodina byla nucena odejít na Kavkaz. Něstěrov se pak v roce 1918 odstěhoval do Armaviru, kde však při tehdejším absolutním nedosatku všeho, vážně onemocněl a téměř dva roky nebyl schopen pokračovat v práci. Do Moskvy se umělec vrátil až v roce 1920, zcela otřesen událostmi občanské války, jichž byl svědkem.
Něstěerov se v závěrečném období svého života stále častěji přikláněl k portrétní tvorbě, ačkoli ta mu nebyla cizí ani v dobách dřívějších. Stává se vyhledávaným portrétistou a maluje nejpřednější muže své doby. Mezi nejslavnější patří jistě jeho obraz „Filosofové“ (1917) zachycující P. Florenského spolu s S. Bulgakovem snad při procházce přírodou v zadumání.
Mezi dalšími slavnými portréty najdeme například Něstěrovova přítele a kolegu Viktora Vasněcova, I. Iljina („Myslitel, 1921–1922“), spisovatele Maxima Gorkého a Lva Tolstého (1907), známého chiruga Judina (1935), fyziologa Ivana Pavlova (1935) či portrét umělcova přítele, polského umělce Jana Stanislavského.
Něstěrov také často maloval či jen kreslil své autoportréty. Dochoval se více než tucet jeho autoportrétů na plátně. Nacházíme na nich umělce v překvapivě různých polohách a autostylizacích. Něstěrovovi autoportréty jsou však velmi kvalitní práce, snad jako by chtěl potvrdit pravidlo, že člověk sám sobě bývá nejtrpělivějším modelem.
V posledních desetiletích svého života umělec také s velkým zápalem pracoval na svých vzpomínkách, které byly vydány knižně na počátku roku 1942. Kniha byla přijata s velikým zájmem, jednak byl Něstěrov stále neoficiálně považován za živoucí legendu ruské kultury, jednak, jak se zdá z řádků jeho knihy, byl tento geniální malíř také mistrem slova. Jeho kniha, přestože byla napsána v poměrně vysokém věku, nás překvapí jistou svěžestí a zejména bohatstvím a krásou umělcova jazyka.
Umělcovo stáří postihly také nešťastné události otřásající ruskou, respektive sovětskou společností v předvečer druhé světové války. Po době relativní svobody prvního porevolučního období následovalo období Stalinovy vlády. Tehdy byl i stařičký Michail Něstěrov zatčen a bez odůvodnění strávil dva týdny v neblaze proslulém vězení Butyrka. Jeho zeť, prominentní právník V. N. Šretěr, byl obviněn ze špionáže a později zastřelen. Olga Něstěrovová byla poslána do vyhnanství v Džambulské oblasti na jižních hranicích dnešního Kazachstánu.
Michail Vasiljevič Něstěrov zemřel v osmdesátém prvním roce svého života v Moskvě dne 18. října 1942. Místem jeho posledního odpočinku se stal Novoděvičí hřbitov v Moskvě.
Díla tohoto velkého mistra nalzeneme dnes v muzeích a galeriích na území celého bývalého Sovětského svazu a mnohá díla i jinde v zahraničí. Ruské muzeum v Petrohradě nedávno uspořádalo velkolepou výstavu věnovanou 150. výročí narození Michaila Něstěrova. Muzeum představilo více než 200 obrazů a grafik, které pocházely ze soukromých sbírek a muzeí po celém Rusku. Šlo o největší a nejkompletnější prezentaci díla tohoto velkého umělce.
Literatura:
Алексеев С. В., Зримая истина, Moskva, 2003.
Дурылин С. Н., Нестеров-портретист, Moskva-Leningrad, 1949.
Ионина Н. А., Сто великих картин, Мoskva, 2000.
Манин В., Пейзаж, Мoskva, 2000.
Манин В. С., Шедевры русской живописи, Мoskva 2000.
Михайлов А. М., В. Нестеров, Жизнь и творчество, Moskva, 1958.
Нестеров, edice „Мастера живописи“, Мoskva, 2000.
Неклюдова М. Г., Традиции и новаторство в русском искусстве конца XIX – начала XX века, Мoskva, 1991.
Никонова И. И., М. В. Нестеров, Мoskva, 1984.
Русакова А. А., Михаил Нестеров, Leningrad, 1990.
Федоров-Давыдов А. А., Русский пейзаж конца XIX – начала XX века, Мoskva, 1974.