Svatý Izák Syrský – Modlitba za svět - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Izák Syrský patří mezi ty autory rané církve, kteří disponovali univerzálním zřením, jež je charakterizováno nepřetržitým pamatováním na svět a veškeré stvoření, na lidský rod a jeho utrpení. V tom spočívá paradox asketického života: vzdálením se lidem na ně člověk nezapomíná; přesto, že se zřekl světa, nepřestává se za něj modlit.

Izák miloval samotu a mlčenlivost, byla mu však cizí sebestředná uzavřenost a přemýšlení o vlastní spáse v odloučení od svých bratří. Měl „srdce slitovné“, pro nějž je typický soucit s veškerým stvořením, a to včetně křesťanů a odpadlíků, zvířat a démonů. Jeho osobní modlitba dosahovala, stejně jako modlitba liturgická, vesmírných rozměrů a zahrnovala do sebe nejen blízké a vzdálené, nýbrž celé lidstvo a veškerý vesmír.

Abychom se přiblížili této zkušenosti univerzální modlitby, musíme se věnovat Homilii 5 z druhého dílu spisů, která obsahuje rozsáhlou modlitbu za veškerý svět. Začíná poděkováním Bohu za stvoření člověka, jenž byl Bohem stvořen jako živý chrám jeho božství:

Svou duší se skláním k zemi a obětuji ti se všemi svými kostmi a celým svým srdcem službu, která je důstojná tebe, slavný Bože, který přebýváš v nevýslovném mlčení. Abys mě obnovil, zbudoval jsi na zemi stánek lásky, ve kterém se zalíbením přebýváš, chrám těla, vytvořený olejem svatyně, která je ze všech nejsvětější.

Pak jsi ho naplnil svou svatou přítomností, aby se v něm mohla konat všechna bohoslužba, která naznačuje bohoslužbu věčných osob tvé Trojice, a zjevuje světu, stvořenému tvou milostí, nevýslovné tajemství, moc, kterou žádná část tvého stvoření, jež začalo existovat, nemůže pocítit nebo uchopit.

Andělské bytosti jsou v úžasu nad ní pohrouženy do mlčení v bázni před temným oblakem tohoto věčného tajemství a před záplavou slávy, která vychází z toho úžasného pramene, protože v prostoru mlčení přijímá klanění od každé rozumové bytosti, která byla posvěcena a učiněna tebe hodnou.

Modlitba dále pokračuje myšlenkou na prvotní hřích člověka a Izák ji promítá do sebe sama. Mluví o sobě jako o dítěti a prosí Boha, ať se k němu chová s otcovskou péčí:

Pane, vrhám se na tvář k podnoží tvých nohou a k tvé pravici, která mě stvořila a učinila ze mě lidskou bytost, která je schopná si tě uvědomovat. Já jsem ale zhřešil a jednal jsem zle, jak vůči sobě, tak i před tebou, protože jsem opustil svaté společenství s tebou a ve svých dnech jsem se oddával vášním.

Snažně tě prosím, Pane, nepřičítej mi hříchy mého mládí, nevědomost mého stáří a křehkost mé přirozenosti, která je na mě příliš silná a vrhla mě do úvah o odporných věcech.

Ale obrať mé srdce od toho obtížného bloudění vášní k tobě; dej, ať ve mně přebývá skryté světlo. Projevy tvé dobroty, kterou mi prokazuješ, vždycky předcházejí rozhodnutí mé vůle konat dobro a všechnu ochotu mého srdce k bezúhonnosti.

Tys nikdy nepřestal mít starost o to, abys zkoušel mou svobodnou vůli; ano, tvá péče mě provází tak, jako se otec stará o svého mladého syna; tvá otcovská vlídnost navštívila moji křehkost a nechtěla vystavit mou svobodnou vůli zkoušce, protože jsi vždycky věděl, že já – který jsem ještě méně než dítě – sám nevím, kam jdu.

V prosbách, které následují, Izák prosí o zbavení tíhy zlých myšlenek, tělesné žádostivosti a ďábelské moci. Dále píše:

Pane, klepu na dveře tvého slitování. Pošli pomoc mým rozptýleným pudům, které jsou otráveny množstvím vášní a mocí temnoty. Vždyť vidíš mé skryté rány: vzbuď mi lítost – třebas i neúměrnou tíži mých hříchů, vždyť kdyby se mi dostalo vědomí mých hříchů v plném rozsahu, Pane, má duše by z té hořké bolesti zašla …

Jméno Ježíšovo, klíči ke všem darům, otevři mi veliké dveře do své pokladnice, abych tam mohl vejít a chválou vycházející ze srdce tě mohl chválit za tvá milosrdenství, která jsem zakusil v těchto posledních dnech; vždyť jsi přišel a obnovil mě poznáním nového věku.

Po této prosbě osobního charakteru se Izák obrací k oslavě lidské přirozenosti Kristovy a poté následují kajícné prosby:

Pane, vrhám se na tvář před trůn tvé Vznešenosti, já, který jsem prach a popel a kal lidstva.

Tisíce tisíců andělů a nesčetné legie serafů tobě, svaté Přirozenosti, která je skrytá smyslům a poznání všech stvořených bytostí, přinášejí duchovní bohoslužbu ve skrytosti svých přirozeností se svými ohnivými chválami a svatými hnutími; neboť ty jsi, Pane, nablízku svou pomocí každému, kdykoli potřebuje, a tvé dveře jsou otevřeny naléhavým prosbám všem vhod i nevhod.

Ty si neošklivíš hříšníky a tvá Vznešenost necítí odpor k duším, které jsou poskvrněné všemi druhy hříchů; naopak, vytahuješ z nekonečného zla všechny, včetně mě, Pane, který jsem zcela pošpiněný, protože jsi mě uznal za hodného, abych před tebou padl na tvář a s hrdostí vyslovil tvé svaté jméno svými ústy, byť jsem nádoba plná nečistoty a nejsem hoden, abych byl počítán k Adamovým dětem.

Dej mi, Pane, abych při vzpomínce na tebe skrze tvou chválu došel svatosti a čistoty; obnov můj život proměnou mé mysli a blahodárnými myšlenkami, které ve mně svou milostí vzbuzuješ … Vtiskni do mě jedinou vůli, která bude stále vzhlížet k tobě, a smýšlení, které v doufání v tebe nikdy neochabne, protože kvůli tobě bude stále umírat. Pane, kéž má modlitba před tebou nejsou jen bezcitná slova, ale ať ležím v prostraci na zemi se skrytou ponížeností srdce a s kající myslí.

Dále se Izák obrací v modlitbě k Bohu s prosbou o smrti pro svět a poděkováním za jeho milosrdenství, díky němuž stvořil člověka. Modlí se také za to, aby byl hoden rovnat se starobylým Otcům asketům a kráčel cestou ke Kristu:

Ó Moci, kterou Otcové kdysi přemáhali mocné a hrozné útoky buřičovy – oni ve své přirozenosti s mnoha potřebami žili jako ti, kdo žádné potřeby nemají, a tak na zemi zjevovali to, co se podobá budoucím věcem, když jsi pro ně z lidských hrobů, jeskyň a slují vytvořil stánek šekiny svého zjevení. Vylij do mého srdce žár jejich myšlenek… zasej do mě poznání poníženosti…

Ó Útočiště slabých, přímá Stezko pro ty, kdo se chrání, aby nesešli z cesty, Místo útočiště pro ty, kdo jsou zmítáni bouřemi, ty sám přede mnou znič chvástání protivníka, potři sílu jeho úkladných činností proti mně, poniž jeho povýšenou pýchu, napřim své skryté stezky před mými myšlenkami a buď mi posilou v době mých muk a vůdcem v místě ohrožení.

Ó Slunce spravedlnosti, ve kterém spravedliví spatřili své já a stali se pro své pokolení zrcadlem, otevři ve mně bránu k poznání tebe; daruj mi radostnou mysl, která přepluje přes všechny útesy omylu, abych dosáhl klidného příbytku jako naši dávní Otcové, kteří ti byli milí svým dobrým životem.

Izák se poté opět vrací k myšlence Božího Vtělení a prosí Boha o pochopení „tajemství smrti Milovaného“ Syna Božího. Tato událost – smrt na kříži – dala vzniknout děkovnému hymnu, v němž Izákova modlitba graduje v dramatickém vypětí:

Dal jsi světu všechen svůj poklad … Toto tajemství je vskutku veliké. Chvála tobě pro tvá tajemství, která jsou nám skrytá.

Učiň mě, Pane, hodným, abych mohl ochutnat z toho skrytého a zahaleného velikého tajemství, které svět ještě není hoden poznat…

Proud Kristových tajemství doráží na mou mysl jako mořské vlny. Chtěl jsem před nimi mlčet a nemluvit, ale ona byla jako pálivý oheň, který hořel v mých kostech. Moje mysl mě kárá, protože mi zjevuje mé hříchy. Tvé tajemství mě ohromuje, ale naléhá, abych na ně hleděl.

Následující prosby jsou adresovány Kristu:

Můj Spasiteli, ochraňuj mě před klamem démonů; Bože můj, vzdal ode mě nedbalé svědomí; má Naděje, vylij do mého srdce opojení, které se zakládá na naději v tebe.

Ježíši Kriste, vzkříšení a světlo všech světů, vlož na hlavu mé duše korunu tvého poznání; otevři přede mnou hned dveře milosrdenství; kéž paprsky tvé milosti září v mém srdci; buď vůdcem nohám mých myšlenek, dokud nedojdu na Sión, tvou svatou horu. Učiň mě hodným toho svatého města, do kterého svatí vešli na konci své cesty.

Můj Stvořiteli a má Naděje, Kotvo mého života uprostřed bouří, Holi mé chabé přirozenosti, Cti mého potupného stavu, ty mi pozvedáš hlavu, která se sklonila k zemi, nevydávej mě choutkám mého protivníka.

Po modlitbě ke Kristu, v níž Izák vzpomíná na jeho pozemský život a utrpení na kříži, se modlí za mnichy a poustevníky, a to jak za živé, tak za zesnulé. V této pasáži modlitba získává onu vesmírnou rezonanci, která je typická pro eucharistické anafory rané východní církve. Obětování Těla a Krve a Kristova není v modlitbě zmíněno náhodou:

Pane, při tom hrozném okamžiku, kdy se obětuje tvoje Tělo a tvá Krev za spásu světa, ať se na tvém oltáři připomínají všichni otcové a bratři, kteří jsou na horách, v jeskyních, v roklích, na útesech, v rozeklaných a opuštěných místech, kteří jsou ukryti před světem a o nichž jenom ty víš, kde se nacházejí – ti, kteří zemřeli, a ti, kteří dosud žijí a slouží tělem i duší před tebou, Svatým, který přebýváš ve svatých, v kterých tvé božství nachází spočinutí.

Ti, kdo opustili časný svět a stali se pro svůj život mrtví už tím, že se tě vydali hledat, a v souženích svého ubohého stavu po tobě dychtí. Králi všech světů a všech pravověrných Otců, kteří kvůli pravdě a víře snášeli vyhnanství a soužení od svých pronásledovatelů, kteří v klášterech, konventech, na poušti a v příbytcích tohoto světa stále a na každém místě měli starostlivost o to, aby se ti svým usilováním o ctnosti líbili: provázej je svou pomocí, Pane, a stále jim buď ochrannou přilbou, ustavičně jim posílej skrytou posilu a ve všech jejich bojích připoutej jejich mysl k sobě; kéž v nich přebývá moc tvé Trojice, aby ti mohli do konce svého života správně sloužit dobrým svědomím a dobrým způsobem života. Uznej je za hodné, dokud jsou ještě v těle pokojného přístavu.

A těm, kdo těžce bojují s démony, zjevně nebo ve skrytosti, přispěj na pomoc, Pane, a zastiň je oblakem své milosti; vlož na hlavu jejich mysli přilbu spásy, pokoř před nimi nepřítelovu moc a kéž je stále podpírá tvá pravice, aby ve svých myšlenkách neochabovali a stále vzhlíželi k tobě; obleč je do zbroje pokory, aby se z nich mohla stále linout libá vůně, která je milá tvé vůli.

Text dále pokračuje modlitbou za nemocné a zajaté:

Kéž jsou před tebou připomínáni také ti, kdo trpí nějakou strašnou nemocí a zlou chorobou těla; pošli jim anděla soucitu a utiš jejich duše, které jsou tak trýzněny jejich hroznými souženími těla.

Také se, Pane, slituj nad těmi, kdo padli do rukou zlých, zkažených a bezbožných lidí; pošli jim rychle anděla milosrdenství a zachraň je z jejich nouze. Pane a Bože můj, sešli posilu na všechny, kdo jsou tísněni jakýmkoli druhem strádání.

Dále se Izák modlí za odstranění pronásledování církve a vnitřních sporů, za zachování lásky a jednomyslnosti mezi krály a kněžími (tj. mezi mocí světskou a církevní): 

Pane, přikryj svým stínem svou svatou církev, která byla vykoupena tvou Krví; učiň, ať v ní přebývá tvůj pravý pokoj, který jsi dal svým svatým apoštolům; spoj její děti svatými pouty nerozlučné lásky, ať buřič nemá nad nimi moc; vzdal od nich pronásledování, nepokoj a války, které vznikají v jejich středu nebo je ohrožují zvnějšku.

A kéž jsou králové a kněží spojeni poutem velikého pokoje a lásky a jejich mysl ať je stále naplněna vzhlížením k tobě; a svatá víra kéž je tvému stádu hradbou. A také mě, hříšníka, uznej pro jejich modlitby za hodného toho, že budu stále pod mocnou ochranou tvé svaté paže – to jest tvé prozřetelné péče, s kterou se o všechno staráš.

V závěru Izák pronáší prosby za zbloudilé a zesnulé bez pokání a víry:

Svou modlitbou tě, Pane, snažně prosím: těm, kdo se vzdálili tvému pravému poznání, dej, aby všichni i každý jednotlivě došli poznání tvé slávy. A všem, kdo odešli ze světa bez ctnostného života a bez víry, buď, Pane, obhájcem, pro své tělo, které jsi od nich přijal, aby ti svět jako svorný zástup shromážděný v jednom těle mohl vzdávat chválu: Otci, Synu a Duchu Svatému v nebeském království, ve štěstí bez konce na věky věků.

Myšlenka, že se křesťan nemůže modlit za zesnulé nekřesťanského vyznání, byla Izákovi hluboce cizí – svědčí o tom poslední prosba za zesnulé bez víry. Nedokáže si představit Království nebeské, do nějž by vstoupili pouze vyvolení a všichni ostatní by zůstali vně. Modlit se je potřeba za všechny lidi, nehledě na jejich mravní úroveň či náboženskou příslušnost:

V utrpení je třeba se modlit a s bolestí za to všechno prosit Boha. A vůči všem lidem máme chovat takové smýšlení, že se za ně máme v utrpení modlit tak, jako za sebe; pak přijde Božství a spočine v nás a jeho vůle v nás bude přebývat ‚jako v nebi, tak i na zemi‘.

(převzato z knihy: Ilarion Alfejev, Izák Syrský a jeho duchovní odkaz, Pavel Mervart: Červený Kostelec 2010, s. 211–218)