Alexandr Sokolov - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

27. února 2015 zemřel po dlouhé nemoci jeden z předních současných ruských ikonopisců Alexandr Michajlovič Sokolov (nar. 1960). Jeho osobnost i tvorbu si připomeneme překladem výboru z několika rozhovorů, které poskytl v posledních letech.

Mezi kolegy se A. Sokolov těšil úctě a respektu, a to i proto, že jedna z jeho ikon, konkrétně „Неупиваемая чаша“ (Nevypitelná či Neupitelná číše; též Kalich, z něhož neubývá) byla prohlášena za zázračnou (dnes se nachází ve Vysockém klášteře v Serpuchově). Jeho ikony, fresky a mozaiky se nacházejí v soukromých sbírkách po celém světě, spolupracoval také na výzdobě chrámů nejen v Rusku, ale také mj. v americkém Washingtonu a Philadelphii, Polsku či Japonsku.

ROZHOVOR: IKONOMALBA JAKO FORMOVÁNÍ VLASTNÍ DUŠE

Malbou ikon se zabýváte již od brežněvských dob…

Vše se sešlo jaksi přirozeně. Učil jsem se v umělecké škole, chtěl jsem se stát malířem. Když jsem v šestnácti letech začal chodit do chrámu, o své profesionální dráze jsem byl již rozhodnutý. Zbývalo jen přizpůsobit se k církevnímu životu a životu malíře ikon. Naše rodina nepatřila k věřícím, jednalo se o obyčejnou sovětskou rodinu. O víře jsem se tedy vše dozvídal sám – z knih, prostřednictvím setkání s různými lidmi. Po vojně jsem se učil ve Stroganovském učilišti a v té době jsem již začal malovat ikony. Chtěl jsem se především zdokonalit v malbě. Studoval jsem v oddělení specializujícím se na přípravu restaurátorů – dělali jsme kopie ikon a snažili se pochopit technologii malby.

Kdo patřil mezi vaše učitele?

Hlavním učitelem byl můj zpovědník (a též zpovědník mé ženy, rovněž výtvarnice Marie Vyšňakové) o. Anatolij Jakovin. Sloužil jako kněz ve vesnici Pjatnica ve Vladimirské oblasti. Zemřel před deseti lety. Pro mne i řadu dalších malířů ikon byl v oblasti staroruského církevního umění znalcem číslo jedna. Znal ho a chápal. Přičemž sám umělcem nebyl! Chrám, postavený v roce 1925 v období pronásledování církve, ve kterém sloužil, tak krásně zařídil, že ho dnes považuji za vrchol vnitřní výbavy chrámu. Pracovalo zde hodně kvalitních současných ikonopisců.

Co si máme představit, když se dnes hovoří o „současném stylu“ ikonomalby? A nejedná se v případě malířů ikon o osoby, o nichž většina lidí moc neví?

Tak tomu má být z principu, ikonomalba je umění bezejmenné, anonymní, společné. Jedná se také o umění církevní, které nemá náležet jen jednomu člověku. Když maluji ikonu, nesnažím se o jakýsi sebevýraz a ikonu dělat podle něho. Jako příklad církevního pohledu na autorství mohu uvést řecký zvyk, kde se ikona podepisuje takto „rukou toho a toho…“. Jedná se o zvyk velmi starobylý, dodržuje se ale i nyní. Autor sice své jméno uvede, nicméně tímto nenásilným způsobem.  

Jaké je vlastně postavení ikonopisce?

O prostředí ikonopisců lze hovořit dlouze, nicméně v jistém smyslu jsme všichni marginálové. Zabýváme se takovým druhem umění, které je sice široce rozšířeno, nicméně jeho autoři jsou neznámí… A když dnes například říkáme, že tato ikona je „rubljovovská“, nemyslíme tím, že ji nutně musel namalovat Andrej Rubljov. Obvykle nikdy nepracoval sám, ikonomalba jako taková je sociální druh umění. Když se ikona podepisovala, stálo na ní např. „Rubljovova dílna“, „Rubljovův okruh“ nebo „Rubljovův styl“. Samotné autorství zde není podstatné. Jedná se o společné umění, a pokud bych ho měl srovnat s hudbou, jedná se o umění interpretační. A interpreti zde obvykle nevystupují jako sólisté, naopak, pracují s celým souborem.

Jaká vlastně je současná ikonomalba?

Současná ikonomalba je velmi různorodá a často se velmi vzdaluje ideálu církevního umění. Protože hlavním smyslem církevního umění není výroba kultovních předmětů. Nejedná se o sebevýraz, ale o pokračování bohoslužby. Je to svědectví o proniknutí Boha-Slova do společného Díla. Ovšem neděje se tak na úrovni teorie, nýbrž je o spoluúčast na Božím stvoření. Vidíme, že Bůh má v našem světě, ve svém stvoření, účastenství: v chlebu a vínu, které jsou proměňovány v tělo a krev Kristovu. A skrze tuto svátost vtělení se osvěcují nejen lidí, ale celý svět. Ideálem má být to, že církevní umění musí být naplněno vědomím této spolutvorby. V reálném životě se však často, bohužel, ikonomalba stává pouhou výrobou kultovních předmětů…

Jak se lze takovému přístupu vyhnout?

Vzdělávat se. Číst knihy. A snažit se dělat co možná nejméně ‒ životních kroků i ikon ‒ v „nevědění“. Jak říkal můj blízký přítel církevní šperkař Mark Lozinskij: „Lidé žijí a umírají bez toho, že by byli při vědomí“.

Když jsem se rozhodl, že se musím pokřtít, pozval mě k sobě náš rodinný přítel, filosof a odborník na antické myšlení. Po dlouhém vážném rozhovoru mi řekl: „Dobrá tedy, tak se nech pokřtít!“. Na mé ušklíbavé „Díky!“ odpověděl: „Moc se nesměj, stává se, že si lidé, kteří vstupují do církve, myslí, že si koupili lístek a sedli si do vlaku. A dál už stačí jen být v klidu, do konečné stanice tě dovezou. Jenže takový přístup je nepřípustný.“

Namaloval jste ikonu, která je nyní považována za zázračnou. Co lze vlastně říci o zázračných ikonách?

Jedná se o tajuplnou a neobjasnitelnou přítomnost Boží síly, která se projevuje jako odpověď na různé naděje, očekávání, prosby lidí.

Jak se to děje, to vám říci nemohu. Zázrak není fenomén, nelze ho objasnit z vědeckého hlediska. Zázrak je to, co má vliv na duši, a to buď přirozeným, nebo nadpřirozeným způsobem. Pro člověka, který má účast na církevních svátostech, jsou zázraky obyčejným jevem. Pokud věříme, že se chléb a víno proměňují v Tělo a Krev Boha, věříme, že se skrze eucharistii přibližujeme životu věčnému, je to daleko více, než vyléčení nějakého fyzického neduhu.

Co pro vás znamená ikonomalba?

Nejdříve přišel pocit setkání se s ikonou. Chtěl jsem znát více, pochopit. Jenže do pochopení, co vlastně ikona představuje, bylo ještě daleko. Až po jistém čase, když jsem na ikonách pracoval, mi začalo docházet, jak je ikonomalba vnitřně propojena s životem církve, s křesťanskou filosofií. Až poté mi pomalu začalo docházet, co vlastně ikona je.

První pocit byl mladicky primitivní: myslel jsem si, že svým talentem mohu posloužit lidem a církvi. Později přišlo chápání zcela jiné, totiž že se nejedná o službu lidem a církvi, nýbrž o cestu. Je to cesta askeze, asketické praxe. Člověk se tak může věnovat formování své vlastní duše tím, že se věnuje této činnosti.

Za hlavní cíl tedy považuji formování vlastní duše. Pokud se člověk věnuje církevnímu umění, přibližuje se Boží harmonii.