Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Konstantin Alexejevič Korovin (Константин Алексеевич Коровин, své jméno také často psal jako Constantin; 23. listopadu 1861 ‒ 11. září 1939) byl přední ruský realisticko-impresionistický malíř.

Narodil se v Moskvě v rodině staroobřadního obchodníka. Jeho otec, Alexej Michajlovič Korovin, získal vysokoškolské vzdělání, a byl znám svým velkým zájmem o umění a hudbu, rozhodně větším než byl jeho zájem o dění v rodinném podniku založeném jeho otcem, Konstantinovým dědečkem. V tomto duchu proto také vedl své syny, a nezbývá než říci, že to bylo rozhodnutí neobyčejně šťastné. Nejen Konstantin se totiž stal slavným a uznávaným umělcem. Také jeho starší bratr Sergej byl pozoruhodným realistickým malířem. Do příbuzenstva Korovinových také patřil Illarion Prjanišnikov – prominentní výtvarný umělec a učitel na Moskevské škole malířství, sochařství a architektury.

Do této školy také vstoupil mladý Konstantin Korovin v roce 1875 jako tehdy čtrnáctiletý chlapec. Studoval zde spolu s budoucími velikány ruského malířství Vasilijem Perovem a Alexejem Savrasovem. Jeho starší bratr Sergej na škole už studoval a mohl tak nováčka seznámit se svými druhy – studenty i pedagogy. Během studentských let se tak Konstantin seznámil s dalšími studenty malířství, například s Valentinem Serovem či Izákem Levitanem, a tato přátelství poté udržoval po celý svůj život.

V letech 1881 a 1882 Korovin studoval na Imperátorské akademii umění v Petrohradě. Byl však touto školou i hlavním městem zklamán a vrátil se raději na Moskevskou školu malířství, sochařství a architektury. Zde studoval pod vedením svého nového učitele a přítele Vasilije Polenova až do roku 1886.

V roce 1885, tedy ještě během studií, Korovin cestoval do Paříže a také do Španělska. „Paříž byla pro mne šokem“, napsal později, „u impresionistů jsem nalezl vše, co jsem v Moskvě postrádal“.

Polenov představil Konstantina staroobřadnímu mecenáši a znalci umění Sávovi Mamontovovi a jeho kruhu přátel v Abramcevu. Setkávali se zde tehdy Viktor i Apolinarij Vasněcov, Ilja Repin, Mark Antokolský a další. Styl těchto nových přátel z Abramceva se také odráží v Korovinových vyobrazeních severské krajiny. V roce 1885 také Korovin pracoval na Mamontovovu objednávku pro státní operu. Navrhoval tehdy například dekorace pro Verdiho Aidu či Bizetovu Carmen.
V roce 1888 cestoval spolu se svým přítelem Mamontovem do Itálie a Španělska, kde také namaloval jeden ze svých slavných obrazů zachycující dvě španělské ženy na balkoně. Nepřetržitě také cestoval po Rusku, Kavkaze a Střední Asii a vystavoval obrazy na společných výstavách spolku putovních výstav – tzv. peredvižniků. Zpočátku maloval především v realistickém, poté impresionistickém stylu, který znal z Paříže a přijal za svůj. Později také vytvořil díla v duchu Art Noveau.

V roce 1890 se malíř stal členem umělecké skupiny kolem časopisu Umění a svět (Iskusstvo i mir).

Další Korovinovy práce byly silně ovlivněny jeho cestami na sever, poprvé pak v roce 1888, kdy navštívil pobřeží severního moře v Norsku a byl zdejší krajinou absolutně okouzlen.

Jeho druhá delší cesta na sever ‒ s přítelem Valentinem Serovem v roce 1894 ‒ se časově shodovala s výstavbou Severní železnice. Korovin zde namaloval velké množství krajin: Norský přístav, Potok svatého Trifona v Pečenze , Hammerfest: Aurora Borealis, Pobřeží u Murmansku a další. Obrazy pracují s jemnou sítí odstínů šedé. Styl etudy, který spatřujeme u těchto prací, byl typický pro Korovinovo umění devadesátých let 19. století.

Materiály z této severní cesty použil Konstantin Korovin také v práci pro Všeruskou výstavu v Nižním Novgorodu v roce 1896. Namaloval deset velkých pláten pro výstavní pavilon zachycující různé aspekty severské a arktické přírody a života v ní. Po ukončení výstavy byla plátna nakonec umístěna v hale Jaroslavského železničního nádraží v Moskvě. V roce 1960 byla tato díla restaurována a převzata do Státní Treťjakovské galerie. 

V roce 1900 Korovin navrhl Středoasijský pavilon, který byl součástí prezentace Ruské říše na pařížské světové jubilejní výstavě a v souvislosti s tím také obdržel Řád čestné legie od francouzské vlády.

Na počátku 20. století Korovin zaměřil svou pozornost znovu na divadlo. Přesídlil pouze z Mamontovovy opery do Mariinského divadla v Petrohradě. V roce 1905 se stal akademikem malířství a v letech 1909 až 1913 pak působil jako profesor na Moskevské škole malířství, sochařství a architektury.

Jedním z autorových oblíbených témat na počátku století byla Paříž. Namaloval mnoho „pařížských obrazů“ jako jsou Paris Cafe (1890), Cafe de la Paix (1905), La Place de la Bastille (1906), Paříž v noci, Italský bulvár (1908), Noční karneval (1901), Paříž navečer (1907) a další.

Během světové války Korovin pracoval jako konzultant pro maskování v carské armádě a často se tak dostal přímo na frontu. Po Říjnové revoluci Korovin pokračoval v práci v divadle, projektoval dekorace a scénu pro opery Richarda Wagnera či Louskáčka Petra Iljiče Čajkovského.

V roce 1923 se Korovin na radu komisaře školství Anatolije Lunačarského přestěhoval do Paříže, aby si zde léčil své srdce a pomohl i svému postiženému synovi. Zde také měla být uspořádána velká výstava Korovinových prací, avšak díla byla ukradena a Korovin se tak ocitl zcela bez prostředků. Po celá léta pak maloval nespočetné „Ruské zimy“ a „Pařížské bulváry“ jen aby se uživil.

V posledních letech života pak vytvářel mnoho scénických návrhů pro slavná divadla v Evropě, Americe, Asii i Austrálii, z nichž nejznámější je návrh scény pro Turínskou operu a její inscenaci Zlatého kohoutka od Nikolaje Rimského-Korzakova.

Konstantin Korovin zemřel v Paříži 11. září 1939.

Literatura:

Чурак Г. С., Монументально-декоративные панно Константина Коровина, Moskva 2012.