Bylo pondělí po svaté Pasše krátce po půlnoci. Vyšel jsem za dům, na malou zahrádku nadýchat se před spaním ještě trochu čerstvého vzduchu. Byla překrásná noc. Nebe temné, plné hvězd. Měl jsem pocit, jako kdybych je viděl poprvé v životě. Jakoby z nich vycházela vzdálená melodie oslavující Boha.
Mé rty tiše pronesly: „Vyvyšujte Hospodina Boha našeho, a sklánějte se u podnoží noh jeho, svatýť jest.“ (Žalm 99,5)
Jeden svatý muž mi kdysi řekl, že v tuto dobu jsou nebesa otevřená. Všude se linula vůně květin a bylin, které jsem na zahradě vysadil.
„Nebesa a země je plná Tvé Slávy Pane!“
Mohl bych tu zůstat o samotě klidně až do rána. Měl jsem pocit, jako kdybych neměl tělo a jako by mne k zemi nic nepoutalo. Ale protože jsem měl obavy, aby moje nepřítomnost neznepokojila ty, kteří byli se mnou v domě, šel jsem dovnitř a ulehl ke spánku.
Nevím, jestli jsem už spal, nebo jsem byl ještě vzhůru. Myslím však, že mne ještě spánek nepřemohl, když se najednou přede mnou objevil cizí muž. Byl bledý jako mrtvola. Oči měl jakoby otevřené a v hrůze na mne zíral. Jeho tvář byla jako maska, jako mumie. Lesklá, tmavě žlutá kůže těsně pokrývala jeho hlavu a tak byly vidět všechny obrysy jeho lebky. Ztěžka dýchal. Vypadal, že trpí. V jedné ruce držel nějaký podivný předmět, který jsem nemohl rozpoznat, druhou ruku měl složenou na prsou, jakoby cítil bolest.
Hrozně mne vyděsil. Díval jsem se na něj a on se díval na mne, jakoby vyčkával, jestli ho nepoznám. Pak jsem uslyšel nějaký hlas: „Je to tak a tak.“ A najednou jsem ho poznal. Otevřel ústa a vzdechl. Jeho hlas přišel jakoby z veliké dálky. Bylo to, jakoby zněl z hluboké studny.
Bylo zřejmé, že je velice zoufalý a já trpěl s ním. Jeho ruce, jeho nohy, jeho oči, vše ukazovalo na to, že hrozně trpí. Chtěl jsem mu zoufale pomoci, bylo mi ho líto, ale udělal rukou znamení, abych zůstal ležet.
Začal sténat takovým způsobem, že jsem se celý otřásl. Potom promluvil: „Nepřišel jsem sám, byl jsem poslán. Bez přestání se chvěji a mám závrať. Modli se k Bohu, aby se nade mnou smiloval. Chtěl bych umřít, ale nemůžu. Běda! Všechno, cos mi v minulosti říkal, byla pravda. Pamatuješ, jak jsi u mne byl několik dní před mojí smrtí? Mluvili jsme o náboženství. Byli u mne ještě dva moji přátelé, taky nevěřící, jako já. Ty jsi mluvil a oni se ti vysmívali. Když jsi odešel, tak jeden z nich řekl: „Taková škoda! Takový inteligentní člověk a věří hloupostem, v jaké věří staré babky!“
„Jindy, a bylo to vícekrát, jsem ti říkal: ,Drahý Fotie, ukládej si nějaké peníze, nebo zemřeš jako žebrák. Podívej se na mne, jsem bohatý, ale toužím vlastnit ještě víc.‘ A ty jsi mi odpověděl: „Podepsal jsi snad smlouvu se smrtí, že budeš žít tolik let, kolik potřebuješ, aby sis mohl do sytnosti užívat své bohatství až do vysokého věku?“
A já ti řekl: „Uvidíš, jak dlouho budu žít! Je mi 75 a cítím se skvěle, budu žít aspoň do sta. Děti jsem zaopatřil. Syn vydělává hodně peněz a dceru jsem provdal za bohatého Etiopana. S manželkou máme víc peněz, než potřebujeme. Nejsem jako ty, který posloucháš kněžské řeči o přípravě na křesťanský konec života a podobné věci. Co můžeš získat z toho, když zemřeš jako křesťan? Lepší plná peněženka a žádné obavy. Dávat chudým? Proč tvůj tak dobrotivý Bůh vůbec ty žebráky stvořil? Proč bych je měl krmit? A pak po tobě chtějí, jestli chceš jít do Ráje, abys krmil lenochy. Mám ti něco říct o ráji? Víš, že můj otec byl kněz. Znám všechny ty jejich triky. Když jim to věří ti, co nemají rozum, to můžu pochopit. Ale ty jsi velice inteligentní, nerozumím tomu, jak můžeš být tak mimo. Jestli budeš žít, tak jak žiješ, tak umřeš mnohem dříve než já. A navíc budeš i zodpovědný za ty, které vedeš na scestí. Jako doktor ti říkám, ujišťuji tě, že si budu šťastně a spokojeně užívat života do sta a deseti let.“
Poté, co to všechno řekl, se pomalu otočil, jako kdyby byl napíchnutý na gril. Slyšel jsem opět jeho sténání: „Ah! Ouch! Oh! Oh!“ Chvíli byl ticho a potom smutně pokračoval: „Takto jsem mluvil a za pár dní poté jsem zemřel! Jak hrozný byl můj zmatek a děs! Ztracen jsem směřoval do propasti. Jakým utrpením od té doby procházím, jakým mučením. Všechno, co jsi mi říkal, je pravda! Vyhrál jsi sázku!“
„Když jsem ještě žil ve vašem světě, byl jsem intelektuál, lékař. Naučil jsem se mluvit tak, aby mne druzí poslouchali. Vysmívali jsme se náboženství a mohl jsem diskutovat o všem, na co přišla řeč. A nyní vidím, že vše, co jsem nazýval historkami, mýty a povídačkami – je pravda. To utrpení, které nyní zažívám – je pravda. To je ten červ, který nikdy nespí, to je ten pláč a skřípění zubů, o kterém se píše v Písmu.“
Když to dopověděl, zmizel. Slyšel jsem pomalu vzdalující se sténání. Začal mne pomalu přemáhat spánek, když jsem náhle na své ruce ucítil ledový dotyk. Otevřel jsem oči a uviděl ho opět přede mnou. Tentokrát byl mnohem menší, ale působil ještě děsivěji. Vypadal jako kojenec s velikou stařeckou hlavou, která se třásla.
„Za chvíli se rozední a ti, kteří mne sem poslali, mne začnou hledat.“
„Kdo tě poslal? Co je to za lidi?“ zeptal jsem se.
Vypravil ze sebe nějaká zmatená slova, kterým jsem nerozuměl. A pak dodal: „Tam, kde teď jsem, je mnoho těch, kteří se ti vysmívali a zesměšňovali tvoji víru. Nyní vidí, že jejich jedovaté posměšky, nepřesahují hranice hřbitova. Jsou tam jak ti, kterým jsi pomáhal a dělal pro ně vše možné, tak i ti, kteří tě pomlouvali. Čím více jim odpouštíš, tím více tě nenávidí. Člověk je zlý. Místo, aby byl potěšen, prokazovanou dobrotou zažívá hořkost, neboť cítí svoji porážku. Stav těchto je ještě horší než můj. Nemohou opustit své temné vězení, aby přišli a našli tě tak jako já. Prožívají děsivá a hrozná muka, neboť na ně dopadá bič Boží lásky, jak jeden svatý (Izák Syrský) řekl. Svět je něco úplně jiného, než vidíme. Náš intelekt nám ho ukazuje převráceně. Nyní chápeme, že naše inteligence byla prostě hloupost, naše duchaplné rozhovory byly potměšilou prázdností, naše radosti byly lži a iluze.
Vy, kteří nesete Boha ve svých srdcích ‒ vaše slova jsou Pravda a to jediná Pravda. Vy jste vyhráli velkou sázku mezi věřícími a nevěřícími. Sázku, kterou já jsem prohrál. Třesu se, sténám, nenacházím odpočinutí. Je pravdou, že v pekle není možnost žádného pokání. Hanba všem těm, kteří chodí po zemi tak, jako já jsem chodil. Naše těla byla opilá pýchou a vysmívala se těm, kteří věří v Boha a v život věčný; téměř všichni nám tleskali. Chovali jsme se k vám jako k bláznům, jako k pošetilým. A čím více a lehčeji snášíte naše urážky, tím více narůstá naše zloba.
Nyní vidím, jak moc tě chování zlých lidí trápila, jak jsi tím byl zkroušen. Jak jen jsi mohl s takovou trpělivostí snášet všechna ta naše jedovatá slova, které vycházela z našich rtů a dělaly z tebe pokrytce, svůdce lidí, vysmívače Boha. Kdyby jen tito zlí lidé, kteří jsou ještě naživu a chodí po světě, měli možnost vidět, co zakouším, mohli se podívat tam, kde jsem já, otřásli by se hrůzou ze všeho, co provádí. Rád bych se jim ukázal a řekl jim, aby změnili svoji cestu. Ale není mi to dovoleno. Stejně jako v podobenství O boháči, který prosil Abraháma, aby poslal chudého Lazara ke svým bratřím. Ale Lazar nebyl poslán, aby ti, kteří hřeší, byli hodni trestu a ti, kteří jdou cestou Boží, byli hodni spásy.
Ten, jenž škodí, nechť škodí ještě více; a ten, jenž je pln špíny, nechť je špinavější ještě více; a ten, jenž je spravedlivý, nechť je spravedlivější ještě více; a ten, jenž je svatý, nechť je posvěcen ještě více.“ (Zj 22, 11)
A s těmito slovy zmizel.
Přeloženo z angličtiny: Fr. Seraphim Rose, The Soul Afther Death, Platina, California 2004, s. 215-219.
Zdroj: orthodoxiachristiana.cz
Kontoglou Fotis