Fotis Kontoglou - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Fotis (Fotios) Kontoglou (řecky Φώτιος Κόντογλου, též ve variantě Φώτης Κόντογλους (Fotis Kontoglous); Aivali nebo Ayvalik, 8. listopadu 1895 – Athény, 13. června 1965) byl řecký malíř, ikonopisec, hagiograf a spisovatel.

Život

F. Kontoglou se narodil v maloasijském městě na pobřeží Egejského moře Kydonies (Κυδωνίες, též Aivali /Αϊβαλί/, odtud jeho přízvisko), dnes tureckém Ayvalıku.

Byl vychováván svou matkou, Despoinou Kontoglou, a strýcem Stefanem Kontoglou, jenž byl igumenem nedalekého kláštera sv. Paraskevy (Aghia Paraskevi) – mládí tak dle vlastních slov strávil mezi klášterem, mořem a rybáři. V roce 1913 se přihlásil na Athénskou školu vysokých umění a od roku 1915 hodně cestoval – po Španělsku, Francii, Portugalsku, navštívil dokonce i Angolu.

Po návratu z cest do rodného města se stal v roce 1922 očitým svědkem tzv. Maloasijské katastrofy, tedy porážky řeckých vojsk kemalistickou armádou a vyhnání několika set tisíc Řeků z Malé Asie. Také on a jeho rodina se staly běženci a byli donuceni usídlit se v pevninském Řecku. Tento zážitek později považoval ve svém životě za klíčový a často se k němu v myšlenkách i tvorbě vracel.

Následujícího roku se Kontoglou vydal na Athos. V místních klášterech, pokladnicích východokřesťanského umění, pro sebe objevil techniku byzantské ikonomalby. Tato návštěva znamenala obrat v jeho tvorbě a postupný příklon k náboženským tématům.

V roce 1925 se oženil s Marií Hatzikambouriovou, jež rovněž pocházela z Aivali.

Roku 1933 obdržel pozvánku od egyptské vlády pracovat v prestižním káhirském Koptském muzeu. Rozhodl se však zůstat v Athénách, kde si na univerzitě otevřel kurzy malby. Měl mnoho žáků, patří mezi ně mj. Rallis Kopsides, Kallinikos Stavrovouniotis, Costas Giorgakopoulos a Emmanuil Tzirtzilakis. Se dvěma z nich, později slavnými malíři Jannisem Tsarouchisem a Nikosem Engonopoulem, vymaloval svůj athénský dům – dnes jsou tyto práce vystaveny v Národním muzeu. Obecně je považován za „otce“ malířské generace tzv. třicátníků, pro něž je typický návrat ke kořenům řeckého umění.

Během pobytu v Paříži ve 30. letech, kdy mj. navštěvoval ateliér jiného významného ikonopisce a teoretika ikonomalby Leonida Uspenského (1902–1987), dosáhly úspěchu jeho ilustrace knihy Knuta Hamsuna Hlad, opravdové slávy se však dočkal díky ilustracím ke své vlastní knize Pedro Kazas.

Angažoval se také ve společenském životě, mj. v protiekumenickém hnutí. Snahy tehdejšího patriarchy Athenagora o sblížení se západními křesťany zcela odmítal a prvohierarchu dokonce prohlašoval za jeho ekumenické aktivity za odpadlíka. Rozdílům mezi východní a západní církví věnoval svou poslední knihu z roku 1961 (viz níže).

Když v roce 1969 Kontoglou v Athénách zemřel, truchlila po něm celá kulturní veřejnost, jejíž představitelé již tehdy prohlašovali, že odešla největší osobnost náboženského umění v Řecku 20. století.

Dílo

Fotis Kontoglou maloval fresky, ikony, věnoval se rovněž ilustracím.

S jeho freskami se lze setkat v řadě řeckých chrámů, k nejvěhlasnějším počinům však patří výmalba chrámu Bohorodičky Přeslavné (Perivleptos) v Mystře, chrámu Kapnikarea v Athénách, sv. Ondřeje v Patisii a sv. Jiří v Kypseli. Monumentální freskou Patriarchové konstantinopolští ozdobil zdi athénské radnice.

Přesto, že byl Kontoglou silně věřícím člověkem zakořeněným v byzantské a postbyzantské pravoslavné tradici, ne všechna jeho díla mají náboženský charakter.

Již ve 20. letech se v literárních kruzích Athén prosadil jako talentovaný spisovatel, obdařený krystalicky čistým, jednoduchým jazykem, díky němuž zachycoval složité a hluboké myšlenky a dokázal je předat. Kromě výše zmíněného prvního počinu, knihy Pedro Kazas, vydal další dvě knihy – v roce 1923 román Vasanta (slovo pochází ze sanskrtu a znamená „období jara“) a v roce 1928 cestovní poznámky Taxidia (Cesty); podílel se rovněž na vydávání literárně-uměleckého časopisu Filiké Etairia (Společnost přátel), založeného roku 1925.

Zdaleka nejplodnějších však bylo poledních dvacet let jeho života, kdy vydal knihy Velké znamení (1945), Život Blaise Pascala (1947), Život a asketické skutky našeho svatého otce Marka Poustevníka (1947); Pramen života (1951) – krátké životy a významné výroky z děl svatých Otců, Matoušovo evangelium – výklad (1952); Výraz (1961); Co je pravoslaví a co je papežství (1964) aj. Překládal (mj. Teologii ikony B. Uspenského), věnoval se žurnalistice, vedl rozsáhlou korespondenci.

Zásadní příspěvek k teoretickému uchopení ikonomalby představuje jeho dodnes v reprintu vydávaná dvousvazková práce Ekfrasis tes Orthodoxu Eikonografias (Athény 1960), jakási příručka pro budoucí ikonopisce, v níž zúročil svůj dlouhodobý a životní zájem o malbu ikon.

Fotis Kontoglou byl hluboce zakořeněn v pravoslavné tradici, církev chápal jako posvátnou Archu (Kivotos), jež nese věřící ke světlu věčného života obklopena božským uměním, jehož záchrana je dílem každého z nás. Byl ovlivněn velkými teology, askety a mysliteli křesťanského Východu, mj. Makariem Egyptským, Janem Klimakem, Izákem Syrským, Symeonem Novým Teologem, Řehořem Sinajským.

Literatura

V češtině:

Michal Řoutil, „Objevování ruské ikony ve 19. a 20. století (Sběratelé, mecenáši, restaurátoři a kunsthistorici ve službách umění)“, in:  Ikona v ruském myšlení 20. století. Sborník statí a studií, sest. J. B. Lášek, M. Luptáková a M. Řoutil, Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2011, s. 419.

V řečtině:

1) Νίκος Ζίας, Ο Φώτης Κόντογλου και η Νεοελληνική Ζωγραφική (zde text v řečtině).

2) π. Σταμάτης Σκλήρης, „Φόβος και ελευθερία στο λειτούργημα της εικονογραφίας“, Σύναξη, č. 82,(Απρίλιος-Ιούνιος 2002), s. 26-33, 31-32

3) Μαρία Καζαμία-Τσέρνου, „Ο Κόντογλου υπομνηματίζει τον Κόντογλου“, Επιστημονική Επετηρίδα Θεολογικής Σχολής-τμ.Θεολογίας, Θεσσ/ίκης, sv. 15 (2005),s. 65-118

4) Ιφιγένεια Μποτουροπούλου, „Ο Φώτης Κόντογλου μεταφραστής του Μολιέρου“, Πρακτικά Β΄ Πανελληνίου Θεατρολογικού Συνεδρίου Σχέσεις του Νεοελληνικού Θεάτρου με το ευρωπαϊκό, περ. Παράβασις, 2004, s. 323-334

5) Μνήμη Κόντογλου, εκδοτικός οίκος Αστήρ, Αλ. & Ε. Παπαδημητρίου, Αθήναι 1975

V angličtině:

The Greek Painters – 20th Century, Melissa 1976