Malthusi, chlapče,
ten virus ovládl myšlení většiny národů. Zavírají teď všechny služby a činnosti kromě těch, které jsou považovány za „základní“. To je skvělá zpráva a plně očekávám, že toho dokážeme využít, abychom Tvé selhávající úsilí dostali zpět na správnou cestu. Po Tvé deprimující zprávě o té holce je to vážně úleva.
Od zítřka se zavírají školy a dočasně uzavřena budou i mnohá pracoviště. Vlády svým občanům neposkytují nijak mnoho konkrétních informací a ještě více než obvykle se uchylují k nicneříkajícím sloganům. Lidé v této době na svých elektronických platformách sdílejí obrázky a zprávy, jako třeba „zastavme šíření viru“ a „společně to zvládneme“. Mnozí z nich si dělají iluze, že to bude trvat jen nějakých pár týdnů. Nemělo by pro nás být obtížné využít této události v neprospěch rodiny; nejistota a strach patří k našim nejsilnějším zbraním.
Ve většině demokracií se na občany ve skutečnosti pohlíží jako na nepřátele vlády. To platí obzvlášť o rodině, neboť rodina představuje konkurenční nezávislou instituci bránící totální kontrole všeho ze strany státu. Díky modernistické mytologii a neutuchajícímu úsilí Úřadu pro převyprávění historie většina vzdělaných lidí věří, že za současného režimu mají více svobody než za těch dřívějších. Třebaže je pravda, že občasný despota z minulé doby byl vážně tyran, nikdy v dějinách neexistovala doba, kdy bylo tak snadné příslušníky nějakého národa ovládat. Dnešní vlády tvrdí, že pracují pro lidi, ale ve skutečnosti lidé dřou, aby udrželi v chodu stále bobtnající byrokracii.
Pokaždé, když jdou volit, jsou přesvědčeni, že do úřadu vysílají někoho, kdo bude pracovat v jejich zastoupení. Ve skutečnosti je to naopak: tím, že zvolí někoho jiného, de facto obhajují to, že ten někdo bude za ně myslet. To znamená, že když dojde na rozhodování o něčem, co ovlivní mravní a sociologické okolnosti jejich životů, oni skutečně věří, že politici rozhodují v jejich prospěch, a to i když kvalitu života ničí.
Při vší moci, kterou snad v minulosti měla monarchie, staří vládcové – v důsledku vlivu Nepřítele na hospodářskou morálku – nemohli své poddané za pomoci daní přivést k podřízenosti takového druhu, jaký známe dnes, a proto své úsilí obvykle soustředili na záležitosti národní svrchovanosti a náboženství. Navíc jelikož neexistovaly volební kampaně, vůdci nebyli poplatní módám doby, a proto podporovali zodpovědnost v nižších vrstvách společnosti. Byla to ta nesnesitelná doba rytířů a zabíječů draků. Díky našemu Otci v Hlubinách tato éra už není nic než vzpomínka. Úřad pro převyprávění historie udělal kus užitečné práce, ale ti tupci pořád ještě nechávají lidi vytvářet díla a romány, které té době dodávají jistou romantičnost. Až zaujmu prestižnější pozici, která mi právem náleží, možná sám budu muset historii těch opovážlivých ďáblů také poněkud převyprávět.
Když se dneska politik zastane toho, aby si občané víc svých věcí řídili sami, hordy líných samozvanců začnou okamžitě křičet, že se „nestará o lidi“ nebo že mu „nezáleží na chudých“. Na druhou stranu jestliže se zákonodárce pokusí posílit pravomoc státu v dané věci, jiná část populace ho prohlásí za tyrana žíznícího po moci. Liberálové prosazují rozbujelou vládu, která ve skutečnosti lidem bere jejich základní svobody, a většina konzervativců pracuje na zakonzervování systému, který umožňuje kynutí kariérních politiků. Pár odlišných politiků existuje a občas sítem proklouzne osobnost, která nadělá skutečné potíže, ale když už je někdo takový zvolen, má před sebou téměř nemožný úkol.
Podstatné v každém případě je, že dnešní státní úředníci své poddané z velké části považují na nižší druh lidí, kteří jsou příliš hloupí, než aby mohli myslet sami za sebe. Ti blázni jsou tak naivní, že se domnívají, že takzvaná karanténa potrvá jen krátce. Protože lid je pokládán za nepřítele, zachází se s ním jako s útočníkem, jehož je třeba si postupně podmanit, dokud se nevyhnutelně nepodřídí autoritě, která ho chce nakonec uvěznit.
S výjimkou několika málo končin, kde oddanost Nepříteli stále ještě hraje nějakou roli ve veřejném životě, lze očekávat, že ty krysy budou v základních věcech, které smějí či nesmějí, omezeny na dlouhé měsíce, dokonce léta. Jak jsem se zmínil v předminulém dopise, strach, který jim v takové míře sadisticky nacpali do krku, je připravil na totální podrobení se tomu, že budou ďábelsky připraveni o všechno, co je jim drahé. Nemusel padnout ani jeden výstřel a miliardy lidí se budou ochotně choulit v obýváku a polykat pomalu odkapávající propagandu jako memetickou drogu. To je nejlepší zábava od převýchovných programů Stalina a dalších soudruhů!
A jsou i další dobré zprávy: většina příslušníků církevní hierarchie hájí zastavení svátostí. Jejich biskupové a kněží do značné míry naletěli na stejnou lež jako průměrný občan a teď žádají stát, aby jim dovolil dělat to, co po nich chce Nepřítel. Vláda našeho Otce snad nikdy nebyla zřetelnější. Slabí a změkčilí náboženští představitelé ukázali, na čí straně stojí: většina z nich žádnou nadpřirozenou víru ve skutečnosti nemá. Jistě, mnozí z nich chovají jakýsi druh aristotelovského přesvědčení o existenci Nepřítele a tradice a Písmo považují za nezbytné součásti dějin, ale nadpřirozená víra je něco jiného. Už jsou to desítky let, co většina z nich měla něco víc než vágní filosofický názor. Když teď zrušili oběť, z níž proudí posvěcující milost, ukázali tím, že nemohou věřit v to, že je opravdu nezbytná. Bylo by chytré vnuknout otci, aby synovi připomněl, jak lehce většina pastýřů opustila stádo jen kvůli hrozbě, že chytí mírnou nemoc. Naštěstí dny, kdy kněží trávili čas s nemocnými a slabými, prozatím pominuly, což je dost velká ironie v době, kdy se jim říká, že mají být „cítit po ovcích“. Měl bys otci vnuknout, že synovo nově objevené náboženství není nic víc než Církev plná zbabělců. Proč by měl někdo věřit křesťanskému chápání, smrti, kde je tvůj osten?, když se ze strachu ze smrti vzdávají bohoslužeb?
Jen si pomysli: jestliže skutečně uvěřili, že ten virus je tak vážný, že ospravedlňuje zrušení bohoslužeb na neurčito, pak tím de facto dokázali, že se smrti těla bojí víc než smrti duše. Navíc jelikož musejí věřit, že je tu skutečné nebezpečí tělesné smrti, také tím prohlašují, byť mlčky, že jejich vzácné svátosti nejsou ke spáse duše nutné. Z jejich chování vyplývá, že člověk umírající osaměle v domově důchodců bez péče kněze a bez posledního pomazání se našim mukám vyhne se stejnou pravděpodobností jako ten, který umírá s kněžským rozhřešením.
Biskupové budou celkem vzato žádat kněze, aby se od svého stáda drželi zpátky, mnozí dokonce pomocí hesla o „zastavení šíření nákazy“. Jediné šíření, které zajímá nás, je šíření milosti od Nepřítele, a preláti tohoto druhu dělají naši práci za nás. Denně se musím sám sebe ptát, jestli jsou skutečně tak pitomí. To my přece chceme, aby dlouho a ve zdraví žili, zatímco Nepřítel umožňuje přijetí utrpení a dokonce k němu vyzývá, zvlášť je-li provázeno hrdinským chováním.
Máme tolik roztomilých příležitostí, jak tu rodinu rozervat, že je těžké se soustředit. Budu monitorovat situaci a pokyny Ti dám v dalším dopisu. Mezitím nedovol matce vypnout zprávy a otci odlepit zrak od obrazovky. Těmi drzými dětmi se budeme zabývat, až na ně přijde řada.
Brzy na shledanou,
Quelle
(překlad Lucie Cekotová)
Zdroj: tedeum.cz
-mk-