Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Část první.

Část druhá.

Část třetí.

Část čtvrtá. 

Část pátá.

Milý Malthusi,

přiznávám, že jsem sám nebyl informován, jaký kus práce vykonal náš odbor propagandy při přípravě na nákazu, která teď ovládá myšlenky lidstva. Touhle dobou už jsem měl být dávno povýšen do nějaké vyšší funkce, v níž bych měl k takovým informacím přístup, ale zdá se, že ti arogantní tupci z personálního nedokážou spravedlivě ocenit mé schopnosti.

Pomsta však bude sladká. Ne aby Tě napadlo něco z toho někde opakovat. Samozřejmě bych to popřel, a protože zatím mám Tvoji kariéru na starosti já, zničím Tě, když na to přijde. Jedno špatné hodnocení a dám Tě přeložit do oddělení údržby, kde budeš leda čistit svinčík po hrátkách našich mučitelů se zatracenci, aniž bys z nich sám aspoň něco měl.

Zatím není jasné, jestli ten virus skutečné blaho lidské rasy těžce ohrožuje nebo ne, vzhledem k tomu, že stejně umírají na plejádu jiných nemocí. Nás však nezajímá, jestli je to vážné – ke svému prospěchu to můžeme využít v každém případě. Ideální scénář je popravdě ten, že ta havěť bude vmanipulovaná do panického strachu, jen aby se vyhnula onemocnění, které všemu tomu humbuku vůbec neodpovídá. Už teď slyším řeči o „lockdownech“ a „celostátních karanténách“, to vše na pokyn několika vyvolených vládních byrokratů, kteří z nějakého důvodu mají nad osudem národů větší moc i než hlavy států.

Morálně vzato je tato generace lidí v zemích dříve křesťanských bandou úděsných zbabělců. Vzdálená možnost, že zemřou ve věku nebo způsobem, který si sami nepředstavují, většinu z nich uvrhne do stavu, kdy jsou bez sebe děsem. Tak si zvykli na originální myšlenku, že nejlepší je zemřít v pěkném vysokém věku, obklopeni blízkými a ve spánku. To se samozřejmě některým stane, ale neuvědomují si, že čím méně jsou vyzýváni k úvahám o smrti, tím více máme my prostoru neúnavně pracovat na jejich duších. Pohodlný život, jehož si nyní z velké většiny užívají – což je skutečnost, která nás velice těší –, je neobyčejně úrodnou půdou pro zoufalství; příznivé prostředí pro pekelnou žeň.

Pravdou je, že Nepřítel je původně stvořil bez ostnu tělesné smrti, ale protože vždycky dokáže ohnout pravidla ke svému prospěchu, teď je smrt jedním z jeho největších aktiv. Slibuje jim věčnost se sebou, pokud zemřou ve stavu milosti, smířeni s jeho zákony.

V minulých dobách byla smrt v jejich myšlenkách mnohem naléhavěji a na předním místě. To znamenalo, že i lidé nezbožní a nábožensky lhostejní se neubránili otravnému hryzání poskvrněného svědomí, které jim říkalo, že plameny pekelné nakonec možná existují. Avšak za pomoci kombinace otupujících léků, uměle vymyšlené „předpokládané délky dožití“ a slibování věcí typu „důstojná smrt“ – což ve skutečnosti znamená být utracen jako nemocné zvíře – jsme teď schopni přesvědčit lidská zvířata, že jakákoli „předčasná“ smrt je nespravedlivá. Je to legrační.

Taková pošetilost: žádná předčasná smrt neexistuje, neboť Nepřítel, který se snaží pořád všechno kontrolovat, má jejich dny dobře spočítané. Nemohou odejít ani o minutu dřív, než to On dovolí, i když ty slabochy denně přesvědčujeme, že s dostatečnou úrovní medicíny a techniky mohou být jako bohové. Náš Otec v Hlubinách zosnoval opravdu nejskvělejší plán, když první rodiče přesvědčil, že se vlk může nažrat a koza zůstat celá. V důsledku tohoto prvotního pádu můžeme ty ovce pořád pokoušet k tomu, aby se snažili polapit zakázaný, a přece prchavý stín nesmrtelnosti. Ochotně se zřeknou svého dědictví v pevnosti Nepřítele, jen aby padli ještě hlouběji. Vskutku šťastný pád, vážně.

Pamatujeme-li na všecko, co jsem tu právě vysvětlil, máme vynikající příležitost přiživovat chaos a zmatek mezi nimi, když se kolektivního vědomí jejich „rozvinutého“ světa zmocňuje hysterie z nákazy. Jejich závislost na elektronické komunikaci, zejména na zařízeních, která mají stále u sebe, znamená, že budou neustále zírat na počty zemřelých a nakažených, aniž by měli jakýkoli kontext k tomu, co ta čísla vůbec znamenají. Globalizovaná povaha pohotových a všudypřítomných sociálních médií znamená, že národy a vlády všech odstínů budou na své občany vyvíjet nátlak, aby se hlídali navzájem za pomoci ostouzení a drbů. Protože se na nespolehlivé statistiky týkající se viru dívají stejně jako na skóre zápasu v nějakém profesionálním sportu, mnozí z nich se začnou točit ve spirále ustavičné hysterie.

Vzhledem k tomu, co jsem už říkal o jejich lpění na určité délce života a způsobu smrti, jaký si představují, existuje jen málo zneužití moci, s nimiž by nesouhlasili, jen aby jim zůstal zachován život v hypnotické pohodlnosti. Náboženství Nepřítele se do značné míry soustřeďuje na smrt, a protože nějaký zbytek jeho vlivu je přítomen ve všech jeho tvorech, musejí lpět na nějaké rituální formulaci, která se kolem této skutečnosti točí. Jakmile se zavede nová virová ortodoxie, díky jejich posedlosti tím, aby byli neustále „připojeni“, budeme mít tak silnou historku, že i umírnění disidenti budou fakticky označeni za heretiky. Lidé potřebují na něco zaměřit své nadšení (je to v jejich přirozenosti), a tak ať je to na podporu neprokázaných absolutních tvrzení o nemoci, která jejich apokalyptická očekávání nikdy nenaplní.

Pokud jde o Tvůj další krok, co se té rodiny týče, matka je dostatečně závislá na drbech o celebritách a kolektivistické politické ortodoxii. Z nějakého důvodu ti idioti očekávají, že jim herci, kteří si na živobytí vydělávají předstíráním, řeknou, jak mají žít skutečný život.

Matka, která visí na každém stupidním sloganu, který někomu slavnému vypadne z pusy, by měla být kanálem, jímž budeš do rodiny pumpovat užitečné informace.

Manžel proti tomu bude mít jistě námitky, protože je to vlastně relativně racionální člověk, ale to je jedno.

Jednoduše přesvědč matku, aby si ho onálepkovala jako necitelného a sobeckého, když se opovažuje zpochybňovat evidentně vzájemně si odporující informace, které jim cpe státní správa na všech úrovních. Nesejde na tom, kdo nakonec má či nemá pravdu – záleží jen na tom, aby byli manželé stále více rozděleni, až nakonec v důsledku konfliktu vybuchnou nebo až se otec smíří se stavem bezmocné zatrpklosti. Jak vždycky říkám, dům uvnitř rozdělený nemůže obstát.

Nashle příště,

Quelle