Barlaam a Josafat - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Manuskript s tímto fabulovaným příběhem vznikl někdy v letech 1075–1125 v Konstantinopoli a dnes je uložen v Iberském klášteře na Svaté Hoře Athos (kodex 463). Pergamen je vymalován temperou a zlatem, obsahuje 135 folií (17 x 23 cm, resp. 9 x 6¾).

Román Barlaam a Josafat

Román-legenda o mnichovi Barlaamovi, který přesvědčil královského syna Josafata pro křesťanství a asketický život navzdory otcově vůli, má předlohu v indické legendě o Buddhovi přeložené do arabštiny.

Nevíme, kdo je autorem tohoto anonymního díla. Dřívější datace, a sice do 6. století, se nepotvrdila. Ve středověku se dílo připisovalo sv. Janu Damašskému, ovšem to se později ukázalo jako nereálné. Poslední dobou se spíše prosazuje názor, že vznikl v Palestině v okruhu mnichů kláštera sv. Sávy Osvíceného počátkem 9. století. Měl vyjadřovat naději, že osvícený vladař, i když muslim (chalífa), může konvertovat a i svůj lid přivést na dobrou cestu. Román byl oblíbený celá staletí v Evropě i Byzanci, jen v řečtině se dochovalo 140 opisů, z nichž šest ilustrovaných.

Pro českého čtenáře se jako první ujal jeho převyprávění již ve 14. století Tomáš Štítný ze Štítného.

Rukopis

Manuskript z Iberského kláštera obsahuje podlouhlé iluminace, z nichž každá zachycuje jednu nebo více scén z románu. Malíř osvědčil značné znalosti – většina osob je psychologicky odstíněna, jedná se vlastně o třídimenzionální portréty. Jako příklad nám může posloužit scéna, kdy Mojžíš přechází s Izraelity Rudé moře (folio 26v), rozprava muže se třemi přáteli (folio 39r) či rozprava mnichů s indickým králem (folio 7v). Na jedné z nejkvalitnějších miniatur (folio 4v) je vyobrazen indický král Abenner v podobě byzantského císaře, jak uprostřed dvorní společnosti hoduje.

Rukopis je vynikající ukázkou iluminátorské tradice tzv. makedonského období byzantské kultury.

Literatura:

The Glory of Byzantium: art and culture of the Middle Byzantine era, A.D. 843–1261, edited by Helen C. Evans and William D. Wixom. Metropolitan Museum of Art, New York 1997, s. 242–243.