Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

V nakladatelství Pavel Mervart právě vyšel 28. svazek edice Pro Oriente. Dědictví křesťanského Východu, a sice překlad Nestorova letopisu ruského.

Tento překlad se zajisté stane jednou z významných událostí tohoto roku v oblasti slavistiky a obecně dějin slovanských národů. Jedná se totiž teprve o druhý převod díla do češtiny, ten první uskutečnil v roce 1867 český básník K. J. Erben.

Překlad M. Téry je tedy prvním po dlouhých desetiletích (nechme nyní stranou, co téměř 150 let dělala naše slovutná slavistika, že musela přijít až mladá porevoluční generace, aby toto uskutečnila).

Tzv. Nestorův letopis (rusky Povesť vremennych let) je první historiografické dílo kyjevské Rusi. Vzniklo postupně během 11. století a dokončeno bylo na začátku 12. století. Pochází tedy ze stejné doby jako jiná významná raně středověká dějepisná díla ze slovanského světa, např. Kosmova Kronika Čechů nebo první polská kronika Galla Anonyma. Letopis zachycuje dějiny staroruského státu v 10., 11. a na počátku 12. století, obsahuje významné právní dokumenty, legendistické texty a příběhy, z nichž některé mají mytologický základ. Popisuje rovněž fungování raně středověké společnosti na staré Rusi, její postupnou christianizaci, při níž se křesťanství střetávalo s přežívajícím pohanstvím a neustálé konflikty, které probíhaly mezi příslušníky vládnoucího rodu Rurikovců. Autoři textu rovněž podrobně a realisticky popsali nepřetržité boje, jež vedlo slovanské obyvatelstvo s kočovníky přicházejícími z jihoruských stepí.

Překlad je doplněn poznámkovým aparátem, komentáři a odbornou úvodní studií, která osvětluje vznik a obsah díla. 

Z úvodní studie překladatele díla M. Téry:

Dvanácté století představuje pro národy střední a východní Evropy období specifického kulturního a společenského rozvoje. Definitivně se konstituují státní celky mezi Baltským a Jaderským mořem a mezi Labem a Volhou. Skončila doba prvotní expanze a z ní vyplývající bouřlivé formace mladých států. Předchozí generace knížat – urozených banditů, kteří se se svými družinami hnali za kořistí a krvavě a bezohledně si zajišťovali svoji moc – jsou vystřídány novým pokolením. Rodové větve prvních knížat se rozrostly a jejich příslušníci vstoupili na historickou scénu – jsou možná stejně krutí a dychtící po moci, jsou možná stejně nuceni svými družiníky hledat zdroje zisku a kořisti, ale jsou již také kultivováni novou vírou, novou civilizací a novým pojetím společnosti, které k nim přišlo z rozvinutého Středozemí. Křesťanství hledající si dlouho a složitě místo ve slovanských societách se od devátého století pevně uchytilo, proměnilo tvář nových území ve středu a na východě Evropy a stalo se nezpochybnitelnou součástí duchovního světa zdejších elit. Ruku v ruce s ním přichází i vzdělanost a literatura nesená v této části Evropy nejen řečtinou a latinou, ale především dědictvím geniálního Kónstantina-Cyrila: staroslověnským jazykem a pro něj uzpůsobeným písmem. Vzdělaná část slovanské společnosti se tak díky masivní překladatelské činnosti poměrně rychle seznamuje nejen se základními texty křesťanské tradice, ale rovněž s celou paletou děl filozofického, teologického, historického či jinak orientovaného obsahu. A objevovaný svět poznání vede k touze, aby zazněl rovněž vlastní, domácí hlas – a tak záhy vznikají první originální díla: nejprve jsou to nesmělé počátky v podobě hagiografií a homiletiky, později se však přidávají rozsáhlejší díla, která jsou již umně koncipována a zrcadlí pohled na svět rodící se raně středověké slovanské společnosti a ideologii jejích vládnoucích vrstev.

Takto se rozvíjí společnost v celém slovanském světě. Čechy, Polsko, Chorvatsko, Duklja, Rus i Uhry zažívají období nových proměn: vznikají stabilní centra vzdělanosti, množí se kláštery, rostou protoměstská sídla, stratifikuje se sociální skladba společnosti. Rozrůstá se počet příslušníků dynastie, kteří se rozsídlují do nových center a ta díky přítomnosti vládnoucí elity zažívají politický, stavební, obchodní i kulturní rozvoj. Roste síť biskupství a stabilizuje se církevní organizace. Činnost klášterů kultivuje městské prostředí i venkovskou krajinu a křesťanství si různými způsoby hledá cestu i k dosud pohanskému venkovu. Roste i počet obyvatelstva a tak přichází doba prvotní kolonizace. Vládnoucí rody si hledají své místo na mapě Evropy a snaží se vymezit vůči svým mocnějším a rozvinutějším sousedům: německé Říši a byzantskému impériu. Právě dvanácté století rozhodlo, které útvary přežijí a které zaniknou. Z mapy mizí státy Obodritů, Veletů a Pomořanů, Chorvatsko je donuceno k personální unii s Uhrami, naopak samostatnost si vybojuje Bulharsko a na samém sklonku století se zrodí srbský stát.

Můžeme tedy říci, že dvanáctým stoletím se završuje první období ve vývoji slovanských národů a je proto čas na jistou bilanci, na pohled zpět. Pro slovanského vzdělance tohoto období je jistě přirozená otázka: kde jsme se tu vzali, odkud jsme přišli a jaký má význam v univerzálních dějinách skutečnost, že existují naše státy, naše národy, náš „jazyk“. Přichází doba reflexe povzbuzené příkladem rozvinuté historiografie latinské a syrsko-byzantské. Reflexe, která se snaží pochopit dějiny vlastní společnosti optikou dějin Spásy. Tak vznikají první kronikářská díla střední a východní Evropy.

Je podivuhodné, ale nikoliv překvapivé, že se tato díla objevují takřka ve stejný okamžik. Na začátku 12. století píše svoji Kroniku Čechů pražský kanovník Kosmas a ve stejné době pracuje nad Kronikou a činy polských knížat a vládců neznámý duchovní v Krakově, v 16. století označený jako Gallus Anonymus. Na uherském dvoře krále Kolomana (1095-1116) pravděpodobně vzniká dílo Činy Uhrů a v Kyjevě je sestaven letopis Pověsť vremennych let později nazván jako Nestorův letopis. O několik desetiletí později se objevuje i první (dochované) kronikářské dílo jižních Slovanů – kronika neznámého dukljanského duchovního sepsaná v barském biskupství. A neuděláme zřejmě chybu, pokud na konec této řady zařadíme i dílo biskupského sekretáře z Roskilde Saxa Grammatika Činy Dánů, neboť skandinávské státy procházely v tomto období podobnými procesy jako slovanský svět.

Všechna tato díla mají za cíl jedno – popsat vznik svých států a legitimizovat jejich dynastie. K tomu jim slouží jak tradice biblická a poukaz na křesťanský charakter svého „národa“, tak domácí tradice, v níž se odráží starší, předkřesťanské, mytologické dědictví. Mýty vysvětlující původ lidstva, národa i panovnické moci se ovšem v rukou kronikářů mění – historizují se. Raně středověcí autoři tak dělají totéž, co před nimi učinili Titus Livius nebo Vergilius – tvoří počátky dějin z mýtů a na rozdíl od antických autorů je umně kombinují s biblickými motivy. Vytvářejí tak pochopitelnou lineární časovou linii, kterou ve vhodnou dobu napojí na to, co je pro ně nejdůležitější – na dějiny Spásy. Vstup mladých národů do křesťanského společenství tak tvoří další podstatný prvek v obhajobě jejich existence. A nejen vstup, ale také osobitý přínos realizovaný nejlépe konkrétní postavou domácího světce – i to je nezbytná část každého historického díla. Světci jsou nejen přímluvci před Boží Tváří za danou komunitu, ale rovněž argumentem pro okolí, svědectvím rovnoprávnosti daného národního společenství se staršími a rozvinutějšími křesťanskými státy. Není proto divu, že raně středověké kroniky obsahují celé hagiografické pasáže. Kroniky však nejsou pouze obhajobou, ale rovněž poučením – nevysvětlují pouze minulost, ale snaží se tvořit přítomnost a formovat budoucnost. Přinášejí své hrdiny, vzory pro současníky i pro potomky. Činí tak především prostřednictvím postavy ideálního panovníka a podle tohoto vzoru popisují – a často kriticky – svoji současnost, aniž by šetřily mocné své doby. Kroniky jsou tak díla kombinující historickou vzpomínku s rozvinutou ideologií, kterou chtějí položit do základů zformovaných raně středověkých států.

 Knihu můžete zakoupit u dobrých knihkupců nebo přímo v nakladatelství Pavel Mervart.