Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

„V dějinách lidského náboženství byl nejednou ďábel uctíván jako Bůh.“

O otroctví a svobodě člověka

Nikolaj Berďajev (* 1874 Kyjev, + 1948 Clamart u Paříže). Filosof, teolog, myslitel-solitér, vězeň, exulant, Rus, Evropan. Člověk bytostné potřeby přemýšlet, psát a vést dialog, jakož i potřeby být sám a putovat sám tehdy, kdy se to jeví být nezbytné a nevyhnutelné. Člověk přítomný svým slovem a příkladem v okamžicích, v nichž se spolu-vytvářely duchovní dějiny nemalé části světa. Nikolaj Berďajev, člověk vnitřní a vnější svobody, z něhož vlastní země učinila psance.

Pouť jako symbol sebe-uskutečnění

Kniha Martina Jabůrka s názvem Eschatologický existencialismus Nikolaje Berďajeva, kterou vydalo brněnské nakladatelství CDK, je doposud – a zdá se, že na nějakou dobu ještě zůstane – jedinečnou poutí k dílu ruského filosofa, kterého bychom neměli v naší dějinné zkušenosti opomenout. Vždyť právě pouť / cesta nebyla Berďajevovi pouhým slovem, napsaným do prázdné řádky, ani jen názvem nábožensko-filosofického časopisuPuť, který v roce 1925 založil. Cesta je tím, co nejlépe charakterizuje jeho život. Jde v něm o pouť ke svobodě a k pravdě, konanou někdy v osamění, jindy spolu s ostatními. Jde v něm ovšem i o cestu směrem od druhých, je-li to skutečně nutné. Martin Jabůrek ve své knize ukazuje, že této berďajevovské anabázi, která je pro ruského intelektuála první půle 20. století tak typická, nad jiné porozuměl a rozumí. Chcete-li poznat poněkud jiné valéry ruské duchovní tradice a máte-li potřebu pochopit, co je a kým by mohla být dnešní Rus, nechejte se pozvat k jeho knize. Ta vám vaše tázání učiní na jednu stranu lehčím, na druhou stranu vám položí neodbytné, podstatné otázky, které si jako lidé křesťanské orientace musíte dříve nebo později položit; stůj co stůj. Připravte si jediné: odvahu jít až na samou mez a přemýšlet a ptát se, jak nejlépe dovedete.

Od revoluce k obrácení, od obrácení k re-voluci ducha

Nejen na mnoha příkladech teologů, filosofů a básníků píšících latinsky vidíme, jak spolu úzce souvisí revoluce(revolutio) a obrácení / konverze (conversio). Zdá se, jako by se tyto dva světy zároveň přitahovaly a odpuzovaly. Zdá se, jako by někdy byly doslova totožné. Revoluce jako návrat a znovu-promyšlení. Obrácení jako milost a dar, za který se děkuje tím, co je v člověku velké a snad ještě i dobré. Právě tohle Nikolaj Berďajev prožíval a právě tohle z něj učinilo člověka, který si na otázky po pravdě, smyslu a přesahu života již nedovede a nechce odpovídat v limitech marxistického a později bolševického pohledu na svět. Neohraničené a neuchopitelné vědomí mas a kolektivního rozumu, který rád zakazuje, přikazuje, umí na cokoli odpovědět a v revolucích se také čehokoli a kohokoli zbavit, je v kontrastu s tím, co zformovalo Berďajeva, autora Duše Ruska, Filosofie svobody či Smyslu dějin. Sám Berďajev k tomu kdysi napsal: „Komunisté a fašisté jedním hlasem prohlašují, že pravdu znají pouze kolektivy a je odhalována jen v kolektivním boji.“ 
Berďajevův personalismus, který někdy nazýval antihierarchickým, trvá na jedinečnosti lidské osoby, určené svojí důstojností, svobodou a vůlí, proti němuž stojí rozvolněné pojetí člověka, který sám o sobě nemá téměř žádnou cenu a když, pak jen jako stroj nebo jeho malá část. Proti pojetí člověka, který se rozplývá v kolektivu miliónů, staví Berďajev svobodného člověka putujícího do věčnosti. Lidská osobnost a její boholidská dimenze (lidství; Boží synovství, obraz a podobnost) souzní Berďajevovi se svobodou a určitou mírou nezávislosti (neporobenosti) jak na přírodě, tak na společnosti, církvi a v konečném ohledu i na státu samotném. Za svoji vcelku krátkou zkušenost a cestu od uvědomělého marxisty-revolucionáře k filosofovi svobody zaplatil Berďajev na počátku století odsouzením ke tříletému vyhnanství v zapadlé provinční Vologdě, vzdálené 500km severně od Moskvy. A nebylo to poprvé ani naposledy. Vyhnanství mu hrozilo také po r. 1913, i když z naprosto jiných důvodů. Postavil se totiž na obranu části athoských mnichů ve věci chápání a uctívání Božího jména, čímž se dostal do rozporu se zájmy a politikou státem založeného Svatého Synodu, dohlížejícího na záležitosti církve. K definitivnímu exilu byl Berďajev odsouzen v r. 1922, a to po sérii zatčení, výslechů, výhružek a konstatování, že se jeho anti-komunistické smýšlení nesrovnává s režimem, který měl docela jiný myšlenkový základ a úplně jiné cíle. Ano, to nepochybně měl a má. Odešel se svojí milovanou a moudrou ženou Lydií a do vlasti se už nikdy nevrátil.

Karl Marx a Hospodin Bůh

Exil, to byl paradoxně zázrak nového života a darované budoucnosti, neboť většinu dalších, podobně smýšlejících lidí, čekal buď gulag nebo smrt. Marxovo pojetí řetězících se revolucí, které vrcholí v nemilosrdném boji proletariátu a buržoazie se všemi nárazy a hlubinami, které s tím kdy souvisely a souvisejí, se nemohlo Berďajevovi, člověku víry, rozumu a svobody, stát znakem občanského a duchovního života. Přesto, jak upozorňuje Martin Jabůrek: „Marxismus jej oslovoval především z morálního a etického hlediska. ... Marxe považoval za „geniálního člověka“ a „vliv marxismu jako trvale přítomný“. Za všechno jako by tu mohl Marx a Bůh... Ke komu se Nikolaj Berďajev vydal, je z jeho díla a života zřetelné. Marx a jeho učení tu však nestojí jako kámen úrazu, ani jako kámen úhelný a ani jako výčitka. Stojí zde jako lávka, přes kterou bylo potřeba přejít také na druhý břeh. „Revolucionáři neuznávali svobodu ducha, popírali právo člověka tvořit.“, napsal r. 1939 v předmluvě ke knize oOtroctví a svobodě člověka. Exil mu tak dal možnost nejen svobodně tvořit a hojně publikovat, ale také se setkávat s lidmi, ať v Německu nebo později ve Francii, pro které byla tvůrčí práce a dialog rovnocenných lidských bytostí hybnou silou jejich životů. Jak rozuměl Nikolaj Berďajev lidskému tvoření?

Člověk je hádanka, která tvoří

„V pojmu tvorby“, píše Martin Jabůrek, „je Berďajevův filosofický systém završen“. Ruský filosof promýšlí téma lidské tvorby tak usilovně, že o něm vlastně píše jednu jedinou knihu. A není sám. Vzpomeneme-li například teology Paula Tillicha, Alberta Schweitzera nebo literárního vědce a romanistu Václava Černého, vidíme, jak důležité pro ně bylo vyrovnávat se se vztahem k vlastní tvůrčí činnosti. Ta se stala oživující součástí jejich osobnosti a možností, jak nejen rozmnožit thesaurus všelidského díla, kultury a myšlení, ale též příležitostí, jak vstoupit svým spolu-stvořitelským dílem, které chápali v etickém ohledu jako služebné, do věčnosti. Nejde jen o tvoření nových, ještě nikdy neexistujících věcí. Nejde o uměleckou a estetickou dokonalost, o umění pro umění. Jde tu o samotný proces myšlení a tvorby, o duchovní výtrysk ducha, o mravní odpovědnost díla, o lidský zápas s tím, čím je tvoření podmíněné – viděním i slepotou, odvahou i malostí, rozmachem i pokorou, milostí i zatracením. Berďajevovi je člověk „bytostí překonávající, transcendující sebe sama“, která ze sebe samé vychází a tím, co svobodně dává a přijímá, se setkává s „Bohem, s druhým člověkem, s niterným bytím světa“. Říkají nám ještě něco tato slova? Člověk svou tvorbou, která je zacílena k pravdě a která zásadně vyrůstá z lidské svobody,„předjímá“, slovy Martina Jabůrka, „proměnění světa“. Nikoli tedy radostná, rozjásaná práce pro kolektiv, nýbrž naléhavá a svobodná cesta rovinami a údolími, kopci a duchovními pouštěmi, má snad alespoň nějakou naději, že v Boží milosti vstoupí spolu s tvůrcem do věčnosti a zároveň alespoň v něčem promění tento svět. Pokusit se přemostit propast krajního individualismu a kolektivismu, řečeno s filosofem Karlem Vránou, skrze horizontální (člověk – člověk) a vertikální (člověk – Bůh) rozměr lidského života. To byl Berďajevův úděl a osud.

Jóbem snadno a rychle

Domnívám se, že na životní pouti a osudu Nikolaje Berďajeva je patrné právě to, co dnes v mnoha částech Evropy i v ostatních kulturních a civilizačních okruzích bolestně chybí. Potřeba vnitřní i vnější svobody a pravdy, která zakládá statečnost a odvahu hledat, myslet, mluvit a podle toho také jednat. Berďajevova osobnost ukazuje, jak důležité je být se svým dílem a myšlením přítomen vprostřed skutečného světa. V něm lze čím dál tím snadněji zažít jak nárazy neporozumění a odsudků, tak i zkušenost zvlastněného díla, které inspiruje, proměňuje a dává naději. Jóbovské rány, které dopadaly (a dopadají i dnes) na ohromné množství ruské inteligence, ať na ženy nebo muže, a tak i na Berďajeva samotného, byly vykoupeny dnes již málo viděnou odpovědností za vlastní dílo, díky kterému, jak připomíná autor berďajevovské studie, „dochází k obohacování bytí a k nárůstu jeho dignity“. Zkusme se podívat, jak lze v podobném smyslu pracovat a žít v současném Rusku a jak je to možné, nebo nemožné v zemi, ve které žijeme my. Myslím si, že duchovní tradice a esprit Nikolaje Berďajeva, ale třeba také Vladimira Solovjova nebo V. V. Rozanova, jsou hodny, abychom jimi poměřovali své životy, svoji osobnost a své dílo.

Kniha Martina Jabůrka vás spolehlivě provede světem, který byl a není, ale který, jak sám doufám, stále ještě někde doutná. Je na vás, abyste řeřavé uhlíky svobody a tvůrčího díla sami rozfoukali a přivedli k životu. Naděje tu je..., třebaže jak praví Berďajev: „Člověk je hádanka a dost možná i největší hádanka světa.“

Zdroj: christnet.cz