Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

V první polovině tohoto roku vydalo nakladatelství Pavel Mervart pozoruhodnou knihu. Jedná se o román-dokument Borise Nikolajeviče Širjajeva (1889–1959) nazvaný „Věčné světlo“ s podtitulem „Solovecké ostrovy v epoše GULAGu“. Kniha ruského emigrantského spisovatele a publicisty, který sám strávil v soloveckém vězení sedm let, vyšla poprvé v roce 1954 v New Yorku. V Rusku mohla být vydána jako celek až roku 1991. Její první český překlad, ostatně velmi podařený (jistě pretendující na některou z překladatelských cen), jedinečným způsobem doplňuje dosud u nás vydanou literaturu o sovětském GULAGu. Ve vzpomínkách autora znovu ožívají osudy pestrého společenství vězňů – předrevolučních intelektuálů, pravoslavných duchovních, prostých mužiků i protřelých kriminálníků. Obraz těžkého lágrového života je zároveň podobenstvím tragického přerodu celé země. Kniha je rovněž velmi vhodně ilustrována dobovými fotografiemi.

 Ukázka:

 Kapitola 2. První krev

Tak nakonec jsou tady – strašné Solovky, s jejichž hrůzami jsme se dychtivě seznamovali ve vyprávění za dlouhých, nekonečně se táhnoucích bezesných nocí butyrské věznice. A už jsou tady – duchovní hloubkou proniknuté, zbožné Solovky, o kterých vyprávěla tichá podání poutníků, prosebníků a ubožáků z celé země ruské, prosících ve jménu Kristově. Svatý ostrov Zosimův a Savatijův, svatý ostrov kláštera s rozjímavými mnichy, s lehkým oparem bílých bříz a s tisíci a tisíci kajícníků, kteří tu pracovali a proudili sem ze všech končin svaté Rusi...

I teď... sem znovu proudí nový dělný lid, také ze všech konců Rusi, ale už ne svaté, ale pošlapané, jejíž svatá duše byla rozmetána prudkým větrem, Rusi sovětské, která pošlapala kříž a poklonila se hvězdě.

Namáhavá devítidenní cesta z Moskvy do Kemi ve zvláštním vězeňském vagoně je už za námi. Třípatrové klece po celé délce vagonu; v každé kleci tři lidé, zamčené zamřížované dveře na chodbičku, kde se tam a zpátky prochází strážný. V klecích se dalo jen ležet. Jídlo – sleď a tři hrnky vody na den. V noci kohosi z vagonu vynesli. Pak jsme se to dověděli: mrtvého souchotináře, kterého vzali přímo z vězeňské nemocnice.

Přiblížili jsme se k ostrovu. Gleb Bokij už třikrát zahoukal.

Na přídi parníku se stovky odsouzenců shlukly v neprostupnou, páchnoucí a zavšivenou plstnatou masu. Ještě jsme se nestačili seznámit, poznat se. V tisícovce namačkané v podpalubí a na palubě se jen sem tam mihne známá tvář. Tam jsou moji souputníci ze „spacího kupé“ „zvláštního“ vagonu, vedle nich plukovník generálního štábu D., zpola Rus, zpola Švéd, vzpřímený, disciplinovaný i zde, a vedle něho stojí bedna – ta nejobyčejnější dřevěná bedna, ale z ní trčí rozcuchaná hlava a po stranách holé ruce. Je to kriminálníček, kterému se podařilo v kemské sběrné stanici prohrát všechno, co měl na sobě.

Zákon kriminálníků nezná slitování: prohrál jsi, plať. Slitování nezná ani GPU: zůstal jsi nahý, mrzni. A listopad, to je na Solovkách zima. Ruce kriminálníka jsou celé modré a třesoucí se nohy drobně bubnují na dřevo.

Vedle mě je francouzský námořník v neuvěřitelně špinavém pruhovaném tričku a baretu s bambulkou na hlavě. Hodně toho namluví, už znám celou jeho historii. Zlákán „zemí svobody“ uprchl, skočil v Oděse z paluby francouzské lodi a dostal se... na Solovky. Choulil se zimou, prozpěvoval si Madelaine, ale optimismus neztrácel.

Ke mně se prodírávoják prvního sledu Kornilovovy armády Tělnov; při ústupu ho nemocného zapomněli v Novorossijsku. Tváří mu ustavičně škube křeč – staré zranění, památka na boj u Korenovky.

„Tak už jsme na konci!“

Co bude dál?

Co bude? Všechny pohledy jsou upřeny na nejasné obrysy ostrova vynořujícího se z mlhy.

Nápor větru zvedá mlžný závoj a z nebe přímo na prozářené hradební zdi klášterní pevnosti dopadá svazek paprsků. Před námi vyvstává podivuhodné město knížete Gvidona na pozadí tmavých, ještě nezasněžených smrků. Zlaté báně malých chrámů se zvedají nad hradbami s množstvím bašt, kupí se kolem ohořelé bezhlavé masy chrámu Proměnění Páně... Nad uťatou kupolí zvonice se tyčí žerď; na ní visí rudý prapor.

Rudý prapor, který svrhl kříž, visí z nejvyššího místa nad vypáleným chrámem Proměnění Páně. Ale všude kolem je ještě Rus, stará, hluboce zbožná, svatá. Je přítomna v nezničitelné síle pevnostních hradeb vybudovaných z obrovských valounů; směřuje k nebi neporušenými kupolemi klášterních chrámů, láká k tajemství temných, neprostupných lesů za klášterními hradbami.

Zmocňuje se tě pocit, že užuž vystoupí z pěny příboje třiatřicet pohádkových bohatýrů a obhlédnou pobřeží... Ale místo nich se k přístavu blížil ozbrojený oddíl dozorců v šedivých pláštích a špičatých helmách. Jak je vidět, Solovky jsou připraveny nás přijmout.

„Vycházet po jednom! Věci s sebou! Nemačkat se u můstku! Seřadit do dvojstupu!“

Kam spěchat a proč? Každý má před sebou dlouhá léta na ostrově. Ale zvyk má železnou košili: na můstku je tlačenice, čísi pytel žbluňkl do vody, komusi z rukou vytrhli tašku a on srdceryvně křičí. Dav se mačká i na břehu. Nakonec se lidé jakžtakž seřadí do dvou proudů, ale místo řad se vytvořila nepřehledná klikatina.

Příjem začíná. Před řadami „várky“ se objevuje velitel, či spíše vládce ostrova – soudruh Nogtěv. Tento muž hrál v životě každého z nás během celého prvního roku pobytu na Solovkách zvláštní, výjimečnou roli. Na něm, či spíše na troskách psychopatické fantazie jeho kocoviny či jindy opilosti závisel nejenom každý náš krok, ale i samotný život. Ale tehdy, v prvních dnech po příchodu na ostrov, jsme to ještě nevěděli. On i jeho pravá ruka Vaskov byli pro nás prostě čekisté, jedni z mnohých, v jejichž spárech už jsme už a budeme nuceni zůstat dlouhá léta.

„Nazdárek, havrani!“ vítá nás vrchnost. Zřejmě je silně podnapilá a nachází se v ironicky blahosklonném rozpoložení. Ruce má v kapsách švihácké bundy z tulení kůže – to je vrchol solověcké šik módy, jak jsme později zjistili. Furažku má staženou až k očím.

Nějakou dobu si skepticky prohlíží naši pochybně vyrovnanou řadu, pohupuje se od špiček k patám a pak zahájí uvítací proslov:

„Tak tedy. Především si musíte uvědomit, že tady není vláda sovětská, (pauza, v řadách trestanců ohromení), ale solověcká! (Tato formulace se široce ujala po všech táborech.) Tak to je! Na všechny zákony zapomeňte! My tu máme svůj zákon.“ A následuje objasnění tohoto zákona výrazivem téměř nesrozumitelným, avšak značně necenzurním, které nám ovšem neslibovalo nic příjemného.

„No a teď,“ uzavírá proslov Nogtěv, „řádní vystoupit z řady! Tři kroky vpřed!“

V řadách nikdo nic nechápal. Kdo z nás si může činit nárok na to, že je řádný z hlediska solověckého čekisty? Mlčíme a nikdo se ani nehne.

„Blbci! Tomu nerozumíte? Tak teda, kdo není kriminálník, nešmejdí v rancích, teda popové, špióni, kontra a tak dál... Vystoupit!“

Teď už je nám solověcké kritérium řádnosti jasné. Je to paradox, ale je to fakt. Tady, na nucených pracích se my, kteří jsme byly vyrváni ze sovětského života a na pevnině odsouzeni a označeni znamením nejrozmanitějších pokořujících přezdívek, tady, na vyhnaneckém ostrově, stáváme „řádnými“. Co nám ta „řádnost“ asi slibuje?

Větší část „várky“ popošla dopředu a opět se semkla do dvou řad. Tentokrát je linie fronty znatelně rovnější. V řadě je hodně těch, kteří jsou na ni zvyklí.

Nogtěv si nás znovu měří kritickým pohledem. Je zřejmě spokojen s rychlým vyplněním rozkazu, a tak se mu zachce si vhodně zažertovat.

„Hej, opium,“ huláká na šedovousého kněze moskevského palácového chrámu, „vystrč plnovous, koukej na nebesa a uvidíš Boha!“

Uvítací ceremoniál skončil. Přichází věcná část – přejímka dodávky. Nogtěv kolébavým krokem odchází na konec přístavu a mizí za dveřmi strážnice, v jejímž okně se po chvíli ukáže jeho hlava.

Před námi je vedoucí administrativy Solověckých táborů zvláštního určení Vaskov, gorila bez čela a krku s obrovskou, dávno neholenou čelistí a převislými rty. Tato gorila je neuvěřitelně tlustá. Sádlem zarostlé přisleplé oči jsou podepřeny rudými, lesklými tvářemi, spadajícími až na límec. V rukou drží seznamy, podle kterých vyvolává vězně, přehlédne je a vpisuje jakési poznámky. Napřed vyvolává duchovenstvo. Vyvolaní procházejí kolem něj, pak kolem Nogtěva, který vyhlíží ze strážnice, a posléze se shromažďují do houfu u přístavu.

Pozorování duchovních zřejmě přináší Nogtěvovi mimořádné potěšení.

„Kolik?“ ptá se úplně bělovlasého biskupa s bílým plnovousem, který se s vypětím sil belhá proti větru a klopýtá o své dlouhé kněžské roucho.

„Deset let.“

„Tak koukej, ať si to odsedíš, ne abys umřel předtím! Nebo tě sovětská vláda z ráje vytáhne za vousy!“

Sčítání duchovních je u konce. Nastupuje řada „kaerů“ – kontrarevolucionářů.

„Daller!“

Plukovník generálního štábu Daller si zručně přehazuje pytel přes rameno a jistým rázným krokem kráčí k Nogtěvově budce. Stejně klidně a zároveň odměřeně a sebejistě tak vcházíval do pracovny ministra války. Už je téměř u okna a náhle padá tváří k zemi. Pytel se kutálí stranou a na druhou stranu odletěla šedivá beránčí papacha, na které jsou ještě viditelné stopy po odpáraných stříbrných prýmcích.

Výstřel jsme napřed neslyšeli, a to, co se stalo, jsme pochopili, až když jsme v Nogtěvových rukou uviděli karabinu.

Dva kriminálníci, kteří stáli u strážnice a byli patrně předem připraveni, přiběhli a odtáhli tělo za nohy. Lysá Dallerova hlava poskakovala na zmrzlých hrbolech cesty. Mrtvého odtáhli za strážnici a jeden kriminálník znovu vyběhl, popadl pytel, beranici oprášil o koleno, kradmo se po zlodějsku rozhlédl a strčil ji do kapsy. Vyvolávání jmen pokračovalo.

„Tělnov!“

S ním jsem seděl v jedné cele v Butyrkách a naslouchal jsem jeho úryvkovitému, trochu zmatenému vypravování o Ledovém pochodu, plnému barvitých podrobností. Poručík Tělnov nelhal, mnohokrát pohlížel smrti do očí. Je těžké vystrašit hrozbou smrti toho, kdo už kráčel na strašné hraně ztracené naděje, že bude žít. Ale teď zbledl a na okamžik znehybněl na místě s pohledem upřeným na hlaveň karabiny trčící z okna strážnice. Pak se rychle zeširoka pokřižoval, a jako když s rozběhem skáčeš do studené vody, předklonil se, hlavu vtáhl mezi ramena a téměř v běhu urazil těch dvacet kroků, které dělily řadu vězňů od strážní budky. Když ji minul, napřímil se a znovu se s širokým rozmachem pokřižoval. 

Všichni jsme zhluboka s ulehčením vydechli a cítili jsme, jak nám povolily křečovitě napjaté svaly.

„Další!...“ vykřikuje Vaskov moje jméno.

Já! Krev jako by mi přestala proudit do srdce a olověnou vahou zatížila nohy. Neposlouchají, ale vím, že musím jít. Nesmím zůstat stát.

„Povstane Bůh a rozprchnou se nepřátelé jeho!“ šeptám neslyšně.

Hlaveň karabiny trčí z okna. Mezi ní a mnou je jakési neviditelné, ale těsné pouto. Nemohu odtrhnout pohled od ní ani od chlupy porostlé červené ruky s tlustým ukazováčkem na spoušti, která ji drží. Tu ruku jsem tenkrát vnímal do poslední vrásky na kloubech krátkých prstů, do posledního zrzavého chloupku u manžety tulení bundy. Na ni nezapomenu celý život.

Ale jdu. Hlaveň je blíž a blíž... Teď se zvedá... ne... to se mi jen zdálo. Na světě už není nic kromě té hlavně opřené o parapet. Zbývá deset kroků... osm... šest... pět... Rudá, chlupy porostlá ruka zaclonila celý svět. Je obrovská. V ní je život a smrt. Každá vteřina trvá věčnost. Čtyři kroky...

Zavírám oči a vrhám se vpřed.

Běžím.

Osudovou hranici jsem už musel překročit. Otevírám oči.

 „Ano!“

Vedle mě stojí Tělnov. Okno strážnice je za námi. Z něho jako předtím trčí karabina. Vaskov vyvolává další jméno, ale ne moje, teď už ne moje!

Bylo to strašné? Strašnější než uragán německého šrapnelu? Strašnější než prořezávání ostnatého drátu pod deštěm z kulometů?

Byl to nejenom strach ze smrti, ale odpor, hrůza před hnusnou smrtí z rukou poloopilého katana, smrti neznámé, ubohé, psí... Pocit bezmoci, zotročení, zajetí ani na okamžik nezmizel z hlubin vědomí a činil takový strach ze smrti neúnosným.

Ale je konec! Jsem živ! Celého mě naplňuje radost ze života. Rozlévá se mi v žilách, je opojná, nutí mě jásat, živočišně, divošsky... Žiju! Žiju! Nevím, co bude zítra, za hodinu, za minutu, ale teď žiju! Hlaveň a ruka, která ji držela, jsou pryč.

Víc se už nestřílelo. Později jsme se dověděli, že se to odehrávalo téměř při každé přejímce nových trestanců. Nogtěv podle vlastního výběru osobně zabíjel jednoho nebo dva nově příchozí. Nedělal to z krutosti – když byl opilý, býval spíš dobrosrdečný. Těmi výstřely se snažil nahnat nově příchozím strach, přesvědčit je o tom, že jsou úplně bezprávní, jejich situace že je bezvýchodná, v zárodku zadusit možnost pokusu o protest, spoutat jejich vůli, dosáhnout toho, aby se automaticky plně podřídili „zákonu solověckému“.

Nejčastěji zabíjel důstojníky, ale stávalo se, že zahynuli i kněží, i zločinci, kteří jakousi náhodou něčím upoutali jeho pozornost.

Moskva nemohla nevědět o těchto popravách, protizákonných dokonce i z hlediska GPU (mnozí vězni zůstávali pod dohledem i v tomto vyhnanství), ale mlčky Nogtěvův administrativní postup tolerovala: byly to ostatně také její metody. Celé Rusko žilo ve strachu v podmínkách na první pohled stejně nesmyslného, ale ďábelsky promyšleného systému potlačení vůle pomocí slepého, nepochopitelného teroru. Když už Nogtěva nepotřebovali,  také ho zastřelili, a jedním z bodů obvinění byly tyto svévolné popravy.