Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Za svůj pozoruhodný rozvoj vděčí západní středověká a renesanční vzdělanost v mnoha aspektech vzdělancům a kulturnímu prostředí Druhého Říma, tedy Byzance.

Předkládaná monografie se zaměřuje na kontext vzniku a obnovy řeckých studií v italském humanismu, především pak na přenos obsahu a modelů obsažených v rukopisné tradici a knižní kultuře. Do tohoto procesu se zapojili jak překladatelé, filosofové, gramatikové, pedagogové a jejich studenti, tak cestovatelé, sběratelé, nákupčí rukopisů, kopisté, diplomaté, církevní hodnostáři, mecenáši, editoři a vydavatelé. Kniha se detailně zabývá také procesem translatio studii, jenž proběhl v přelomových letech 1360–1534 a bez nějž si dnes dějiny evropského písemnictví, umění i vědy této epochy nelze představit.

S laskavým svolením nakladatele přinášíme Úvod knihy:

Pro italské učence, kteří toužili po hlubším obeznámení s řeckým jazykem a literaturou, byla Konstantinopol od konce 14. století silným magnetem. Sienský humanista Aeneas Sylvius Piccolomini (1405–1464, budoucí papež Pius II. v letech 1458–1464) ve spojitosti s osmanským dobytím Královny měst vzpomíná na její někdejší věhlas v italských humanistických kruzích těmito slovy:

„Do těchto dnů si Konstantinopol udržela památku na starobylou moudrost a jako by tu bylo sídlo vzdělanosti, žádný latinský autor nemohl být pokládán za dostatečně učeného, pokud nestrávil nějaký čas studiem v Konstantinopoli.“

Piccolomini v dopise ze dne 21. července 1453 adresovaném papeži Mikulášovi V. (1448–1455) emfaticky lamentuje nad nenahraditelnými intelektuálními ztrátami pro latinský Západ, kdy již nebude v budoucnu možno poznat duchovní poklady po staletí přechovávané za konstantinopolskými zdmi:

„Jaký věhlas si svou vzdělaností vydobyly v době rozkvětu Říma Athény, takový dnes má, jak se zdá, Konstantinopol. Odtud se k nám vrátil Platón, odtud se k nám dostala díla Aristotela, Démosthéna, Xenofónta, Thúkýdida, Basileia, Dionýsia Areopagíty, Órigena a mnoha dalších autorů, s nimiž se za našich časů seznámili latinští spisovatelé, a s mnoha dalšími se ještě, jak doufáme, seznámí […] Nyní podruhé tedy zemřou Homér, Pindaros a Menandros a všichni slavní básníci. Nyní naposledy budou vydáni smrti napospas řečtí filosofové“.

Jedním z bezprostředních svědků katastrofy dobytí „druhého Říma“ dne 29. května 1453 byl metropolita Kyjeva a veškeré Rusi, budoucí kardinál Isidor (1385–1463), jenž se zachránil v osudných dnech útěkem z osmanského zajetí na Krétu, která toho času nadále zůstávala pod benátskou správou. S velkou lítostí tento byzantský teolog a humanista líčí pohnuté okamžiky pádu. Ve zprávě z 15. července 1453 Isidor odhadoval počet zničených a ztracených rukopisů během jediného dne na více než 120 000 manuskriptů (ultra centum et viginti millia librorum devastata).Tento údaj později převezme do své zprávy o kulturním plenění Konstantinopole Lauro Quirini (kol. 1420 – kol. 1475/1479), benátský humanista a člen římského učeneckého kroužku soustředěného kolem osoby řeckého kardinála Basileia Béssarióna (asi 1402–1472).

Přestože se toto číslo zdá nadneseným, je nesporné, že rukopisné ztráty při drancování města byly značné. Patriarchátní knihovna byla během obléhání Konstantinopole téměř celá zničena. Plenění nebyly ušetřeny chrámy, kostely či kláštery. Představa, že mnohé rukopisy z císařské knihovny paláce v Blachernách se uchovaly v serailu Mehmeda II. Dobyvatele, se stala později velmi živou legendou mezi západoevropskými učenci a bibliofily. Bohužel nejstarší řecké rukopisy obsažené v sultánově knihovně dobou vzniku spadají až do 60. a 70. let 15. století. Na druhé straně lze konstatovat, že navzdory těmto kulturním ztrátám, jež jsou v souvislosti s třídenním pleněním Konstantinopole (29.–31. května 1453) neoddiskutovatelné, již přinejmenším od 2. poloviny 13. století docházelo k postupnému odlivu řeckých manuskriptů z Byzance směrem na Západ. Tento pohyb měl v počáteční fázi (do konce 14. stol.) podobu ojedinělých počinů. Od poslední dekády 14. století lze však hovořit o relativně rozvíjejícím se obchodu s řeckými rukopisy v Konstantinopoli a o zvyšujících se akvizičních snahách ze strany italských intelektuálů, jež nabývaly intenzivnější povahy. V osudném roce 1453 se v Konstantinopoli nenacházelo mnoho rukopisů obsahujících antická řecká díla filosofického, vědeckého či literárního obsahu, jež by nebyla již dříve známa v latinském intelektuálním milieu.

Tento přesun řeckých rukopisů primárně ve směru do Itálie samozřejmě po roce 1453 neustal, nýbrž pokračoval dál, jak uvidíme např. v případě akvizic Ióanna Laskarise na počátku 90. let 15. století. Nigel Guy Wilson a Leighton Durham Reynolds ve své knize Scribes and Scholars: A Guide to the Transmission of Greek and Latin Literature soudí, že dobytí Konstantinopole IV. křížovou výpravou bylo pro historika literatury mnohem větším neštěstím nežli osmanské plenění Města o dvě stě padesát let později, kdy škody pro řecké antické a byzantské písemnictví byly nenahraditelné. Mnohá díla, o nichž víme, že existovala před rokem 1204, po tomto neblahém rocenenávratně mizí. Svou roli v procesu „ztráty paměti“ po roce 1204 sehrál v následujících šedesáti letech během latinské okupace centrálních ex-byzantských oblastí úpadek klášterů a vzdělávacích institucí včetně jejich rozsáhlých knihoven, zánik obydlí významných konstantinopolských aristokratických rodin či domů učených měšťanů.

 Vraťme se však k roku 1453. Je do jisté míry s podivem, nakolik se rozkvět řeckých studií v Itálii v obecném povědomí spojoval (a někdy nadále spojuje) se samotným pádem Konstantinopole a s představou následného hromadného exodu byzantských učenců směrem na Západ. Anglický filosof Alfred Norton Whitehead (1861–1947) dokonce dobytí Královny měst vnímá jako jeden z důležitých mezníků, které zásadním způsobem poznamenaly rozvoj novodobé vědy, když staví pád Konstantinopole po bok významným osobnostem (Koperníkovi, Vascovi da Gama, Kolumbovi), vynálezům (vynález knihtisku a dalekohledu) a jiným z hlediska rozvoje novodobé vědy přelomovým fenoménům, jakými je růst bohatství či expanze univerzit. Výskyt tohoto klišé je dosti zarážející, přihlédneme-li ke kritické situaci, jež nastala bezprostředně před tureckým záborem a následně po něm. Přestože např. osudy metropolity Isidora, filosofa a pedagoga Ióanna Argyropula či jeho žáků Kónstantina Laskarise a Michaéla Apostolise těsně souvisejí s osmanskou okupací Konstantinopole, širší generalizace v relaci k rozkvětu řeckých studií v Itálii nevystihuje pravou podstatu situace. Mýtus zlomového roku 1453, jenž byl spjat s následným hromadným odchodem řeckých učenců do Itálie, kam přinášejí dědictví antické řecké literatury, vědy a filosofie, a významnou měrou tak přispívají k oživení antické vzdělanosti, pochází z pera lombardského učence Piera Candida Decembria (1399–1477). Ke kulturnímu transferu – ve smyslu zvýšené transmise rukopisů a ideového vlivu prostřednictvím osobního kontaktu učenců – ve směru z řeckého Východu na latinský Západ docházelo více než půlstoletí před pádem Konstantinopole, přičemž počty narůstají, přibližujeme-li se k polovině 15. století. V důsledku osmanské okupace Města v roce 1453 – na níž lze tak nahlížet jako na urychlovač procesu, jenž započal o pět dekád dříve – došlo k mohutné emigrantské vlně z ex-byzantských území primárně mířící do prostoru Apeninského poloostrova. Tento příliv uprchlíků navázal na předchozí pohyby řeckého obyvatelstva směřujícího především do Benátek, Neapole, Říma či jihoitalských oblastí, přičemž Kréta (pod benátskou správou) na tomto nedobrovolném putování představovala v mnoha případech významnou přestupní stanici. Půlstoletí před pádem Konstantinopole si také italští učenci jasněji uvědomili vlastní potřebu hlubšího obeznámení s antickou řečtinou a literaturou. Putují buď přímo do Konstantinopole, jako je tomu v případě Guarina Guariniho da Verona, Giovanniho Aurispy či Franceska Filelfa, anebo se snaží studovat s pomocí byzantských učenců v Itálii (za všechny jmenujme Leonarda Bruniho nejvýznačnějšího Chrysolorova žáka). Robert S. Nelson o tomto historickém momentu hovoří jako o „téměř posledním možném v dlouhé historii [Byzantské] říše“.

Cílem předkládané knihy je postihnout kontury kulturní translace a samotného procesu obnovy řeckých studií v rámci italského humanismu v období vymezeném lety 1360 až 1534. První datum se váže k začátku působení Leonzia Pilata ve Florencii; druhé k roku skonu byzantského učence Ióanna Laskarise, významného editora řeckých děl.

 Na následujících stránkách bude v nemalé míře kladen důraz na vlastní byzantský humanismus. „Řecká studia“ však nebudou posuzována pouze v rovině filologické, nýbrž v širším kulturním rámci. Tento širší kontext budou představovat např. vybrané kapitoly z dějin renesanční filosofie či teologické impulzy, které, přestože jen okrajově souvisely s obnovou řeckých studií ve smyslu studia humanitatis, sehrály svébytnou úlohu v jejich rozvoji. Zohledněna bude rovněž problematika přelomového „momentu“ dějin knižní kultury, souvisejícího s postupným přechodem z rukopisné fáze do období mechanické knižní produkce. S ohledem k obsahům řeckých děl důležitou plochu pozadí budou tvořit dějiny antické řecké literatury a potažmo její vlastní recepce v italském humanistickém prostředí.

 Tím se dostáváme k problematice samotného ideového působení daných děl. V této souvislosti si lze tak načrtnout dvě mapy: sémiotickou a sémantickou. V případě sémiotické mapy se samozřejmě primárně jedná o osobnosti jako hlavní protagonisty příběhu kulturní translace. Dále v centru našeho zkoumání budou italská a byzantská kulturní střediska, jež významně napomohla k šíření antické řecké vzdělanosti. Zaměříme se na řecké manuskripty, tištěné knihy, knihovny, knihtisk v relaci k diseminaci řeckých textů. To jsou základní středobody úvah o obnově, šíření a zachování antické řecké (a v mnohem menší míře též byzantské) tradice v prostředí italské renesance, kolem nichž bude jakoby ve spirálách kroužit náš diskurz. Sémiotická mapa, jak jsme si ji takto ve zkratce nastínili, se týká „vnějších“ bodů, které vymezují prostor kulturní translace.

Bude se tedy jednat o otázky typu kdo, kde, jak, kdy. Tato mapa je na způsob palimpsestu prostupována sémantickou mapou, která se týká postižení „vnitřních“ vazeb jevů, hlubšího ovlivňování, příčin a jejich následků (otázky typu proč a s jakým dopadem). Vedle čistě „technických“ aspektů kulturního přenosu tak budeme sledovat duchovní a intelektuální nadstavbu tohoto procesu. Povaha translatio a renovatio bude nazírána v úzké vazbě na tvorbu nových ideových forem v procesech akulturace. Uvedeme-li příklad rukopisů, jádrem úvah bude nejen jejich obsah a stáří, vztahy k jiným rukopisům, místo vzniku, osoba, jež k jejich vytvoření přispěla, či učenec, v jehož majetku se nacházely, nýbrž rovněž nástin ideového vlivu, změna kulturního kontextu v závislosti na recepci znovuobjeveného či pro italské prostředí zcela nového díla. Bude sledován významový posun dosavadního ideového rámce nebo zasazení daného díla do historického a kulturního kontextu sledovaného období. Vznik nových forem, hybridizace a symbióza – to jsou jevy, jež stojí při studiu kulturní výměny vždy v popředí zkoumání. Při výkladu se budeme držet Ariadniny červené niti příběhu ideí v labyrintech knihoven, mezi rukopisy a tištěnými knihami, mezi díly, jejich autory a čtenáři.

 Detailní mapování kulturních interakcí je činností fascinující a dobrodružnou. Jednou z charakteristik tohoto mapování je aspekt jisté neúplnosti, nedořečenosti, protože nám celistvý obraz zůstává skryt z důvodu nezafixovanosti v písemném či vizuálním svědectví. Elizabeth L. Eisensteinová v tomto smyslu hovoří o těžkostech přesného vymezení povahy kulturního přechodu, protože není nikdy možné jej jasně a jednou provždy definovat. Skromným přáním knihy, kterou právě držíte v rukou, je přispět k jasnějšímu definování hranic kulturního přenosu směřujícího ze skomírajících reziduí Byzantské říše do oblastí Apeninského poloostrova.

* * *

Povšimneme-li si křivky kontaktů mezi křesťanským latinským Západem a řeckým Východem v posledních staletích existence Byzantské říše, záhy zjistíme, že má tendenci s blížícím se koncem růst. Na následujících stránkách budeme sledovat přenos kulturních hodnot, jenž byl mnohem intenzivnější povahy ve směru z řeckého Východu na latinský Západ nežli opačně. Nutno však hned v úvodu poznamenat, že kulturní translace, postupné sbližování dvou poměrně rozdílných civilizačních okruhů, hledání možných inspirací se odehrávaly na pozadí větší či menší obecné nevraživosti, jež měla hluboké historické kořeny. Vznikl zde tak jakýsi kontrapunktický protipohyb, nevyvážený a nestálý svou intenzitou.

Cesty opětného přibližování obou kultur, cesty hledání společných duchovních kořenů, které modelovaly intelektuální náboj italského humanismu, představují komplexní mnohovrstevnatý jev. Překladatelé, filosofové, gramatikové, pedagogové a jejich studenti, cestovatelé a sběratelé, hledači a nákupčí rukopisů, kopisté, diplomaté, církevní hodnostáři, mecenáši, editoři a vydavatelé – ti všichni přispěli svým dílem k lepšímu poznání bohatého odkazu starověkého Řecka v duchovním a intelektuálním milieu renesanční Itálie. Jejím prostřednictvím se pak toto antické dědictví šířilo s rozličnou intenzitou dál po celé Evropě. Od konce 14. století si byli byzantští učenci, nalézající útočiště v italských městech, dobře vědomi příhodnosti okamžiku, kdy podmínky k přijetí antické kultury byly nanejvýš příznivé. Pokud neměli to štěstí či náležité konexe a neuchytili se v akademickém sféře jako pedagogové či pod záštitou význačných patronů jako překladatelé, často působili jako kopisté řeckých děl, přičemž je nutno mít na paměti, že poptávka po rukopisech s vynálezem knihtisku neustala a setkáváme se s ní ještě hluboko ve století šestnáctém.

 Translatio studii však nebylo procesem nutným. Během staletí se však na Apeninském poloostrově vytvořily specifické společensko-kulturní podmínky, které významně napomohly akulturaci antické tradice, jež se stala jedním z pilířů italské a posléze evropské renesance. Při znovuobjevení latinské kultury šlo o tradici zčásti zapomenutou. V případě časově pozdějšího odkrývání řeckého antického dědictví se jednalo o tradici téměř zcela zapomenutou v rámci západoevropského prostoru. Zapomenutí řeckého jazyka na Západě a latiny na Východě bylo jednou z příčin – vedle faktorů politické, náboženské či psychologické povahy – postupného kulturního vzdalování řeckého Východu od latinského Západu (a vice versa) během celé epochy středověku. Italský humanismus se v prvé řadě musel řeckému jazyku opět naučit a překlenout tak téměř tisíciletou propast neznalosti. Antická řečtina na prahu novověku díky svým byzantským propagátorům a italským recipientům obstála a v průběhu renesance dokázala zakořenit ve vzdělávacím systému jako druhý klasický jazyk. Toto postupné přijímání druhého jazyka s celým jeho kulturním pozadím do kulturního rámce vyspělé společnosti (jakou Itálie té doby bezesporu byla) představovalo počin svým významem a důsledky pozoruhodný, avšak ani v nejmenší míře nevyhnutelný, jakkoli se nám to z našeho úhlu pohledu dnes může jevit.

Italský učenec renesanční doby postupně získával nový pohled na svoji vlastní minulost: latinská skvělost zčásti ustupovala větší záři antického Řecka, jejíž byla kulturní odnoží. Renesanční Italové – podobně jako jejich dávní předchůdci – adaptovali řecké antické písemnictví ve svém kulturním prostředí. Akulturace řecké tradice římskou na sklonku republiky a v době císařství bezesporu poskytuje množství materiálu ke vzájemné komparaci obou procesů. Italští učenci renesance jako by do jisté míry dublovali své antické předchůdce, kteří však měli výhodu dosti rozšířené bilingvnosti a cesty do Řecka s cílem zdokonalení v rétorice či ve filosofii nebyly ve vyšších římských vrstvách jevem řídkým. O to více je adaptace řecké kultury v italském prostředí quattrocenta jevem svou unikátností pozoruhodným a svým provedením náročnějším. Můžeme tak hovořit o druhém přisvojení řecké antiky Italy, nicméně na kvalitativně odlišné úrovni. S odkrýváním antické moudrosti se italští humanisté, filosofové či teologové učili nově rozumět způsobu uvažování a vnímání okolního světa a sebe sama. Paralelně s „luštěním“ zašlých rukopisů antického dávnověku docházelo k proměně soudobého životního stylu a světonázorových postojů.