Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Kniha Viktora Filimonova představuje život a tvorbu režiséra Andreje Arseňjeviče Tarkovského (1932–1986). Jedná se o první komplexní biografii tohoto významného filmového tvůrce vydanou v češtině.

Autor podrobně zkoumá Tarkovského rodinné zázemí, rodové kořeny a prochází režisérův život od dětství přes dospívání až k období tvůrčí zralosti. Kniha je založena nejen na bohaté odborné literatuře o Tarkovském a jeho tvorbě, ale také na osobních svědectvích Tarkovského spolupracovníků a jeho nejbližších. Čtenář v ní nalezne vedle režisérova životopisu i historii vzniku jednotlivých filmů, analýzu filmových scénářů a zařazení Tarkovského do kontextu soudobé sovětské a světové kinematografie.

Za jeden ze základních a nosných motivů Tarkovského tvorby považuje autor hledání a vytváření domova v realitě tohoto světa i na spirituální rovině. Zároveň čtenáře uvádí do nelehkého a komplikovaného světa, v němž se Tarkovského filmy rodily – do sovětské reality 50.–80. let. Objasňuje i okolnosti režisérovy emigrace na Západ.

Z předmluvy M. Téry Andrej Tarkovskij a dobové kontexty jeho tvorby:

Filmový mág, mystik, básník filmového plátna – takové definice a tituly si vysloužil Andrej Tarkovskij. Před jeho tvorbou zůstali s údivem, ve vytržení a možná s trochou závisti stát největší tvůrci světové kinematografie – Fellini, Bergman, Bresson, Antonioni.

Ti největší – jako například Ingmar Bergman – pochopili, že se Tarkovskij dokázal dotknout něčeho, k čemu se oni nedokázali ani přiblížit.

Hloubka jeho ponoru stejně jako závratnost jeho duchovních vzestupů bere dech i dnes a zřejmě bude udivovat a fascinovat neustále. Ve světovém filmu zřejmě dosud nebylo takového tvůrce, který by dokázal tak bravurně vyslovit nevyslovitelné a zobrazit nezobrazitelné, jako to dokázal Tarkovskij. Své filmy skládal tak, jako skládá barvy ikonopisec, aby vytvořil obraz, který není odrazem skutečnosti, ale sahá za ní a otevírá prostor věčnosti.

Tarkovskij jako tvůrce však nevznikl jako osamělá supernova, která zazářila na temném nebi. Je součástí velkého uměleckého vzepětí kinematografie od konce 50. do 80. let. Je rovněž součástí hvězdného období východoevropského (či smíme-li to říci slovanského) filmu, které začíná na sklonku 50. let 20. století.

Stalinova smrt a chruščovovský obrat otevřely stavidla tvůrčích sil, které postupně demontovaly kánony socialistického realizmu leninského a stalinského střihu. Skončila éra bezohledného budování nové lidské společnosti a nového člověka podle tvrdě nastavených šablon, které měly zlikvidovat jedince jako autonomní duchovní bytost obdařenou vlastním myšlením, jak to s hrůzou předvídal Jevgenij Zamjatin ve svém románu My. Naopak – jedinec se mohl znovu nadechnout, postavit se na vlastní nohy, i když stále s respektem k vládnoucí ideologii.

Nicméně ledy pukly a dostavilo se tání – název, který celému období dala povídka Ilji Erenburga. Do tohoto období vstupuje mladý Tarkovskij jako student filmového institutu v Moskvě a následně jako mladý tvůrce, který brzy zaujme nejen sovětskou, ale i světovou kinematografii. Ovšem nejen on. Sovětský a obecně východoevropský film se začínají probouzet a nasávat nové trendy, s nimiž se nyní může nastupující autorská generace seznamovat otevřeněji a častěji, než tomu bylo v předchozím desetiletí. Působí francouzská filmová poetika i italský neorealizmus. Ale hledá se vlastní jazyk, vlastní výraz a vlastní témata, která by zachytila a zpracovala středo- a východoevropskou zkušenost. V druhé polovině 50. let vznikají první zásadní díla, která prolomí dosavadní schémata, dostaví se celá řada „vln“ (československá, polská filmová škola) neomezující se pouze na východní blok (černá jugoslávská vlna, francouzská nová vlna) – film se mění a prohlubuje po celé Evropě.

Pro východní Evropu znamená přelom hned několik filmů, jež vznikly ve stejném, velmi krátkém období, v němž se prudce zvýšila filmová produkce – jen v Sovětském svazu v letech 1955–1956 vzniklo na 50 nových filmů. Sovětské prostředí zasáhnou nová zpracování válečné zkušenosti ve snímcích Jeřábi táhnou (1958) Michaila Kalatozova (režie) a Sergeje Urusevského (kamera) a Balada o vojákovi (1959) Grigorije Čuchraje. Sám Čuchraj měl frontovou zkušenost a vůbec se v této době začali ke slovu dostávat autoři a tvůrci, kteří druhou světovou válku zažili na vlastní kůži bez příkras, pozlátka a ideologie: režiséři jako Marlen Chucijev, Teodor Vulfovič, Vasilij Ordynskij, výtvarníci a literáti jako Ernst Něizvěstnyj, Viktor Někrasov, David Samoilov, Boris Sluckij nebo Bulat Okudžava. Tito lidé byli většinou o deset až patnáct let starší než Tarkovskij a jeho generační souputníci, jež válku zažili jako děti a pro něž byla spojena spíše s nepřítomností otců v jejich dětském životě.

Vedle sovětského kulturního prostředí to byly vnější vlivy světové kinematografie, které působily na nové pojetí filmové tvorby v Sovětském svazu. To, co zaujalo nejvíce, byl vztah ke skutečnosti a přirozenosti světa, který překonával dosavadní schématičnost, falešnost obrazu a nepřirozenou iluzi. Filmy Akiry Kurosawy, Frederika Felliniho, Ingmara Bergmana, Luise Buñuela, Michelangela Antonioniho a zvláště v Tarkovského případě Roberta Bressona inspirovaly k promýšlení nového filmového jazyka, který byl vědomě či intuitivně hledán v prostředí východoevropské kinematografie.

Tarkovskij později všechny výše zmíněné tvůrce zmíní jako své inspirátory v souboru svých esejí a přednášek Zapečetěný čas a s některými z nich se setká i osobně. A nejen to – pro některé z nich se stane obdivovaným soupeřem na poli filmového umění...