Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Bývalý vedoucí tiskové služby patriarchy moskevského a celé Rusi a v současné době představený v chrámu sv. mučednice Taťány se s námi podělil o své názory na právě proběhlé „informační války“, do nichž byla zatažena i církev. Tomuto tématu se již otec Vladimír věnoval v nedávno vydané knize sestavené z deníkových zápisů, která nese název „Jarní antikřesťanské vyostření: co to znamenalo?“ („Весеннее антихристианское обострение: Что это было?“, Moskva 2012) a v článku „Předběžné výsledky“ .

Poslední časy?

Otec Vladimír začal naše setkání vyprávěním jednoho příběhu. Jeho známý lékař se ho ptal, je-li pravda, že nastoupí poslední časy, po nichž bude následovat Poslední soud? Dostav souhlasnou odpověď, se poté lékař zeptal, nenastaly-li již poslední časy dnes, vždyť ve všech oblastech lidského konání probíhá úplné selhání a dokonce i v samotném lékařství se dávno ztratily veškeré morální principy.

„Když jsem o stejných věcech hovořil s jinými lidmi,“ pokračoval otec Vladimír, „vyšlo najevo, že totéž říkají i odborníci v humanitních oborech, v zemědělství, ekonomové, vědci i fyzikové. Ať jsem hovořil s kýmkoliv, všichni tvrdili totéž. S jakousi ohromnou rychlostí se všechno řítí vstříc všeobecnému úpadku. Nenáviděli jsme sovětskou moc, ale nyní je to ještě horší!“ tvrdí bývalý disident.

„Co se to na nás valí, co je to za temnou sílu, jež vše ničí a nutí nás přemýšlet tak, jako přemýšleli lidé v 1. a 2. století v domnění, že přicházejí poslední časy? Jaký důvod mají lidé nevěřící myslet si totéž?“

„Vytratila se láska!“ zvolal kdosi z publika.

„Zlatá slova“, souhlasně pokyvoval kněz. „Existuje nějaký duchovní princip, jenž živí síly, které chtějí vstoupit na místo činných lidí – lidí věnujících se tvůrčí činnosti.“

Otec Vladimír připomenul, že se do svých 45 let pohyboval v prostředí tvůrčí inteligence, kde má dodnes přátele. „Někteří z nich mně říkají: „Co se u vás v církvi děje – zbláznili jste se?!“ A začínají mi vyprávět výmysly, které publikují sdělovací prostředky. Já tvrdím: „ Ale s vámi se děje totéž. Problémy nemáme jen my, ale i vy.“

To, co se dnes děje, připomíná otci Vladimírovi „přicházejícího cháma“ Merežkovského (viz sborník „Грядущий Хам“, 1906), napsaného na prahu revoluce, jež se stal obecným názvem, jakousi alegorií lidí zlobných, neznalých, tvrdohlavých ve své nevědomosti, a přitom hrajících vedoucí roli ve společnosti a určujících budoucnost země (ruský termín „xaм“ lze přeložit nejen jako drzoun, hulvát, hrubián či sprosťák, ale také jako „chátra“ či „lůza“; v tomto překladu se však držíme přepisu, který byl zaveden při prvních překladech tohoto pojmu do češtiny).

Podle jeho názoru stejný „chám“ klepe na každé dveře, a to nejenom církevní.

Informační válka proti církvi se vede od dob přivezení Bohorodiččina pásu do Ruska, tvrdí  otec Vladimír. Určití lidé – s vlastní ideologií a určitým světonázorem – si uvědomili, že existuje skutečná síla (a to nikoliv síla abstraktní, zaznamenatelná čísly sociologů, zabývajícími se průzkumy veřejného mínění) schopná celou noc vystát na mraze pro cosi, co oni nemohou vůbec pochopit. V průběhu jednoho měsíce přišly k této relikvii více než tři miliony lidí. Pokud toto množství srovnáme s množstvím rozlobených občanů na demonstracích ve všech městech Ruska za celý letošní rok, nebude to ani jedna šestina. Tito musí chodit na mítinky ještě let pět, aby se přiblížili k tomuto počtu. Právě toto podnítilo aktivní protest proti náboženskému vědomí.

Otec Vladimír se neohrazuje proti rozšířenému názoru, že církev někdy zavdává příčinu ke kritice, avšak konstatuje, že církev je společenstvím hříšníků, nikoliv samotnou hříšnicí. „My jsme hříšníci, nikoliv církev; ta je soběstačná a pekelné úklady ji nepřemohou. Špatně svědčíme o Kristu. Každý sám musí s pokorou odhalit své špatné stránky. Svědectví o Kristu probíhá prostřednictvím lásky,“ napomenul zřejmou, ale bohužel zapomenutou pravdou. „Láska, to je to jediné, co spojuje všechny lidi, včetně těch, kteří nejsou v církvi nebo o ní hovoří negativně. Neexistuje lidská duše, jež by netoužila po lásce. Jakmile člověk přestane toužit po lásce, umírá. Musíme být svědky této lásky. Od našeho svědectví závisí, bude-li konec tohoto světa. Pokud bude mezi lidmi panovat láska na zemi, konec světa se konat nebude.

Kdo je organizátorem pronásledování?

Obávat se možnosti pronásledování není na místě, protože na pronásledování za jméno Hospodinovo upozorňoval sám Kristus. Dosud ještě nenastalo, ale půda pro pronásledování se již připravuje tak, jak tomu bylo v dobách Římské říše, po ní a nedlouho před revolucí… V dobách Římské říše sama společnost včetně vzdělané třídy – dnes bychom ji nazvali „římská inteligence“ – rozšiřovala pomluvy proti křesťanům, že pijí krev, pořádají orgie a přínáší lidské oběti. Národ byl naladěn proti křesťanům a císaři se vždy opírali o veřejné mínění.

Stejné to bylo v časech Sovětského svazu. Existovaly zvláštní společnosti, které národ podněcovaly. Podívejte se na strašné fotografie antináboženských průvodů! Dokonce existují záznamy, jak chodí mládež po domech a pálí ikony. To nedělala sama státní moc, nýbrž vyprovokovaný lid. Otec Vladimír připomněl, že oficiálně církev nepronásledovali za víru, nýbrž za politické a ekonomické přečiny: ukazovali, stejně jako v současné době, na chamtivé popy a hříšníky mezi křesťany.

Lidé, kteří říkají, že se dnes nevede žádná válka proti církvi, se nejen hluboce mýlí, ale nahrávají těm, kteří ji vedou a nechystají se ji ukončit. Podle jeho názoru ti, kdož se snaží prezentovat současnou situaci jako „zdravou debatu“, jsou v područí těch, kdo organizují válku proti církvi.

Důkazy o informační válce

Abychom pochopili, co se děje, je třeba křesťany zaměnit jiným národem. Pokud by šla řeč o podněcovatelích nikoli proti chrámům, ale například proti synagogám, nebyly by žádné pochybnosti o tom, že se jedná o terorismus.

V roce 1990 jsem se zůčastnil setkání spisovatelů společnosti „Duben“, říká otec Vladimír. Ocitl jsem se však na akci antisemitů, kteří toto setkání pokazili. Někdo vykřikoval fráze a kdosi vyšel na scénu a křičel: „Jeďte do Izraele!“ Konstantina Smirnova-Ostašviliho, vůdce této antisemitské skupiny, zadrželi. Konal se soud a dostal dva roky vězení s přísnou ostrahou. Několik našich liberálních spisovatelů – mj. Alla Gerberová a zesnulý Jurij Černičenko – tvrdilo, že je to velmi nízký trest a sbírali podpisy, aby doba trestu za výtržnictví byly zvýšena. I když dotyčný neurazil ani jednoho člověka, nedošlo k žádnému násilí (pouze křičel do ampliónu), a to ještě nikoliv v chrámu, nýbrž v domě spisovatelů. Trest ve vězení s mírným režimem za totéž, avšak vykonaném v chrámu mnohem rafinovaněji a potupněji, vyvolává dojem o „dvojím metru“. Všem, kdo tvrdí, že se jedná o „polemiku“, doporučují články, vystoupení, výsměch a jízlivé urážky přesunout z roviny církevní k nějakému jinému národu – a odhalí se hrůza toho všeho,“ naléhá otec Vladimír.

Ochrana, to je problém státu

Pokud nedokáže stát lidi zaštítit, začíná lynčování. Pokud nedokáže stát ochránit děti před násilím, rodiče si berou zbraň do rukou. Živelné jednotky, to je výtka státu, kterému platíme z vlastních kapes za fungování policie a bezpečnostního systému. Stát před námi musí skládat účty.

Nepohodlné pravoslaví naší doby

Rozhodně nesmíme mlčet. Pokud je před námi hanoben Hospodin a Matka Boží, nesmíme se k tomu stavět lhostejně: „Kdo se stydí za mne a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde v slávě své i Otcově a svatých andělů.“

Skončila doba pohodlného pravoslaví. Žádné pohodlí ani být nemohlo. My, věřící, jsme vstoupili na nebezpečnou cestu, na které musíme být připraveni vzdorovat utrpení a urážkám. Nejsem si jist, že pokud musí mít zbraň protivník, i já ji musím mít. Patřím mezi ty, kteří se kloní na stranu slovního, ale ne fyzického odporu.

Pokud mlčím, když přede mnou moji Matku-církev hanobí, jsem padouchem. Bohužel jsem v tomto nepříjemném období viděl duchovní, kteří mlčeli, kteří se chtěli zalíbit spolubesedujícím sedícím tam kvůli tomu, aby uráželi církev v talk-show nebo u kulatého stolu. Neobratná záštita církve je mi milejší nežli chytré či opatrné mlčení a usmívání se na ty, kdo urážejí Boha a církev.

Poraněné obočí je možné zašít, zůstane malý šrám, avšak duši je možné zranit nevratně.

Příčina útoků

V čem je příčina? Na tuto otázku odpověděl protojerej Vladimír Vigiljanský krátce, slovy Dostojevského: „Není-li Boha, všechno je dovoleno.“

Tato ideologie si myslí, že libovolná pravidla ohraničují svobodu. S takovým člověkem se není možné domluvit, protože střed se nachází v něm samotném. On sám je kritériem pravdy a pravda není mimo něj, nýbrž v něm. Tato ideologie považuje i sám stát za represívní zbraň, o církvi už ani nemluvě.

Tato ideologie natolik pronikla do mozků a srdcí lidí, že se stala agresívní. Přívrženci tohoto přístupu se začali spolu shromažďovat, aby předělali tento svět.

Pokud nemáme v hlavě císaře a v srdci Boha, nemáme hranice v našich potřebách peněz, moci a slávy. Je to nespoutané, živelné – avšak bez Boha, církve, svátostí a milosti zvítězit nelze.

Nebezpečí islamizace?

Otci Vladimírovi položili otázku, zda-li se církev neděsí možnosti islamizace. On odpověděl, že do revoluce byla hlavním orodovníkem za muslimy právě církev.

„Máme velmi dobré, klidné vzájemné vztahy – sice bez vzájemných objetí, nicméně velmi uctivé. Během několika staletí jsme si vypracovali jistý model. Docházelo ke konfliktům, když Rusko vybojovalo nová území obsazená muslimy, avšak nehledě nato, vše bylo překonáno a my jsme se skutečně stali jeden k druhému tolerantní mnohem víc než např. k představitelům rozkolu (v ruské církvi proběhl v polovině 17. stol. rozkol, v jehož důsledku odešla poměrně značná část věřících z řad oficiální církve a vytvořila své vlastní, tzv. staroobřadní struktury, pozn. překl.). Tento model jsme si udrželi do současnosti. Ve srovnání s tím, co se děje ve světě, máme s islámem velmi dobré vztahy.“

 Ve světě skutečně narůstá počet muslimů, přiznal otec Vladimír. To vytváří velké problémy s jejich adaptací v Evropě. Toto ovšem musí kontrolovat stát – absence podmínek integrace imigrantů přijíždějících do nové společnosti je děsivá.

Začněme u sebe

Církev dělá mnoho. Jen o tom nemluví. Pracovat musí každý člověk na sobě, nikoli vně sebe. Je potřeba, abychom udělali něco sami se sebou. Jestliže se nám nelíbí znesvěcování, kterého se dopouštějí jiní, podívejme se sami, nakolik jsme uctiví můžeme-li si dovolit nestoudnosti před ikonami či používat nevhodná slova. A vůbec, co náš vztah ke Kristu, k ikoně? Každý v sobě najde něco neuctivého ke svatým předmětům. Začněme nejdříve každý u sebe. Dobře vím, že kdyby se alespoň jeden člověk změnil, pak by se rodilo světlo, které by jiným lidem osvěcovalo cestu. Protože svátost a mravnost se přenáší stejně jako hřích. „Se svatým budeš svatým a s hříšníkem budeš hříšným,“ praví přísloví. Proto můžeme dobro nést jen vnitřní proměnou. A jestliže jiní žijí ve zlu, jsme vinni i my.

Zdroj: pravmir.ru, překlad čtenářky serveru (redakčně kráceno)