Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Myslím, že posvěcení je vhodné téma pro adventní zamyšlení. Jako křesťané od Boha mnoho očekáváme, a často přitom zapomínáme, že Bůh také od nás něco očekává. Víme již, že si Bůh přeje, abychom byli svatí, neboť on sám je svatý (1P 1,16). Proto musíme posvěcovat sebe a své životy. V češtině a řečtině je slovo posvěcení přímo odvozeno od termínu svatost. Svatost první řadě znamená oddělení od starého hříšného života k novému životu s Bohem. V Písmu čteme: „Mluvím názorně z ohledu na vaši lidskou slabost: Jako jste se dříve propůjčovali k službě nečistotě a nepravosti k bezbožnému životu, tak se nyní dejte do služby spravedlnosti k posvěcení.“ (Ř 6,19–20). Posvěcení označuje zápas křesťana o život v této oddělenosti. A tak životní styl křesťana by se měl výrazně lišit od životního stylu nevěřících lidí. Jak nás k tomu nabádá apoštol Pavel v Listě Filipským: „Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování, abyste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět, držte se slova života, abych se vámi mohl pochlubit v den Kristův, že jsem nadarmo neběžel ani se nadarmo nenamáhal.“ (F 2,14–16).

Naše posvěcení není tak otázkou volby, nýbrž je nutností. Posvěcení je totiž Boží vůle pro nás, jak je psáno: „Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti a každý z vás aby uměl žít se svou vlastní ženou svatě a s úctou, ne ve vášnivé chtivosti jako pohané, kteří neznají Boha. Ať nikdo v této věci nevybočuje z mezí a neklame svého bratra, protože Pán ztrestá takové jednání, jak jsme vám už dříve řekli a dosvědčili. Vždyť Bůh nás nepovolal k nečistotě, nýbrž k posvěcení. Kdo tím pohrdá, nepohrdá člověkem, nýbrž Bohem, jenž vám dává svého svatého Ducha.“ (1 Te 4, 3–8). Posvěcení nelze oddělit od ostatních aspektů spásy.

Na počátku naší cesty ke spáse stojí ospravedlnění, které nám daruje Bůh v Ježíši Kristu. Na konci pak zbožštění čili získání podílu, účasti na Boží moci, Boží slávě, Boží lásce, Boží dokonalosti, zkrátka na Boží svatosti. A doprostřed, mezi ospravedlnění a zbožštění, nutno situovat posvěcení jakožto dlouhodobý proces působení Ducha svatého v našem životě, který proměňuje naše charaktery, touhy a jednání tak, abychom byli svatí a podobní Kristu.

Posvěcení, jak zde vidíme, není naším, lidským dílem, ale dílem Božím, dílem Ducha svatého. Pokud se snažíme sami dosáhnout svatosti či posvěcení, dříve či později ztroskotáme. Sami, z vlastních sil, nejsme schopni žít zbožný a svatý život, který by se Bohu líbil. Ztroskotání našeho úsilí o svatý život může být velmi nebezpečné. Může totiž vést ke ztrátě víry a k ochladnutí vůči Bohu. Sám jsem to zažil. Přichází zklamání a láska k Bohu se vytrácí. Zkrátka tudy cesta ke svatosti nevede. Jak napsal farář M. Heryán: „Posvěcení není výsledkem lidského úsilí, na jehož konci by byl zbožný a mravně ušlechtilý člověk, ale Boží dílo působené Duchem svatým při těch, kdo přijali Boží slovo.“ Láska, radost, pokoj, trpělivost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání, jimiž se má vyznačovat náš život, jsou přece ovocem Božího Ducha, jak je psáno v Listě Galatským (Ga 5, 22–23).

Je-li tedy posvěcení Božím dílem, ne lidským, znamená to, že posvěcení nevyžaduje žádnou naší snahu, aktivitu či žádné naše úsilí? Odpověď paradoxně zní, že ne. Posvěcení naopak vyžaduje naši aktivitu, naše úsilí, naši snahu a stojí nás nemalou námahu a odříkání. Na posvěcujícím díle Ducha svatého se podílíme tím, že se Mu dáváme aktivně k dispozici. A pak mocí Ducha svatého umrtvujeme skutky těla, jak o tom píše apoštol Pavel v Listě Římanům: „A takž tedy, bratří, dlužníciť jsme ne tělu, abychom podle těla živi byli. Nebo budete-li podle těla živi, zemřete; pakli byste Duchem skutky těla mrtvili, živi budete.“ (Ř 8, 12–13, kralický překlad). Naše snaha se předpokládá, jak svědčí následující text z Listu Židům: „Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána. Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé. Ať nikdo není nevěrný a bezbožný jako Ezau, který prodal prvorozenství za jediný pokrm.“ (Žd 12, 14–16). Podobně čteme v Prvním listě Timoteovi: „Ty však se tomu jako Boží člověk vyhýbej! Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života, k němuž jsi byl povolán a k němuž ses přihlásil dobrým vyznáním před mnoha svědky. Vyzývám tě před Bohem, který dává všemu život, a Kristem Ježíšem, který vydal svědectví svým dobrým vyznáním před Pontiem Pilátem, abys bez poskvrny a výtky plnil své poslání až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.“ (1 Tm 6,11–14).

Naše snaha o svatý život v moci Ducha svatého je velmi důležitá. Musíme si totiž uvědomit, že nevěřící nevidí Boha či Krista, ale vidí nás a podle nás, podle našich životů, posuzují Boha a Krista. V tomto smyslu jsme Božími reprezentanty v tomto světě. Jde o to, abychom byli dobrými reprezentanty, abychom lidi od víry neodrazovali, ale naopak je k ní přitahovali. Střezme se toho, aby Boží jméno bylo kvůli nám „v porouhání“, jak zní krásný kralický termín (čili v opovržení, v posměchu, bylo znevažováno). Stávalo se to i vyvolenému izraelskému lidu. „Nebo jméno Boží pro vás v porouhání jest mezi pohany, jakož psáno jest,“ vytýká Židům apoštol Pavel (Ř 2, 24). Izraelský lid měl ostatním národům vydávat přitažlivé svědectví o pravém Bohu. V tom však selhal a dodnes nese následky. Náš vzhled, náš charakter, naše jednání a chování, celý náš život mají být svědectvím o Boží lásce, dobrotě, čistotě, spravedlnosti, Boží milosti, štědrosti atd. atd. Pokud ne, tak máme co dohánět.

V tom nám mohou pomoci různé příručky týkající se zbožného života. Například ta, která se mi nedávno dostala do ruky. Jmenuje se „Pravidla zbožného života“ a poprvé vyšla již v roce 1708. Z ní vybírám pár zajímavých rad: „Cvič se ve zbožnosti. Neboť zbožnost je užitečná ke všemu a je zaslíbením nynějšího života i toho budoucího. Toužíš-li vést svatý a bohulibý život... musíš vše ve svém životě myšlenky, slova a skutky podrobit tomu, co učí Bible, tedy tomu, co nám v ní Bůh přikázal. To je jediné měřítko víry a chování. Ráno se probouzej s myšlenkami obrácenými k Bohu. Zdržuj se zlých, zbytečných nebo nečistých myšlenek. Jestliže Ti někdo činí bezpráví a ubližuje ti, cvič se v duchu odpuštění a s trpělivostí tu záležitost promiň. Obzvlášť se střez nespokojeného a vzpurného ducha. Je to vlastně Boží vůle a milost, když Bůh dopouští, že trpíš a máš těžkosti. Nepřipusť ve svém srdci závist nebo nenávist, ani o nikom nesmýšlej nepříznivě. Vyhýbej se proto jakémukoliv neužitečnému mluvení a tvoje řeč ať je rozvážná, krátká a pravdivá. Zejména se střez, abys Boží Jméno bezmyšlenkovitým a lehkovážným používáním těžce a ostudně nezneužil. Trpělivě nes svůj kříž a nestěžuj se každému. Nedělej nic zlého, je-li to v tvé moci a silách tak nečinit. Proto se vyhýbej všem hříchům, nejen veřejným, ale i těm tajným. Nedělej druhým nic, co by sis nepřál, aby ostatní dělali tobě. Na Božím požehnání závisí všechno Pros proto Pána, aby tvé práci požehnal. Nikdy nezamýšlej v něčem uspět nebo získat obživu takovými prostředky, které Bůh zakázal. Snaž se být ve svém oblečení vždy skromný a počestný. Nikdy nedělej nic v hněvu. Nikdo není svým pánem, nýbrž je jen správcem toho, o co se stará a nyní vlastní. Proto se musíš o své statky dělit s potřebnými, ochotně a ze srdce. Pamatuj, že nelítostné zacházení je velkou nespravedlností. Konečně ve veškerém svém počínání buď vůči každému přátelský a nikomu nebuď přítěží. Vůči Bohu žij svatým životem, vůči sobě buď střídmý, vůči svým bližním čestný, v životě buď mravný, v jednání zdvořilý, v napomínání laskavý, v odpuštění ochotný, ve slibech věrný, ve své řeči moudrý, a z čistého srdce se poděl o dary, kterých se ti dostalo.“

Naše snaha by se neměla opírat jen o naše síly. Vždyť víme, že: „Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu“ (Ř 8,8). Sílu k svatému a zbožnému životu máme hledat u Pána, „v jeho veliké moci“ (Ef 6,10). A hlavně, naše úsilí má být motivováno láskou k Bohu a ke Kristu. Ne snahou po nějakém sebepotvrzení. To by nás mohlo vést k pýše. Ovšem „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“ (Jk 4,6 a 1 P 5,5). Rozhodující je láska ke Kristu. Vše, co dělám, chci dělat s Kristem. Toužím být v Jeho blízkosti. Jemu zasvěcuji své fyzické síly, veškerý um i své myšlenky, výběr životního partnera, způsob své zábavy, styl své práce v zaměstnání, svou rodinu, svůj postoj k bližním a tak dále. Zkrátka opravdu vše. V tom spočívá naše posvěcení, které zde na zemi je a bude vždy nedokončené. Stále ještě platí výzva obsažená v Knize Zjevení: „Kdo škodí, škoď ještě; a kdo smrdí, smrď ještě; a kdo jest spravedlivý, ospravedlni se ještě; a svatý posvěť se ještě.“ (Zj 22,11, kralický překlad). Týká se to i nás všech. Život v Kristu a pro Krista, to je jediná cesta jak dosáhnout plnosti spásy a života věčného: „Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný. Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 6,22–23).