Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Téma evangelijního úryvku této paschální neděle je jedno z nejaktuálnějších témat dnešní doby. Slepota tělesná není ještě tak hrozná, protože pomine nejpozději v okamžiku, kdy se duše oddělí od těla. Slepota duchovní je daleko hroznější, protože duše, která zde oslepne, zůstává slepá na věky. Je to epidemie současnosti. Člověk nevidí, co má přímo před očima. Vidí tělesně, ale nechápe. Pán Ježíš Kristus neměl mnoho trpělivosti s těmi, kteří dokázali rozpoznat roční dobu a odhadovat počasí, ale nechápali duchovní význam doby, ve které žijí. Viděli události, nerozpoznávali však jejich duchovní smysl. (Matouš 16,2-4)

Jenže zkus někomu říci: „Jsi slepý.“ Všichni tito slepci začnou křičet: „My vidíme výborně, to ty jsi slepý!“ Farizeové viděli, že Pán Ježíš uzdravil zrak člověku, který se narodil jako slepý. Přesto nechtěli nic chápat a křičeli, že Ježíš je hříšník, protože nezachovává sobotu. Hádky zde nemají žádný smysl. Ani světská vzdělanost není žádnou obranou proti duchovnímu klamu. Vědec může být duchovně slepý stejně jako prosťáček - ale učenci hrozí slepota více než člověku neučenému, protože vzdělanec často trpí smrtící sebedůvěrou. Dnešní slepci jsou na tom ještě hůř než ti dávní farizeové. A nejsmutnější je to mezi křesťany - tj. v Církvi. A čím vyšší místo zaujímá slepec v církevní hierarchii, tím tragičtějším a strašidelnějším zjevem bývá.

Jeden řecký biskup vyprávěl, jak jednou - ještě jako mnich na Athosu - přišel za starcem Paisijem. Na dvorku byla studna a u ní se povalovalo vědro k nabírání vody. Starec ho přivedl ke studni a nasadil mu na hlavu ten prázdný kýbl, který mu zakryl hlavu a spočinul okrajem až na ramenou. Mnich pochopitelně nic neviděl. Starec mu tím nejen předpověděl, že se stane biskupem (v Řecku nosí mitry jenom biskupové), ale na podobenství s kýblem mu ukázal strašlivou moc, kterou má biskupská mitra. Co hrozí jejímu nositeli? Nebezpečí duchovní slepoty. Nasadíš si mitru a přestaneš vidět. (A nikdo ti to nepoví, protože jsi biskup.)

* * *

Slepota bývá automatickým a přímým důsledkem pýchy. Pyšný může být člověk na cokoliv. Na to, že někde byl a něco tam viděl. Na to, kolik toho přečetl (jestli něco z toho pochopil, je jiná věc). Na to, že viděl půlku světa. Na to, že něco ví, i na to, že neví nic. Na to, že něco umí, i když pýcha naprosto zničí jakýkoliv užitek, který by mohlo jeho umění jemu či církvi přinášet. Na svůj rozum i nerozum. Dokonce i na svou pokoru. Z hlediska duchovního myšlení je pyšný člověk prakticky jako šílený. Nic nevidí správně, žije v klamech. Usvědčovat pýchu je stejně tak smysluplné, jako házet na zeď hrách (znáte to české přísloví). Vše, co říká a dělá člověk propadlý pýše, je zkažené, duchovně prázdné a pro církevní dílo zbytečné či spíše škodlivé. Pokud to jde, je nejlépe od pyšného člověka utéci a neplýtvat krátký čas svého života na boj s jeho pýchou a šílenstvím.

Starec Paisij Svatohorec pravil, že vše, co je dobré, není naše, nepochází z nás ale od Boha. Naše bývá jen to, co nám vychází z nosu, když smrkáme. Pyšný člověk si důvěřuje a domnívá se, že něco dobrého může pocházet z něho, že něco užitečného může učinit vlastními silami, že nějaký jeho názor může mít vysokou hodnotu, že jeho představy mají právo na uskutečnění. Produkujeme však jen zplodiny své pýchy. I hnůj má větší hodnotu - ten se dá použít alespoň na zúrodnění hlíny. Názory nadmutého člověka však jen zamořují okolí duchovním zápachem a brání ostatním lidem volně dýchat.

* * *

Názory lidí se mohou často různit. Obávám se, že zaslepené a urputné prosazování osobních názorů může úplně rozvrátit církev. Nejhroznější různice, otevírající ďáblu doširoka dveře, se v církvi týkají moci. Proto jsou ustanoveny kánony, aby se otázky církevní správy řešily podle posvátných pravidel, a tím se ďáblu omezily možnosti rozvracet církev. Další téma, o které se v církvi lidé hádají, je majetek či peníze - ať už jde o majetek farností, chrámovou pokladničku či církevní restituce - majetek a měšec bývají vděčným zdrojem svárů. Jiné nevysychající téma lidské svárlivosti se točí kolem bohoslužeb, resp. kolem bohoslužebných podružností (různé národní tradice, jazyk, zpěv, typikon atd.) Všechny tyto spory se nevyskytují (nebo rychle chřadnou) tam, kde je pokora. Kde pak není pokora, tam spory nikdy neustanou. Církev je tím ochromena, lidé místo modlitby a zápasu s vášněmi schůzují, věčně o něčem debatují, vytvářejí frakce, kují pikle, rozesílají e-maily a konají všelijaké jiné jalové činnosti, a v půtkách utrácejí svého ducha. Bože můj, co všechno se dá v církvi provádět místo modlitby! Má-li člověk jen zrnko pokory, snadno pochopí, že na tyto marnosti je lidský život moc krátký, a že nemá smysl donekonečna debatovat s tím, kdo má světského ducha. Myslím, že uprostřed lidí neklidných, svárlivých, mocichtivých či prosazujících jen sebe a věčně nespokojených Kristus nepřebývá. Nejedná-li se o hájení orthodoxie, pak je možno od nich klidně odejít a odebrat se tam, kde se děje modlitba a pokora.

Vypozoroval jsem jedno pravidlo: schází-li schopnost modlitby a láska k bohoslužbám, nedostává-li se vůle zápasit s vášněmi, lidé o to raději schůzují, s neutuchající chutí do nekonečna debatují či něco řeší, či rozvíjejí administrativu a podobné podružné věci, neřku-li nesmysly. Za tu dobu, co jsem v církvi (a co jsem slyšel od svých předchůdců), jsem přímo či zprostředkovaně shlédl celou galérii lidských duchovních pádů a či úplných odpadnutí od církve, od zbožnosti či od rozumu. Je to zajímavé, ale na začátku většiny případů duchovních havárií těchto jedinců stála nějaká modifikace věty: „Bohoslužby jsou moc dlouhé.“ Duchovně slepý člověk nejenže nevidí, že čím hojnější modlitba, tím více blahodati, ale snaží se omezit modlitbu i druhým lidem. Když já se nemodlím, ty se také nemodli.

Tohoto světského ducha, způsobujícího slepotu duše, vidíme v církvi působit v malém i ve velkém - na všech úrovních. Biskupové, kteří nedodržují kánony a uchvacují moc, vytvářejí neklid v církvi, čímž narušují modlitbu celé církve. Obřady se dají konat velkolepě za každých okolností, ale na celocírkevní rozvíjení modlitby je potřeba klid a stabilita církve (a nebo pronásledování církve). Když se lidé rozhádají na farnosti, vymizí pokora a vzájemná láska, věřící zanechávají služby, k níž byli pověřeni. Stěžují si na to či ono. A první, co jde stranou, je modlitba. Taková je doba, do níž kráčíme. Chaos ve světě způsobí zmatení i v církvi. Kdo potom dokáže pochopit, že hlavním dílem církve je modlitba, na druhém místě je modlitba a pak ještě modlitba? Místo toho lidé budou nadšeně všechno opravovat a leštit chrámům zlaté kopule, jak se to praví v proroctví o dobách antikristových.

Starec Lavrentij radil mniškám, aby se moc nezabývaly opravami, protože to bere čas modlitbě. Radil, aby opravovaly jen to, co je naprosto nutné (dnes bychom řekli: havarijní stav), a jinak dávaly všechno modlitbě. Starec Pasij (přestože byl zručný řemeslník a uměl pracovat se dřevem) udržoval svou kelii v krajní prostotě a chudobě - pečoval o ni jen tak, aby se nerozpadla; ani hřebík do zdi nezatloukl.

V nějaké míře byly s lidskou slepotou v církvi problémy vždy. Ďábel stále obchází a hledá, koho by pohltil. Zvláště tam, kde se děje nějaké opravdové duchovní dílo, musejí křesťané osvědčit dostatek odolnosti vůči pokušením, chtějí-li svou duchovní vartu ubránit. Na taková místa, kde je nějaká modlitba, se ďábel zvláště zaměřuje a číhá na duchovně neupevněné či vysloveně slabé, aby skrze ně pronikl dovnitř a rozvrátil tuto pevnost zevnitř. To se dělo vždy. S tím se musí počítat.

Někdy duchovní pevnost padne pod vnějším náporem, který nad ní získá moc, jindy vnitřní zradou. To platí pro celé místní církve (viz např. západ) i pro farnosti i pro monastýry. Kolik velkých a silných monastýrů už v dějinách zaniklo. Pokud jedna bašta padne, musejí se ti, kteří chtějí a umějí dál bojovat, přesunout jinam. Hlavně neházet flintu do žita!

* * *

Co se praví o významu modlitby, platí dnes stejně jako vždy v minulosti. Chápání principů modlitby a její zásadní důležitosti se promítlo do historického utváření našich bohoslužeb. Proto jsou pravoslavné bohoslužby tak neprakticky dlouhé - a to dodnes, i přesto, že si je poslední dvě staletí stále nějak zkracujeme (no, řekněte sami: samé ektenie, tropary a kondaky, dlouhé žalmy, pomalý zpěv, a to nemluvím o té spoustě stichir na večerní či o paremiích na Paschu, a co teprve litije! A nejdelší bohoslužbu - jitřní - u nás raději vůbec nekonáme, to by pohár trpělivosti našich věřících asi už opravdu přetekl). Liturgie je hlavní modlitbou církve (ani Ježíšova modlitba, čili vnitřní modlitba srdce ji nemůže nahradit!), a od liturgie se odvíjí celý modlitební život křesťana. Nic není důležitější modlitbou, než je liturgie. Jenže my, dnešní slepí lidé, to už nevidíme. A stejná slepota nám brání uvidět i stav současného světa. A stále stejná slepota nám nedovoluje spatřit duchovní příčinu tohoto stavu. A je to stále tatáž slepota, která nám znemožní nahlédnout, jak potřebná a mocná je dobrá modlitba provázená pokorou. Jak asi může vypadat soukromá modlitba křesťana, když po dvou hodinách v chrámu naříká, že je to dlouhé? O takovém věřícím lze jedno říci s jistotou: při liturgii necítí setkání s Kristem. Setká-li se člověk v modlitbě s Kristem, pak je mu i deset hodin málo... Jenže Boží blahodať nenavštěvuje toho, kdo nemá pokorné srdce.

Slepý člověk přece neřekne po pěti minutách, co prohlédl: „Tak už to stačilo, už jsem vše viděl, vraťte mi slepotu,“ a tak podobně ten, kdo prohlédl duchovně, nemůže říci: „Stačí mi liturgie tak asi na hoďku a chci domů, mám přece ještě dost jiných věcí na starosti.“ A při tom svět a my všichni potřebujeme daleko více modlitby, než před sto či dvě stě lety. Jenže právě v této kritické době je pro lidi už nedostupné i to minimum, které církev ustanovila jako nutné pro zachování Božího přikázání o svěcení svátečního dne: liturgie každou neděli a ve dvanáctero svátků. Je z takové situace ještě nějaká cesta ven? Nebo bude lepší se smířit s tím, že naplnění zmíněného přikázání z Desatera bude už záležitostí je několika jednotlivců? V jaké stavu je církev, když drtivá většina křesťanů rezignovala na toto Boží přikázání? A co čeká takovou církev? Alespoň bychom se nad tím měli zamýšlet, když už nic jiného.

Starec PaisijStarec Paisij pravil:

Nezapomínejte, že prožíváme těžké časy a že je nutno mnoho modlitby. Pamatujte na tu velikou nouzi, kterou dnes lidé pociťují. Pamatujte na tu velikou horlivost k modlitbě, kterou od nás Bůh žádá. Modlete se za všeobecné šílenství, které zachvátilo celý svět. Modlete se, aby Kristus politoval své stvoření, protože se blíží ke katastrofě. Nechť Bůh svým způsobem zasáhne do této bláznivé epochy, kterou prožíváme, protože svět je vlečen do chaosu, do šílenství, do slepé uličky. Bůh nás povolal, abychom se modlili za svět, který má tolik problémů. Nešťastní lidé, nestihnou se ani pokřižovat. Nebudeme-li modlit my mniši, komu to přenecháme? V době války je voják ve stavu bojové pohotovosti, je obutý a čeká jen na rozkaz. V takovém stavu má být i mnich.

Nenechme se zmást tím, že starec mluví především o mniších. Vždyť neexistuje nějaké dvojí křesťanství - mnišské a světské. Je jen jedno křesťanství. O tom jsme zde však již vícekrát hovořili. To ostatně zdůrazňoval i starec Paisij. Říkal, že dobrý křesťan žijící v manželství, by za jiných okolností byl jistě i dobrým mnichem. A dobrý mnich by jistě byl i dobrým světským křesťanem, kdyby se jeho život vyvíjel tak, že by se nemohl stát mnichem, a musel se oženit.

Tam, kam tě Bůh postavil, tam můžeš a máš být svatý. Sv. Justýn Popovič říkal, jestli jsi učitelem, buď svatým učitelem, jestli jsi řemeslníkem, buď svatým řemeslníkem, jsi-li monach, buď svatým monachem, jsi-li novinářem, buď svatým novinářem.

* * *

Abychom však jen nebědovali. I v současnosti, i v dnešním povrchním a hříšném světě, i mezi neslanými nemastnými věřícími se ještě tu a tam vyskytují lidé s hořícím srdcem a žízní po modlitbě, toužící po tichu a vzdorující světskému duchu. Dosud se takoví najdou a Bůh o nich ví, a volá si je často podivnými cestičkami. Nezřídka to bývají právě ti, do nichž ti „silní ve víře“ a hlasití křesťané, co mají plnou pusu svého křesťanství, nevkládají žádné velké naděje.

Dnes vidíme, jak Bůh shromažďuje jednotlivé lidi osobními „povolávacími rozkazy“, podobně jako před začátkem války posílá lidem mobilizační povolání velení armády. (Starec Paisij)

To jsou světla, na nichž záleží. Neuvidíte je v novinách ani na internetu. Nemají konto na facebooku. Nemusí to být nutně mniši. Bývají to často i ti, kteří v tichosti a nenápadně, ale opravdu vydatně pomáhají na farnostech, nikdy si na nic nestěžují, jsou na každé bohoslužbě, nezištně slouží, co jim síly stačí. To jsou opory církevního života, lidé, o které se může opřít kněz a spolehnout se na ně. To jsou ti, kteří něco pochopí o tajemném životě církve, kteří vidí takové skryté věci, že se o tom pyšným, kteří si myslí, že něčemu rozumějí, ani nezdá.

Osud světa zaleží na několika lidech, ale Bůh ještě „drží uzdu“. Musíme se hodně a horlivě modlit, aby se do probíhajících událostí vložil Bůh. (Starec Paisij)

Periodicky se vracejí dějinné chvíle, kdy se zdá, že Bůh mlčí. Vypadá to, že se nezastane těch, kteří se snaží konat dobro, držet se kánonů, hájit víru. Zlo a svévole triumfuje. To bývají těžké doby. Asi je to potřeba k tříbení, prosívání lidí. Každý člověk má v těchto dobách šanci poznat sám sebe, dozvědět se o sobě, co je vlastně zač. A může o sobě poznat vskutku překvapující věci. Takže tyto temné doby mohou jednoho člověka ještě více zatemnit, kdežto jinému pomoci k prohlédnutí. Takže si svými skutky sami uchystáme sobě soud. Bůh dává člověku příležitost, aby se „vybarvil“, ukázal se a projevil, a tím vyřkl o sobě před lidmi i před nebem, kým je, zač stojí, a vyslovil se, co pro sebe na věčnosti chce. (Osipov)

Bůh nakonec vše postaví na svá místa. Jenže každý z nás se bude zodpovídat z toho, jak se zachoval v těchto těžkých dobách svou modlitbou a dobrotou. (Starec Paisij)

* * *

A tím jsme se přiblížili k závěru dnešního zamyšlení nad duchovní slepotou, resp. duchovním viděním. Jak jsme mnohokrát už zde dříve psali, základem duchovního vidění je poznat sám sebe: uvidět svůj hrozný duchovní stav, spatřit své hříchy. To je na rovině praktického myšlení to, co činí křesťana křesťanem (viz sv. Ignatij Brjančaninov). Až nebude koho dalšího povolat k duchovní službě modlitby a pokání, až nebude nikdo, kdo by se mírnou cestou dobral k tomuto dílu, ale všichni zbylí budou sloužit už jen své vlastní pýše, přijde čas použít proti slepotě nejsilnější léky. Jako když při léčbě nemoci nezaberou obvyklé medikamenty, může lékař přistoupit k drastickému pokusu o uzdravení za pomoci extra silných léčiv. Vše vsadí na jednu kartu - zemři nebo se uzdrav. A tak nakonec i Bůh ve své dobrotě učiní poslední zásah, aby alespoň někdo ze slepých ještě prohlédnul. Ještě jednou zatřese vším, ať dostane každý příležitost zbavit se slepoty.

Vše je pokryto sazemi, prachem a lhostejností. Je potřeba silný vítr, aby se to očistilo. (Starec Paisij)

Zdroj: ambon.or.cz