Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Rozhovor s předsedou Papežské rady pro jednotu křesťanů u příležitosti 60. výročí založení této instituce.

Kardinál Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů, poskytl portálu Vaticannews rozhovor u příležitosti dnešního 60. výročí založení této instituce a 25. výročí encykliky Jana Pavla II. Ut unum sint z 25. května 1995. V dialogu vždycky víc dostáváme, než dáváme, ujišťuje švýcarský kardinál stojící již deset let v čele tohoto papežského úřadu pro ekumenismus. Zároveň poukazuje také na základní problém dnešní ekumeny: musíme se shodnout na společném cíli.

Pátého června se připomíná založení Sekretariátu pro podporu jednoty křesťanů, který byl zřízen svatým Janem XXIII. v roce 1960 a který se posléze v roce 1988 stal Papežskou radou. Ekumenický kontext byl před šedesáti lety zcela odlišný. Jak definovat současnou ekumenickou situaci a výzvy dnes?

V roce 1960 bylo ekumenické hnutí ve své oficiální podobě v katolické církvi ještě v plenkách. Během posledních šedesáti let se uskutečnilo mnoho setkání a dialogů, z nichž vzešlo mnoho pozitivních plodů. Skutečného cíle ekumenického hnutí, konkrétně obnovení jednoty církve, však dosud nebylo dosaženo. V současné době spočívá jedna z největších výzev právě v tom, že neexistuje skutečně solidní konsenzus o cíli ekumenismu. Dohodli jsme se na potřebě jednoty, ale ještě ne na tom, jakou formu by měla mít. Potřebujeme společnou vizi, která je nezbytná pro jednotu církve. Další kroky lze skutečně učinit pouze tehdy, pokud máme na mysli jasný cíl.

Ekumenická cesta je často definována jako „výměna darů“. Jak se za šedesát let změnila katolická církev tímto úsilím? Jaké jsou dary, které naše Církev nabídla jiným křesťanům?

Za touto definicí je víra, že každá Církev může konkrétně přispět k obnovení jednoty. Od církví a církevních společenství narozených po reformaci se katolická církev naučila především dávat do popředí Boží slovo v životě církve, v liturgických slavnostech a v teologickém myšlení. Znovu se v nás vzbudilo vědomí, že víra vychází z naslouchání Božímu Slovu a že evangelium Ježíše Krista musí být ve středu církve. Od pravoslavných církví, jak papež František opakovaně zdůrazňoval, se můžeme hodně naučit o synodalitě v životě církve a kolegialitě biskupů. Z naší strany, katolická církev může nabídnout jako zvláštní dar k ekumenické diskusi důraz kladený na univerzálnost církve. Protože katolická církev žije ve vzájemném vztahu mezi jednotou univerzální církve a množstvím místních církví, a tak explicitně ukazuje, že jednota a různost nejdou proti sobě ani v ekumenické snaze, ale vzájemně se podporují.

Ekumena usiluje o plné společenství mezi všemi křesťany. Co se konkrétně udělalo?

Veškeré ekumenické úsilí a činnosti musí sloužit k obnovení křesťanské jednoty; je nutné čas od času udělat revizi, zdali jdeme správným směrem. To platí zejména o dialogu lásky, to znamená pečovat o udržování přátelských vztahů mezi různými církvemi. Tento dialog umožnil překonání mnoha předsudků minulosti a prohloubení lepšího porozumění. Neméně důležitý je dialog pravdy, tedy teologická analýza problematických otázek, které vedly k rozporům v průběhu dějin. Z těchto dialogů postupně jasně vyšlo najevo, že toho, co nás spojuje, je mnohem víc než toho, co nás rozděluje. A konečně, duchovní ekumenismus, tedy hluboké a soudržné přilnutí všech věřících k Ježíšově kněžské modlitbě, „aby všichni byli jedno“ (Jan 17,21), což by mělo být vnímáno jako základní aspekt. Tato modlitba nás udržuje v bdělosti a při vědomí, neboť jednota Církve je vůli Pána.

V těchto dnech slavíme také 25. výročí encykliky svatého Jana Pavla II. Ut unum sint, zveřejněné 25. května 1995. Je to důležitá encyklika pro ekumenickou cestu?

Její význam spočívá zejména v tom, že papež poprvé v historii napsal encykliku o ekumenismu. Třicet let po skončení koncilu Jan Pavel II. připomněl, že katolická církev se „nevratně zavázala“ kráčet ekumenickou cestou (UUS 3) a že všichni členové Církve jsou povinni ve víře účastnit se ekumenického hnutí. Obzvláště pozoruhodná se mi jeví také další překvapivá iniciativa papeže, který si na jedné straně uvědomuje, že Petrův úřad představuje jednu z největších překážek pro obnovení jednoty, a na druhé straně je přesvědčen, že služba biskupa Říma má pro jednotu církve zásadní význam. Papež Jan Pavel II. vyzval celé ekumenické společenství, aby se zapojilo do „bratrského, trpělivého dialogu“ o primátu římského biskupa s cílem nalézt formu uplatnění primátu „které, aniž by se jakýmkoli způsobem vzdalo podstaty svého poslání, by se otevřelo nové situaci“, přesněji do té míry, že tato služba „může vykonávat službu lásky uznávanou jedněmi i druhými“ (UUS 95-96). Podle mého názoru je to velmi slibná iniciativa, kterou také při různých příležitostech přijali papež Benedikt XVI. a papež František.

Od založení vašeho úřadu vyvinuli různí papežové velké úsilí v ekumenismu. Jak definovat v několika řádcích konkrétní přínos každého z nich?

Nejprve bychom měli být vděční za to, že všichni pokoncilní papežové byli pokračovatelé II. vatikánského koncilu a přistupovali k ekumenické výzvě s otevřeným srdcem, že mezi nimi byla velká kontinuita a soudržnost. Papež Jan XXIII. si byl dobře vědom toho, že obnovení křesťanské jednoty je zásadní pro obnovu katolické církve. Papež Pavel VI. významně přispěl svojí radou k uskutečnění Dekretu o ekumenismu „Unitatis redintegratio“. Byl papežem velkých ekumenických gest, zejména směrem k pravoslavným a anglikánům, a byl prvním papežem, který navštívil Ekumenickou radu církví. Papež Jan Pavel II. byl přesvědčen, že třetí tisíciletí bude muset čelit velkému úkolu obnovení ztracené jednoty, a viděl zásadní pomoc ve svědectví mučedníků, kteří patří k různým církvím a kteří darem svého vlastního života již žijí jednotu. Pro papeže Benedikta XVI. je ekumenismus na hluboké úrovni věcí víry, a tedy primární povinností Petrova nástupce. Pro papeže Františka je zásadní, aby různá církevní společenství šla společně cestou jednoty, protože jednota roste na cestě. On také velmi zdůrazňuje význam ekumenismu krve (mučednictví).

U příležitosti tohoto dvojitého výročí vydá Papežská rada letos Ekumenické Vademecum pro biskupy. Proč vznikl tento nový dokument?

Úřad svěřený biskupovi je službou jednoty v jeho diecézi a jednoty mezi místní a univerzální církví. Avšak v ekumenismu má také specifickou roli. Pastorační úřad biskupa musí být chápán v širším smyslu než jednota jeho církve, protože zahrnuje také pokřtěné nekatolíky. V různých místních církvích jsou proto diecézní biskupové primárně zodpovědní za jednotu křesťanů. Vademecum si klade za cíl pomoci biskupům pochopit jejich ekumenickou odpovědnost podrobněji a uvést ji do praxe. Příručka je vytvořena na míru nově jmenovaným biskupům, chce jim ukázat pole působnosti, spočívající v tom, že nabízí doprovázení všem členům církve, aby se tak mohli podílet na ekumenickém dialogu.

Další iniciativou Papežské rady k tomuto výročí je vydání publikace Acta Œcumenica, která je pokračováním a obohacením Informačního Bulletinu/Information Service vydávaného po více než padesát let. Jaký je účel tohoto časopisu?

Nikoli málo věřících má dnes dojem, že se ekumenismus jakoby zastavil. Tento pocit je do značné míry způsoben tím, že člověk není dostatečně informován o vývoji a rozvoji ekumenického hnutí. Je proto důležité popularizovat již dosažené důležité ekumenické výsledky. To platí zejména pro dokumenty zhotovené a zveřejněné ekumenickými komisemi. Jak je známo, dokumenty, které se nečtou, jsou málo užitečné. Cílem časopisu Acta Oecumenica je usnadnit přístup k informacím, zejména poskytováním informací o ekumenickém úsilí papeže Františka a o činnostech Papežské rady pro podporu jednoty křesťanů a také prezentace hlavních dokumentů ekumenických dialogů. Cílem publikace a hlediskem zásadního významu pro budoucnost je podpora ekumenické formace.

Ekumenismus se odehrává v setkání a v dialogu. Jak současná pandemická krize ovlivňuje vaši práci?

Ekuména žije z dialogů, z bezprostředních a osobních setkání. To nyní nelze snadno uskutečnit kvůli omezením Covid-19, protože nemůžeme přijímat hosty přicházející z jiných křesťanských církví zde v Římě ani cestovat za nimi. Ekumenické dialogy se potýkají s velkými obtížemi, pokud jsou prováděny na dálku prostřednictvím „práce z domu“. Na druhé straně obtížná situace v současnosti přispívá k přiblížení křesťanských církví, které jsou všechny na stejné lodi. Bylo to zřejmé například tehdy, když papež František pozval 25. března všechny křesťanské církve, aby se k němu připojily k modlitbě Otčenáše za konec pandemie. Na dopis, kterým jsem zval jménem Svatého otce hlavy křesťanských církví, odpověděla většina příjemců velmi rychle a vyjádřila vděčnost za tuto iniciativu. To mi ukázalo, jak hluboké ekumenické vztahy se mezitím vytvořily a jak mohou být následně prohloubeny ve velmi obtížných situacích. Ale samozřejmě budeme velmi šťastní, když se budeme moci opět setkat osobně s našimi partnery a důležité otázky prodiskutovat tváří v tvář.

Také vy, Vaše Eminence, brzy oslavíte výročí, 1. července 2010 jste byl jmenován papežem Benediktem XVI. předsedou Papežské rady pro podporu jednoty křesťanů. Jaká je vaše bilance za tyto roky?

Jsem zvláště překvapen, jak rychle čas uběhl. Práce pro mě není vždy snadná, ale zato je velmi krásná a obohacující. Jsem vděčný papeži Benediktu XVI. za to, že mě tímto úkolem pověřil, a papeži Františkovi za to, že mě v tomto úkolu potvrdil. V průběhu let jsem se mohl účastnit a přispět k různým událostem, k mnohým ekumenickým iniciativám obou papežů. Hodně jsem se toho naučil a udělal jsem po několikáté tuto zkušenost: v ekumenické práci je to, co dostáváš, více, nežli to, co můžeš sám dát. Jsem si vědom toho, že v samé podstatě existuje pouze jeden ekumenický oživovatel, a tím je Duch svatý; my takzvaní úředníci ekumény, jsme jen jeho nástroji, a k tomu ještě slabými. Po deseti letech si proto nemyslím, že je na mě, abych dělal bilanci. Toto skromné výročí je spíše vděčnou příležitostí poděkovat Duchu Svatému a prosit ho, aby pokračoval v doprovázení na ekumenické cestě, neboť nám umožní podniknout postupně správné kroky, které nás více přiblíží k jednotě Církve.

(Pro Vaticannews připravil Massimiliano Menichetti, překlad P. Jaromír Zádrapa)

Zdroj: radiovaticana.cz