Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Neučiníš sobě modly

Druhé přikázání praví: Neučiníš sobě modly. My modly vytváříme neustále. V první řadě, modlou pro nás jsme my sami. Běžným cílem našeho života je připravit místo na zemi, které je hodno takové modly, jakou jsme my. Tak plynou roky naší práce a starostí.

V duševním rozměru jsou modlou záliby, kvůli kterým zapomínáme na Boha a ztrácíme milost. Veškeré naše snění je nepřetržitým utvářením model. Naše fantazie – jako výtvarník – maluje pro naše vášně svůdné obrazy model.

Modlou se může stát i člověk, i vášnivá zamilovanost je právě vytvořením si modly. Takto zamilovaný je podobný tvůrci model z dřevěných odřezků a odštěpků kamenů. Tyto modly – vytvořené jeho vlastní představivosti – člověk zdobí, klaní se jim a slouží jim.

Člověk je obrazem a podobenstvím Božím. Je nám dáno přikázání milovat člověka; ale zbožňovat člověka – občas až ve stavu jakéhosi šílenství – znamená vytvářet si modlu slepenou z masa a kostí, která se jednou obrátí v prach.

Modlou mohou být i peníze, kterým člověk v sebeklamu připisuje nepřemožitelnou moc. Modlou může být věda: většina vědců, kteří věří, že prostřednictvím vědy lze spasit lidstvo, z ní činí svou modlu, kterou staví proti Bohu Živému, přičemž sami vystupují v roli kněží tohoto „božstva intelektu“. Modlou může být umění, které slouží nikoliv ke slavení Boha, ale ke zbožšťování tohoto světa a lidských vášní.

Modlou pro rodiče se mohou stát jejich vlastní děti, kvůli kterým někdy bývají ochotni doslova zaprodat duši ďáblu.

Na jednou místě ve Svatém Písmu se píše, že „modly nejsou ničím“ (žalm 134/135), na jiném (pozn.: ve slovanském překladu) se píše, že „modly jsou běsy“ (žalm 95/96). Modla sama o sobě je duchovním klamem, prázdnotou, a tuto prázdnotu, toto duchovní vakuum vyplňují temné síly. Proto člověk, jenž je více připoután ke stvořenému nežli ke Stvořiteli, se nachází pod vlivem démonických sil.

Stručně řečeno, duševním rozměrem druhého přikázání je zkouška vlastního srdce: není-li v něm přílišné připoutanosti nebo nenávisti, které odnímají místo v lidské duši u samotného Boha, když  - obrazně řečeno – trůn duše je dobrovolně odevzdáván jinému a drápe se na něj neviditelná šelma.

Je zajímavé, jak primitivní národy vyobrazovaly své bohy. Jejich modly mívají podobu netvorů, jakýchsi fantastických zvířat s vyčnívajícími tesáky a zahnutými – jako u dravých ptáků – drápy. Mají-li lidskou podobu, tak se podobají obrazům démonů s vykulenýma očima, vyceněnými zuby; zdá se, že tyto modly jsou připraveny skočit na svou oběť a roztrhat ji na kousky. Modly našich vášní jsou stejně odporné, strašidelné a zrůdné jako božstva afrických kmenů a obyvatelů pacifických ostrovů. Jak bychom je nepřizdobovali, prává tvář těchto model je nelítostná a krutá, jako u duchů podzemních. Mučí svou oběť, zabodávají do ní své drápy, ale zaslepené oběti se stejně zdá, že jsou nejcennější ze všeho na světě. Když období zkoušky rozbíjí tyto hliněné bohy, duše upadá do takového stesku, že se jí už zdá, že je lépe zemřít, než vidět bídu a hanbu svých model.

Krista nelze uvést do panteonu. Blahodať nemůže vstoupit do duše, v níž vládnou vášně. Proto přikázání nás učí odtrhávat od srdce vše, co je mu dražší než Bůh.

V duchovním smyslu druhé přikázání vyjadřuje to, že duch člověka má být chrámem. Do oltáře se nesmí vnášet nic neposvátného, to má být zanecháno venku. Objevují-li se v okamžiku srdečné modlitby myšlenky a obrazy, tak nejčastěji se jedná o bývalé modly, jež zvedají hlavy a volají k sobě. V tomto smyslu přikázání „Neučiníš sobě modly“ hovoří o nutnosti vzdávat se v modlitbě všeho pozemského a vzdalovat se od něj.

(Archimandrita Rafail (Karelin): Dovednost umírat neboli umění žít, 2003, Moskva, str. 146-149)