Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Na počátku června se do jisté norimberské střední odborné školy dostavila bavorská policie, aby zatkla a odvedla mladého Afghánce, který se zde učil truhlářem. Mladík dostal před několika týdny soudní výměr o „Abschiebung“, tedy odsunu zpět do Afghánistánu, neboť jeho žádost o udělení azylu byla definitivně zamítnuta. Jelikož se odmítl dostavit na místo, odkud měl být eskortován na letiště, nezbylo, než pro něj poslat policii.

O této akci se ovšem dozvěděla televize a levicové bojůvky Antify, které před budovou školy zaútočily na policii a strhly na svou stranu i část Afgháncových německých spolužáků. Potyčka skončila poměrně ostrou fyzickou konfrontací s několika zraněními na obou stranách. Mediální zpravodajství se jako skoro vždy obrátilo proti policejnímu „násilí“ a solidarizovalo se s azylantem a jeho spolužáky. Afghánec byl nakonec policií odveden, ale do Afghánistánu neodletěl a z policejní vazby byl po několika dnech propuštěn, i když existovalo důvodné podezření, že se bude skrývat.

Kapitulace právního státu byla završena následným rozhodnutím spolkové vlády další odsuny do Afghánistánu zastavit, protože prý – náhle – to není „bezpečná země“. Vyňati mají pouze migranti soudně trestaní a ti, kteří podle Spolkového kriminálního úřadu ohrožují bezpečnost země. Není to zdaleka poprvé, co vláda ustoupila před násilím levicových extremistů a kampaní tzv. Gutmenschen, tj. moralistů konajících „dobro“. Těchto „dobrolidí“ je v Německu obrovské množství a jejich enormní vliv vyplývá z významných pozic, které zaujímají v médiích, společensko-vědních katedrách univerzit, bohatých nadacích a ovšem v politických stranách, zejména mezi Zelenými, sociálními demokraty a Levicí. Nejpřednějším „Gutmensch“ je ovšem sama Merkelová.

Tento stav je důsledkem katastrofální německé minulosti. Zjednodušeně řečeno – po spáchání totálního nacistického zla, završeného holocaustem, se kyvadlo německých dějin po 70 letech vychýlilo na opačnou stranu, do polohy „totálního“ dobra, což mohla světová veřejnost zřejmě poprvé v plné míře zaregistrovat na podzim 2015 v průběhu migrační krize. Kyvadlo se pohybovalo zprava doleva, neboť nacismus byl a je považován za „pravici“, třebaže se jednalo o totalitní hnutí, které mělo mnoho společného s komunistickým bolševismem. Avšak němečtí nacisté bojovali proti německým komunistům a posléze proti Sovětskému svazu, takže byli neodvolatelně zařazeni „na pravici“.

Převýchova „k dobru“ začala v Německu v padesátých let zvolna, ale v dalších desetiletích nabrala na obrátkách. Mocným impulsem bylo marxistické studentské a intelektuální hnutí konce 60. let, jež z oprávněné kritiky mlčení o nacistických zločinech vyrobilo klacek na bušení do údajně „protofašistického“ systému v tehdejší Spolkové republice. V této době se zrodilo nové německé paradigma, podle něhož pravice = nacionalismus, resp. nacismus, zatímco levice = pokrok, spravedlnost, dobro a humanita. V oblasti interpretace moderních německých dějin se v 80. letech definitivně prosadila teze, že středobodem je a musí natrvalo zůstat Osvětim jako symbol historického selhání německého národa. Ta část historické obce, která – s politickou podporou CSU a části CDU – usilovala o „normalizaci“ německého historického vědomí a v zájmu politické stability a národní „normality“ chtěla rehabilitovat pozitivní německé historické tradice, odešla z tohoto zápasu poražena.

Národně smýšlející konservativci dostali ještě jednou šanci přesvědčit Němce, že se mohou stát normálním národem – po sjednocení v roce 1990, které levice přijala s nechutí, protože rozdělení Německa považovala za spravedlivý a nezrušitelný trest za nacismus. Po nějakou dobu se zdálo, že by mohli být aspoň částečně úspěšní. Křesťansko-demokratická unie (CDU), posílená o nové členy z východního Německa, kde slovo „národ“ (Volk) nebylo dosud považováno za cosi nepřístojného, prosadila v roce 1994 zpřísnění azylového práva, což se dalo interpretovat jako obrana zájmů etnických Němců.

Silnější trumfy však držela v rukách levice, která maximálně mediálně využila několika žhářských útoků na ubytovny imigrantů z počátku 90. let, hlásala (ostatně v plné shodě s kancléřem Kohlem z CDU) nutnost „spoutání“ Německa v silné pomaastrichtské Evropské unii a úspěšně šířila ideu tzv. ústavního patriotismu jako náhražky národně a jazykově podmíněného vlastenectví. Pozdější německý ministr zahraničí Joschka Fischer shrnul levicovou argumentaci v knize s příznačným názvem „Riziko jménem Německo“ (1994), v níž obvinil pravici, že se pokouší německou národní ideu „očistit od zápachu osvětimských krematorií“.

V tomto patřičně sterilizovaném zápachu vyrůstá dnes již čtvrtá poválečná generace Němců. Její příslušníci by se mohli oprávněně ptát, proč mají i oni nést stigma zločinů svých praprarodičů. Připomínat si minulost jako součást prevence proti jejímu opakování je zajisté správné, ale i zde platí otřepaná pravda, že všeho moc škodí. Spisovatel Martin Walser si již v 80. letech povšiml národní a společenské bezradnosti Němců, kterou připisoval jejich odcizení se od vlastních dějin, a současně zaznamenal pouze předstíraný názorový pluralismus v tehdejším západním Německu. Nad veřejným prostorem se už tehdy klenul příkrov vynucovaného konsensu nejen ohledně hodnocení minulosti, ale i v řadě politických otázek, kde se jediným přípustným hlediskem stával levicový progresivismus. Právě to měl Walser na mysli, když napsal, že každý projev či výrok, který se nedá sociologicky sterilizovat, propadá v Německu ihned nestrašnějšímu podezření.

Nejúčinnějším sterilizačním louhem se vedle politické korektnosti stala do extrému vypěstovaná „kultura vzpomínání“ (Erinnerungskultur), která přeměnila v posledních letech veřejnou debatu v Německu na minové pole. Každý její účastník především dobře ví, že jakýkoli pojem, který kdysi používali nacionální socialisté, je buď absolutní tabu, anebo musí být aplikován v předem prověřeném dostatečně sterilním kontextu. Každý v Německu stejně tak dobře ví, že prostřednictvím krátkého spojení se z kritiky Izraele okamžitě stane antisemitismus, z jakékoli kritiky feminismu je rázem nepřátelství k ženám, sebemenší výhrada vůči adoraci homosexuálů bude vzápětí ocejchována jako homofobie, kritika islámu rovná se islamofobie a chvála D. Trumpa je zradou demokracie a rozsudkem smrti nad zdravím této planety. Pokud jde o kritiku „uprchlíků“, zde se samozřejmě může jednat jen o špatně maskovaný rasismus a nenávist ke všem chudým a trpícím tohoto světa.

Jistě, mnohé z toho existuje i v dalších zemích onoho údajně „svobodného“ Západu. Ale německým specifikem je, že všechny tyto a další projevy skutečných či domnělých fóbií a nenávistí se při svém průchodu mediálně-politickou čističkou politické korektnosti made in Germany promění ne-li v nacismus dokonaný, tedy alespoň potenciální. V místě, kde se kultura vzpomínání na nacismus protíná s povšechnou politickou korektností, vzniká třaskavina zcela mimořádné síly, jejíž výbuch ukončil předčasně už nejednu politickou kariéru. Alternativa pro Německo (AfD), demokratická politická strana, jež se již čtvrtým rokem snaží v tomto mediálním dusnu nabízet alternativy mimo přikázaný konsensus nejen v otázce migrace, je svými kritiky naprosto rutinně natírána nahnědo. Nejzavilejší z nich – naposledy předseda SPD M. Schulz – otevřeně vyhlašují, že je třeba zabránit, aby se AfD po zářijových volbách dostala do spolkového sněmu.

Novinář Robin Alexander před časem nabídl nové vysvětlení, proč německá vláda v září 2015 otevřela hranice před masovou imigrací muslimů. Na základě detailní znalosti kuloárů spolkového kancléřství v Berlíně došel k názoru, že hlavní příčinou byl banální strach Merkelové, ministra vnitra de Maizièra či prezidenta Spolkového kriminálního úřadu převzít odpovědnost za uzavření hranic. Jsem ovšem přesvědčen, že tento druh strachu mohl povstat jedině v hlavách německých politiků, žijících permanentně sub specie hitleriensis. Zdravým rozumem uvažující člověk samozřejmě ví, že uzavření hranic na ochranu vlastních občanů nemá s Hitlerem nic společného. Ve specifickém světě německé Erinnerungskultur je tomu ovšem jinak.

Po migrační katastrofě roku 2015 dostali Němci příležitost si trochu vydechnout. Migranti ovšem proudí dál – v loňském roce jich přišlo asi čtvrt milionu. A další pohroma je na obzoru: asi 260 000 Syřanů podalo žádost o povolení příchodu příbuzných, což podle střízlivých odhadů znamená další nejméně milion. Zatímco sociální demokracie jim hodlá maximálně vyjít vstříc, CDU je před volbami opatrnější. Avšak výše naznačená psychologie německé politiky, spolu s extenzivním výkladem ústavního azylového práva, nedávají skoro žádné naděje na podstatnější změnu německé migrační politiky. AfD, která jako jediná prosazuje radikální omezení imigrace v zájmu uchování německého Německa, má šanci dostat ve volbách nanejvýš 10 % hlasů.

Bez ohledu složení budoucího Bundestagu se bude Německo dál islamizovat a afrikanizovat. S každou novou tisícovkou migrantů se bude utužovat politická korektnost, poroste agresivita levicového mainstreamu a pod rouškou „obrany demokracie“ bude sílit „boj proti pravici“. Souběžně s tím bude ubývat politické a názorové svobody, které již dnes ve Spolkové republice, jež se po odchodu Obamy z Bílého domu pasuje do role „vůdce“ světové demokracie, mnoho nezbývá.

(publikováno v Literárních novinách, č. 9, 2017)

Zdroj: institutvk.cz