Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Návrat Ruska na světovou scénu je nevyhnutelně propojen s nacionalizací elit.

Když hovoříme o konfliktu mezi levicově-konzervativním obyvatelstvem Ruska a pravicově-liberálními elitami, kde vláda je jen špičkou obrovské elitní vládnoucí pyramidy, automaticky hledáme v tomto konfliktu místo hlavy státu a prezidenta Ruska.

Kroky, které Vladimir Putin koná, jsou mezi občany předmětem velkých sporů. Západní zpravodajské agentury a nevládní organizace, které prosazují ve vztahu k Rusku své cíle, se na tomto sporu podílejí a v této bouři emocí často neexistuje kvalitativní analýza. Ale je to nutné, jinak není možné určit povahu současné situace.

V mainstreamových médiích se zformovaly tři různé pozice, které jsou stejně radikální a proto chybné:

1. Putin hájí zájmy liberálů.

2. Putin chrání zájmy patriotů.

3. Putin hájí své vlastní zájmy, má zájem o rovnováhu moci, a proto není s nikým – a sám se nachází nad oběma tábory.

S kým je vlastně Putin?

Všechny tyto tři pozice však odrážejí jen malou část pravdy. Putin je částečně s liberály, patrioty i nad jejich soubojem. Jenže tím se jeho pozice nevyčerpává. Existuje také velmi důležitá část, která není zahrnuta do žádného z těchto bodů. Putin funguje jako systémový integrátor postsovětského prostoru. A pouze díky této misi vzájemně kooperuje s různými skupinami a silami na základě zásadně odlišných postojů, než jsou uvedeny výše.

Jako každý globální politik si Putin vypracoval vlastní doktrínu. Tato doktrína vychází z jeho slov, že za největší katastrofu dvacátého století považuje zhroucení Sovětského svazu. Sovětský svaz Putin chápe nikoliv jako komunistickou říši s určitou ideologií, ale jako systém tvořený lidmi – dědici Ruské říše. Jedná se o integrovaný systém s přirozeným centrem v Rusku. Dominantní ideologie se může lišit – od komunismu po kapitalismus – ale konfigurace centralizačního systému by se neměla měnit.

Základ Putinovy doktríny spočívá v tom, že je celý postsovětský prostor zónou výhradních národních zájmů Ruska. Každý, kdo je naruší, narazí na Rusko, je považován za nepřítele a dostane se mu všech možných forem odporu. Prostředky k této konfrontaci jsou arzenál zbraní, a proto Putin používá jak liberální, tak anti-liberální nástroje – vše, co dovoluje situace, aniž by to omezovalo rámec umělých úvah, které v politice zahrnují ideologické preference. Proto je Putin nepřekonatelný, spolupracuje s pravicí, ale není pravičák, spolupracuje s levicí, ale není levičák, spolupracuje s centristy, ale není centristou. Je nad všemi a zároveň se všemi. Chytit ho do pasti je nemožné.

Elity jsou v Rusku opravdu nanicovaté a špatné. Pokud si uvědomíme, že to začíná v regionech a končí ve vládě jako místě sbližování konfliktních zájmů k podpoře ekonomických a politických skupin, je jasné, že pokus donutit elity k poslušnosti podle „stalinského“ scénáře skončí sabotáží v řídící struktuře, nebo to dokonce přinese kolaps vlády. Jenže Putinova doktrína před touto skutečnosti nehodlá kapitulovat. Nikdo nezruší doktrínu kvůli nedostatku přiměřeného personálu. Pokud se pevnost nevzdá, obléhá se.

Souboj tygra s paviánem

Putinův vztah s elitami připomíná souboj tygra s paviánem. Tygr vyžene paviána, ten uteče, ale najednou se zastaví a otočí se na tygra. Tygr se nezastaví, aby neplýtval energii, ale namísto přímého pronásledování začíná kroužit kolem paviána a pokouší se mu útočit na končetiny a snaží se ho uchopit za krk. Pavián se útokům vyhýbá, nakonec je ale stejně poražen. Pavián je v přímém střetu silný a mohl by tygra vážně poškodit.

Tygrova taktika boje s elitou spočívá v tom, že z ní chce učinit nástroj implementace Putinovy doktríny. Nejdříve byla konsolidace elity umožněna zavíráním očí před korupcí a krádežemi. Pak přišla další etapa – začal selektivní boj proti korupci. Konsolidovaná elita začala přijímat konkrétní signály o tom, kde leží hranice jejich ambicí. Nyní se boj proti korupci dostává do systematické roviny, jak to bylo patrné z projevu Vladimíra Putina na posledním kongresu strany Jednotné Rusko.

Systémovost, to ovšem není jen bič, ale také cukr. Nemůžete pořád tlačit a nenechat prostor k uvolnění. Putin ukázal elitám z této situace cestu. Umožňuje jim zaměstnávat jejich děti a vnoučata, ale na oplátku vyžaduje efektivitu projektů. Podstata je jednoduchá – pokud nechcete myslet na Rusko, myslete na své děti a vnuky. To oni dostanou dědictví, ovšem pouze ti, kteří investují do Ruska, a nikoliv do cizích zemí. Ti, kdo se chystají k emigraci, budou od moci odstraňováni a přijdou také o majetek. Tento postup je v plném proudu v regionech, tygr se blíží k paviánově hrdlu, tedy do centra. Putin se o tom přímo zmínil na kongresu Jednotného Ruska. Kdo tomu neporozuměl teď, pochopí to v blízké budoucnosti.

Putin provádí plíživé znárodňování elity, aby ji proměnil v prostředek k implementaci své doktríny: ochrany postsovětského prostoru jako sféry vlivu výlučně ruských geopolitických zájmů od konkurentů ze zahraniční. Bylo by divné, kdyby Putin zastával jinou pozici, čímž by Západu přinesl ztracené území širší vlasti, bez ohledu na to, jak se dnes nazývá. Putin sám to chápe a vytváří elity, které to budou chápat stejně jako on: Rusko není jen Ruská federace, nýbrž nadnárodní konglomerát, federace spojená a konsolidovaná na obecných principech přežití a opozici vůči vnějším agresorům.

Budoucnost elit

Není pochyb o tom, že ani záměry USA a Evropy týkající se Ukrajiny a Běloruska, či plány Turecka s jižním Kavkazem nebo plány Číny se Střední Asií, nesměřují k růstu blahobytu místního obyvatelstva. Tyto země jsou považovány výhradně za zdroj, který je navíc zaměřen jak na místní, tak na „Malé Rusko“, tedy Ruskou federaci. Putinova doktrína proto znamená konsolidací postsovětského prostoru na principech společné bezpečnosti a společných zájmů. A budoucnost elity Ruska je v její opětovné nacionalizaci.

Žádné taktické triky totiž elitu od nacionalizace nezachrání, a nejlépe se povede těm, kdo to pochopí co nejdříve a přijmou to. Zbytek čeká ztráta postavení, mnohdy i svobody. Odpor je zbytečný, protože Putinova doktrína nepředstavuje nějaký jeho rozmar, nýbrž naléhavou politickou nutnost pro přežití Ruska. Noví politici budou pokračovat v této doktríně, protože nemáme jinou možnost. Západ to pochopil jako první – právě to vysvětluje jeho hysterické chování. Jenže nikdo již nemůže zastavit návratu Ruska na světovou scénu.

(překlad vlastní, upraveno)

Originál: Халдей Александр - Доктрина Путина и судьба элиты России vyšel 9. prosince 2018 na iarex.ru.

Zdroj: iarex.ru