Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

„Ještě včera, když oheň ničil katedrálu Notre-Dame, mnozí začali říkat, že Francie získala „to, co si zasloužila“. Požár Notre-Dame se údajně stal symbolem epochy, kdy si Evropané dovolili zapomenout na své kořeny. Dnešní Francii zaplavili hosté, kteří nejen popírají křesťanství, nýbrž ani nerespektují náboženství většiny,“ říká kněz Andrej Tkačov. O těchto souvislostech s ním hovořili reportéři televize Cargrad.

„Katedrála má dlouhou historii, snažili se ji zničit v různých dobách… Migrace ovšem představuje pouze vedlejší nástroj, nikoliv hlavní důvod“.

„Současná migrace není hlavním problémem, na základě kterého bychom mohli dnešní realitu ve Francii popisovat. Migrace má samozřejmě také vliv, ničí totiž identitu, jedná se o nové stěhování barbarů, návrat do 5. století. Ale nejde jen o to…“

V centru „evropského divadla“

Tak jako se stal Petrohrad hlavním městem všech revolucí v Rusku, stala se Paříž hlavním městem téhož ve Francii: „Jedná se o svého druhu „evropské divadlo politických událostí“: právě Francie se totiž stala zřídlem všech agresivních ateistických revolucí zaměřených na zničení soudobého světa z jakýchkoliv příčin“. Katedrála se v tomto sporu stala bezprostředním účastníkem.

„Katedrála pařížské Matky Boží měla být zbořena již v roce 1793 – Robespierre ji chtěl zničit jako chiméru, která připomíná tyrany. Nakonec jim stačilo, že usekli hlavy všem králům. Bylo jich okolo třiceti. Jenže Pařížané relikvie vykoupili a ukryli je“.

Další pokusy zničit katedrálu následovaly, ale ani jeden neskončil úspěchem. Chrám tak byl svědkem zlomu víry evropského obyvatelstva, který probíhal po staletí.

Zničte ho, ať nezabírá místo

Za poměrně krátkou dobu od těchto událostí se snažili katedrálu zcela zbořit, aby nezabírala místo v centru města. Lidé prostě přestali chápat, že se před nimi nachází svatostánek.

„Lidé se tam ve větším počtu již dávno nemodlí. Začali se dívat na tyto obrovské historické chrámy jako na jakési nepochopitelné budovy, které zabírají příliš mnoho místa. O tom psalo, mimochodem, již dříve několik zajímavých osobností, například Čaadajev… totiž že přijde doba, kdy Evropané pohlédnou na své velkolepé chrámy ze středověku zcela jinýma očima: jako na něco zcela zvláštního. A nebudou moci pochopit, proč je tehdy tak dlouho stavěli, vkládali do nich tolik sil… a proč i dnes stojí a co se v nich má dělat“: 

Skončilo toto období? Nikoliv, pokračuje i nadále.

Krize víry

Možná, že čas, kdy Evropané zapomněli na základy své víry, ještě nenastal, nicméně do jisté míry je přítomný. Přesvědčit se o tom lze během cest po známých evropských městech v Německu, Itálii, Francii… Všude uvidíte davy turistů, kterým jde pouze o záběr. Přišli nikoliv ke chrámu, nýbrž k budově.

„Fotografují se, nikdo se nemodlí. Fotografují. To je ovšem velmi urážlivé, protože tyto chrámy nebyly postaveny za tímto účelem. Smrt chrámu předchází jeho fyzickému zničení. Vnitřní smrt chrámu proběhne dlouho předtím, než je zafixována vnějškově. Zemětřesení, oheň, invaze barbarů. Zdá se mi, že právě to se nyní ve světě děje. Protože nic neuráží sakrální památky více, než tento moderní evropský turista. Mimochodem – ani si neprošel školou ateismu…“

Pokud člověk ztratil vnitřní hloubku, stává se cizincem ve vlastní zemi. Je cizincem na vlastním kontinentu:

„Pamatuji si ty oči. Stojí to za to, zahledět se do těch bezbarvých očí nekonečného zástupu… Oni ani neví, proč tam chodí. Samozřejmě že to je pro chrám ponižující, protože to uráží vlastní podstatu, proč byl vystavěn. Proto je možné chrám ztratit i tehdy, když ještě stojí. A pak se ztratí podruhé, když shoří“.

Hanobení kultem

Francouzi hanobili chrám pařížské Matky Boží často. Jako příklad může posloužit právě rok 1793, kdy místo křesťanského náboženství a úcty k živému Bohu francouzská buržoazní revoluce navrhla cestu „rozumu“. Tkačov podotýká:

„V roce 1793 seděla téměř v oltáři katedrály na trůnu nahá dívka, která zosobňovala bohyni „rozumu“. To jí se vzdávala úcta. Toto divadelní představení přinášelo nový kult uctívání „rozumu“. Jedná se o stejné Francouze, jako byli ti před více než 200 lety“.

A dodává:

„Během francouzské buržoazní revoluce se Francouzům podařilo spálit ostatky patronky města Paříže svaté Jenovéfy. Jednalo se – spolu s Dionýsiem Pařížským – o úplně první a nejvýznamnější světici antického města Lutetia... Její svaté relikvie spálili na známém Radničním náměstí (Place de l’Hôtel-de-Ville) jako ostatky zločince. A zbytek hodili do Seiny. Tak vypadala Paříž před 200 lety…“

Paříž ztrácela své svatyně již dávno, a to z důvodu socialistického nevěrectví. Tím se nakazili také ruští revolucionáři – ti se označovali za ty pravé žáky jakobínů.

„Takže pokud nadáváme na naši komunistickou minulost, musíme vědět, že pramení právě ve Francii. Naši bezvěrci byli dobrými žáky francouzských rouhačů. Takže katedrála Notre-Dame stála před totální likvidací již několikrát. Chtěli ji zničit, chtěli ji zneuctit – což také učinili. Takto vypadají dějiny Evropy posledních staletí. Evropa ztrácí víru mílovými kroky“.

Dějiny se opakují

„Je psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby,‘ ale vy z něho děláte doupě lupičů“ (Mt 21,13) – tato slova prohlásil Hospodin ve vztahu k Jeruzalémskému chrámu, který byl také vypálen. A to hned dvakrát: Nejdříve ho vykradl a poničil Nabuchodonosor, poté římská vojska za císaře Tita. Vnitřně zostuzené svaté místo se stává zvláště náchylným k tomu, aby časem zmizelo zcela. Způsob zmizení se může lišit:

„Je to podobné jako se solí, která ztratila slanost. V evangeliu najdeme tento obraz: pokud sůl nebude solit, k čemu tedy je? Můžeme ji vysypat na zem, šlapat po ní… nikdo ji již nepotřebuje. Na to musíme neustále myslet. Obecně řečeno, právě evangelium by mělo být normativem našeho myšlení a chování. Náš svatý Serafim Vyrický například v letech těžkého pronásledování církve bolševiky prohlásil, že mnozí kvůli tomu od víry odpadnou. Pak ale přijde období klidu a pokoje a odpadnou další, a to kvůli komfortu a pohodlí“.

Komfort, zábava, zisk. Lidé chtějí vydělat peníze na každém uměleckém předmětu, na každém významném místě… a proměnit tak svaté místo v bod na cestě turistických tras.

„Jedná se o zcela zjevné nebezpečí, tj. ztrátu všeho posvátného a jeho proměnu na způsob vydělávání peněz. Svaté musí zůstat svatým. Bůh s námi přece nežertuje. Má sice velkou trpělivost, ale výsledek může být žalostným“, dodává A. Tkačov. 

Současná francouzská tragédie představuje pro nás všechny významný symbol. Vždyť přeci víme, že v našem globálním světě se vše, co se odehrává na jednom místě, sdílí s ostatním světem velmi rychle. Jsme součástí jedné civilizace, křesťanské civilizace. Někteří se jí vzdalují rychleji, jiní v ní chtějí zůstat. Další odcházejí pomaleji. Ať tak či tak naše kořeny tkví v evangeliu a v těch stopách Božství, které Kristus zanech na zemi. Právě z nich naše civilizace vyrostla. Pokud se vzdáme těchto kořenů, tedy podstaty, což se i děje, pak se vše zhroutí.

„Nedávno jsem slyšel tento komentář. Evropa se prý zbavuje „starých středověkých hader“. Dobře, připouštím. Tak ať se tedy obleče podle zvyklostí 21. století a středověk ať zmizí… Jenže to vůbec nejsou moudrá slova. Protože pokud si někdo myslí, že Notre-Dame shoří a croissanty zůstanou, velmi se mýlí. Pokud totiž mizí posvátná místa, tedy když si Bůh bere zpět to, co už člověk nepotřebuje, společně s tím zmizí i všechno ostatní. Bagety přestanou vonět, croissant ztvrdne a Moulin Rouge se kamsi vypaří… To znamená, že vše, co jste měli rádi, zmizí, jakmile dostanou zásah kořeny bytí. A podle mě právě zde vidíme zničení kořenů bytí…“    

(překlad vlastní, upraveno)

Originál: Нотр-Дам-де-Пари пережил войны, оскорбление голой в алтаре, но погиб под натиском „толпы с бесцветными глазами“ - протоиерей Андрей Ткачёв vyšel 16. dubna 2019 na tsargrad.tv.

Zdroj: tsargrad.tv