Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Evropská unie má od 1. června konečně stálý nástroj na řešení finančních krizí, Evropský stabilizační mechanismus. Ani o krize není nouze, teď jim vévodí španělská bankovní. Je východisko v bankovní unii? Půjdeme ještě dál?

Evropský stabilizační mechanismus ESM je euroval druhé generace Je to fond garancí členských zemí eurozóny (a dalších členů EU na dobrovolné bázi), který má také některé vlastnosti banky a může intervenovat na trhu. Při záchranných operacích bude spolupracovat s Mezinárodním měnovým fondem.

Souběžně dobíhá i stávající Evropský nástroj finanční stability a končí dost divoký Evropský mechanismus finanční stabilizace (který obcházel nedovolenou unijní pomoc sítí bilaterálních smluv). Stávající nástroje byly závislé na schvalovacím procesu v Evropské radě a fungovaly dost improvizovaně jako reakce na výbuch krizí státních financí Irska, Portugalska a Řecka. V čem je změna? Stálá instituce může být zvažována jako další prvek do děravé skládačky systému, bez kterého je společná měna dlouhodobě neudržitelná.

ESM bude mít nějaké peníze, ale spíš je postaven na tom, že je může opatřit. Upsaný kapitál sice činí 700 miliard euro, ale z toho je splaceno jen 80 miliard. Zbylých 620 miliard euro tvoří závazky poskytnout hotovost na požádání. Všichni pochopitelně doufají, že nikdo nebude tolik potřebovat, ale jen Španělsko a Itálie by potřebovaly víc, než kolik činí celková kapacita ESM. Z toho je zřejmé, že se musí hledat jiné fomry řešení než je obrana individuálních národních rozpočtu a bank.

Nejbližší příležitostí k akci může být španělská bankovní krize, která potápí státní finance této členské země, protože stále narůstají požadavky španělských bank na vládní pomoc. Vklady prchají ze země a mluví se o pomalém runu na španělském banky. To prohlubuje nedůvěru finančních trhů v udržitelnost takové situace. Ve čtvrtek má být vydána další porce státních dluhopisů na úhradu těch, kterým vyprší splatnost, a bude to drahé, pokud se to vůbec povede. Aktuální úrokový výnos už vyšplhal na kritických 7 procent.

Ani Itálie dosud není z houští venku, a tak se znovu ocitáme v situaci, kdy problémy mají země, které jsou příliš velké na to, aby to nehrozilo katastrofou, a příliš malé na to, aby to dokázaly na globálních finančních trzích samy ustát.

Španělský předseda vlády Mariano Rajoy vidí šanci ve vydávání společných dluhopisů eurozóny, a aby to bylo možné, zašel zatím nejdál v prosazování chybějících společných institucí. Zatímco ještě před dvěma měsíci jednostranně zvýšil plánovaných schodek státního rozpočtu na 5,8 procenta oproti dohodám, kterými byla podmíněna evropská pomoc Španělsku, a označil to za suverénní právo země, nyní otočil, vrátil se k dohodě a navrhl vznik fiskální unie s centralizovanou kontrolou národních rozpočtů eurozóny. Tedy vytvoření předpokladů pro eurobondy.

Italský premiér Mario Monti na to jde z jiného směru, ale v podstatě prosazuje podobné cíle. Určitě se přidá francouzský prezident Francois Hollande. Měl eurobondy jako klíčový prvek své volební kampaně – spolu s daní z finančních transakcí jako přímý rozpočtový zdroj unie. Evropská komise míří stejným směrem, hnána prezidentem José Barrosem. A Evropská centrální banka? Ta v podstatě eurobondy simuluje, když odkupuje primární emise vykřičených států. Její šéf Mario Draghi by docela uvítal, kdyby tento rizikový úkol, který je v konfliktu s regulemi ECB, za něj vzal někdo jiný.

Německý nedělník Welt am Sonntag napsal o „tajném plánu“ z dílny prezidenta EU Hermana van Rompuye, který usiluje o vytvoření bankovní unie, fiskální unie a politické unie. Jestli je tajný, hodně se provalilo už dřív. Okamžitě jej doprovodily výkřiky o snahách propašovat do unie princip superstrátu a „centrální plánování“. Spíše však jde o to, co Wolfgang Münchau nazval nezbytností deklarovat odhodlání, že eurozóna směřuje k funkční podobě s doplněnými institucemi. Mluví se o desetiletém výhledu či vizi. Věcí se má zabývat nejbližší zasedání Evropské rady 28. června.

Nejdůležitějším symbolem doplnění chybějících institucí jsou eurobondy, tedy společný dluh, který by se nedal ohrozit poryvy finančních trhů a mohl by konkurovat dluhopisům americké vlády. Německo však zatím eurobondy vytrvale odmítá, ne snad proto, že by se Angele Merkelové příčil samotný princip společného dluhového financování, ale převládá obava, že v dnešních podmínkách se to snadno zvrhne v odčerpávání německých peněz bez kontroly. Společný dluh lze těžko stavět na národních zdrojích. Proto také španělský premiér Rajoy navrhuje urychlené zavedení jedné z podmínek společného dluhu – fiskální unii, tedy koordinaci rozpočtové a daňové politiky s existencí exekutivního centra.

Nejakutnějším problémem je stále nebezpečnější bankovní krize, která může snadno vyvolat nákazu. V eurozóně je asi 25 bank, které jsou tak velké, že pád kterékoliv z nich může způsobit ohrožení celého systému. Odpovědí by mohla být bankovní unie, ve které by tyto banky podléhaly nikoliv národnímu, ale společnému evropskému dohledu. Ten by také mohl nařídit případnou rekapitalizaci tam, kde narůstá riziko vysokých ztrát. Tato rekapitalizace by měla charakter navýšení kapitálu ze zdrojů právě onoho nového ESM. Zároveň by se ESM ujala funkce konsolidační instituce, která dohlíží na ozdravný proces v zachraňované bance a později získá vložený kapitál (s případným ziskem) prodejem akcií zpět – tak jak to teď dělal ve Spojených státech přímo Fed, ale předtím s menšími bankami Resolution Trust.

Vznik bankovní unie by kryl riziko velké banky v malém státě (státní garance za irské soukromé banky téměř položily irské státní finance) a rozložil by odpovědnost všech států za fungování evropského bankovního systému. Ale ani bankovní unie se neobejde bez fiskální unie, protože je jedno, kudy se peníze ztrácejí, zda přes nesplatitelné půjčky nebo nezvládnutelné rozpočtové schodky.

Zatím to vypadá tak, že Španělsku nepomůže vize, ale bude muset sáhnout po penězích teď hned. Nabízejí se zdroje z nového eurovalu ESM, ale španělský premiér se stále brání tomu, že by o ně požádal, protože by to znamenalo přijetí škrticích podmínek. Nechce si pomáhat závazkem, že bude ještě hůř. To opravdu neláká.

Zdroj: vasevec.cz