Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Autor přináší mrazivý komentář k americkému procesu s policistou, při jehož zákroku zemřel černý narkoman a kriminálník.

Ještě stále to v USA sice nevypadá jako ve filmu Manželé z roku 2, v němž obhájce hlavního hrdiny, představovaného vynikajícím J. P. Belmondem, pronesl obhajovací řeč následujícího znění: „Neznám trest, který by dostatečně potrestal ohavný skutek, jehož se dopustil můj klient,“ ale momentální situace začíná k této předloze podezřele přibližovat. 

Ve filmu totiž soudci, poté co údajného kontrarevolucionáře odsoudili na smrt, s uznáním ohodnotili obhájce: „Díky občane, splnil jsi svou povinnost.“ A právě to již v USA nyní mají. I když se to stále netýká obhájce, ale „jen“ poroty.

Jednoznačný názor

Porota složená ze šesti bělochů a šesti barevných, včera uznala bývalého policistu Dereka Chauvina, který zabil George Floyda, vinným ve všech bodech obžaloby. Hrozí mu nyní trest až ve výši 40 let a pokud si všichni splní svou občanskou povinnost, tak je možné, že ho i dostane. Celá kauza se totiž překlasifikuje v průběhu minulého roku nejen ze zabití na vraždu, ale také z případu kriminálního na politický. Nová vlna levicově-neomarxistického běsnění, která se přehnala Spojenými státy v podobě hnutí BLM, se v lednu spojila s stejně naladěnou novou administrativou a exemplární odsouzení Dereka Chauvina se stalo otázkou občanské odpovědnosti a politické správnosti.

Aby o tom nikdo nepochyboval, tak prezident Joe Biden - den před vynesením verdiktu poroty - pronesl věty, které svědčí o všeličem, jen ne o tom, že tento proces a americké soudnictví jsou nestranné. Veřejně uvedl, že celý případ je zcela jasný a „důkazy jsou podle mě zcela přesvědčivé“. Následně dodal: „Modlím se, aby byl verdikt, který bude vynesen, tím správným verdiktem.“ 

Jelikož byl pro něj případ jasný a měl na něj jednoznačný názor, tak netřeba dlouho přemýšlet o tom, jaký verdikt považoval za správný. Nota bene, když v pondělí večer telefonoval s rodinou George Floyda, aby jí vyjádřil své sympatie, jak to celému světu oznámila jeho mluvčí Jen Psakiová. 

Rozsudek bez soudu

Shrňme to: prezident, který nemá co zasahovat do činnosti nezávislých soudů, tedy už dopředu ví, jaký by měl být ten „správný verdikt“. Vzápětí, po vyslovení své úvahy a touhy se na chvíli vzpamatoval, když si uvědomil, že by jeho výroky mohly být vnímány jako ovlivňování poroty, a dodal, že takto jednoznačně se mohl vyjádřit jedině proto, že ho již nemohou slyšet členové soudní poroty. Zda jej však porotci nikdy neslyšeli předtím a zda celé měsíce soud a porota nepracovaly pod tlakem mediální a politické hysterie, za asistence revolučního nasazení BLM a levicově liberálních politiků, to v záplavě oficiálního nadšení po ohlášení rozsudku samozřejmě nikdo neřeší. 

Tlak, který pociťovala porota byl nepochybně enormní a vize výbuchu občanských nepokojů, pokud by rozsudek zněl jinak, krajně nepříjemná. Tomu odpovídalo i bleskové vypořádání se porotců s dilematem rozsudku. Jejich porada trvala jen devět hodin, přičemž běžně se porotci motají kolem rozsudku dny, někdy i týdny. Hlas pokroku však zavelel a bylo zřejmě třeba splnit povinnost. 

Bleskovost celého jednání vzbudila podezření dokonce i v takovém liberálním a pokroku nakloněném periodiku jakým je The Washington Post. Komentátor Keith Alexander se s údivem pozastavil nad tím, že bylo zajímavé, jak si porota nevyžádala od soudu další dodatečné informace, ani neměla doplňující otázky: „To je přinejmenším velmi neobvyklé.“ Samotné rozhodnutí označil za „velmi rychlé. Až překvapivě. Běžně trvá rozhodování dva či tři dny, nebo týden.“ A pak přichází klíčová věta: „Z mého pohledu je jasné, že porotci byli rozhodnuti už minulý týden.“

Jistě, o tom nelze pochybovat. 

Dav se raduje

Po vynesení rozsudku proletěla údajně celými Spojenými státy vlna radosti a nadšení. Tak to alespoň formulovala ve stalinistickém duchu liberální média. Ve vykreslování atmosféry radosti lidu nad moudrým a bdělým rozhodnutím poroty popisovala troubící auta, slzy dojetí a jiné projevy masové hysterie. 

Zároveň se celé USA třesou před možnými protesty, protože s jídlem roste chuť, jak říká ošoupané ale pravdivé rčení, a navíc se americkým policistům mezitím podařilo v Minneapolis zranit s následkem smrti dalšího černošského kriminálníka – a ještě i v den rozsudku zastřelit šestnáctiletou černošku, která napadla nožem kolemjdoucí. Bude tedy i tak proti čemu a za co demonstrovat. 

Proto kolem budovy soudu v Minneapolis policie rozmístila ochranné bariéry a ostnatý drát, kolem kterých postavila 3500 po zuby ozbrojených příslušníků Národní gardy. To však demonstranty neodradilo a dokonce si na dva členy gardy zastříleli. 

Spravedlnost vyžaduje více

Že je proces dokonale zpolitizovaný a připomíná spíše příslovečné monsterprocesy z 50. let než nezávislé vyšetřování, to jasně dává najevo sám současný hlavní strážce pokroku v USA Joe Biden. Ten přivítal „správný verdikt“ poroty s nadšením a označil ho za „obrovský krok vpřed, při pochodu za spravedlnost v Americe“. Zdá se tedy, že podle Bidena dosud spravedlnost v americkém soudnictví absentovala a až dnes začíná její vítězné tažení. Zašel však ještě dál a mluvil o tom, že Floydova smrt byla vraždou za bílého dne a „odkryla před celým světem systémový rasismus“. 

Vidíme a slyšíme dobře? Americký prezident veřejně označuje americký systém za rasistický! Tato rétorika připomíná staré dobré časy komunistické propagandy, v níž se téměř každá poéma o úspěších budování socialismu končila poukázáním na všudypřítomný rasismus v USA. 

Ozval se i bývalý prezident Barack Obama. Rovněž i on je sice spokojený, ale ne zcela: „Porota dnes udělala správnou věc, ale skutečná spravedlnost vyžaduje více.“ Co ještě?

Ne, stále nejsme ani podle Joea Bidena na konci budování krásného nového světa: „To ale nestačí. Nemůžeme zde skončit. Zajistíme skutečnou změnu a reformu. Můžeme a musíme udělat více, abychom snížili pravděpodobnost, že se takové to tragédie budou opakovat.“

Jak to chce zajistit, když podle oficiálních statistik představuje černošská populace nadprůměrně zastoupených abonentů státního vězeňského systému v USA, a když jen během soudního jednání policie při zákrocích proti kriminálním živlům černošského původu vyrobila další dva polotovary na následující revoluční procesy? 

Co policisté?

Další a pro normální život v zemi ještě závažnější otázka zní: jak chtějí policisty donutit, aby zasahovali proti kriminálníkům, když jim je už nyní jasné, že jejich snaha o zneškodnění zákonem dlouhodobě hledaných nebo momentálně aktivních porušovatelů zákona, jim může vynést až čtyřicetletý (fakticky doživotní) trest vězení? Protože, ať už se to někomu líbí nebo ne, Derek Chauvin použil metody, které ho naučili na policejní akademii, metody a postupy, které jsou zákonné a doporučené. 

Neexistuje soudce, kromě toho Nejvyššího, který by mu byl schopen prokázat, zda se při použití těchto metod ve svém nitru rozplýval rozkoší, nebo jen trnul, jestli ho nechce o hlavu vyšší Floyd oklamat, a po uvolnění mu uprchnout, přičemž by na něj pak musel střílet. Jelikož však stejné chvaty používají policisté na celém světě, včetně těch evropských, můžeme se domnívat, že tento postup není výjimečný. Dohadovat se můžeme o míře empatie a soucitu, čímž se však přesouváme z oblasti prokazatelných faktů do oblasti dojmů a emocí. Rasistický motiv v případě Chauvina, jehož žena není běloška ale Asiatka, zřejmě také nebude prokazatelný. 

Navíc rozhořčení nad postupem Dereka Chouvina, jakož i uspokojení z jeho potenciálního čtyři desítky let dlouhého trestu, projevované středoevropskými a východoevropskými liberály s nádechem bojové hysterie, podezřele ostře kontrastuje s benevolentnosti, s jakou se po roce 1990 postupovalo vůči skutečným maniakální sadistům, dozorcům a policistům z komunistických lágrů a vězení, kteří mučili politické vězně (muže i ženy) s ohavnou brutálností a zvrhlostí. Vše tehdy bylo promlčeno v duchu obecného odpuštění. Není zajisté náhoda, že současní liberálové jsou převážně potomky bývalých aktivních komunistů. 

Zájem pokroku

Případ bratra slavného polského liberála Adam Michnika, Stefana Michnika (už jejich otec Samuel Rosenbusch byl aktivní komunista) mluví za všechny. Podílel se jako komunistický soudce na polských politických monstrprocesech, odsoudil na smrt množství nevinných lidí, byl důstojníkem tajné policie. V roce 1969 uprchl do Švédska a začal příhodně podporovat demokratickou opozici (!), jejíž členy předtím posílal na smrt. Když polská vláda a soudy žádaly po roce 1990 jeho vydání, Švédsko odmítlo. Spokojeně si žije ve Švédsku dodnes. Kde byla světová revoluční liberální bdělost tehdy? 

Můžeme porovnat Dereka Chauvina konajícího zákrok před kamerami s takovými sadisty, kteří běhají i po roce 1990 klidně mezi námi? 

A další otázka: budou účastníci demonstrací BLM, při kterých docházelo k rabování, žhářství, ale i vraždám, souzeni stejně razantně, rychle – a s uspokojením soudruha prezidenta Bidena?

Nad odpovědí zřejmě nemusíme dlouho přemýšlet. Takové kroky evidentně nejsou v zájmu pokroku. Pochopili to politici, pochopili to porotci a je načase, aby to pochopili i běžní obyvatelé v USA i v Evropě.

U nás právě sledujeme podobnou hrůzostrašnou frašku jako vystřiženou z padesátých let. A dav bouří proti imperialistům na zá... pardon, na východě. Protože, jak nás již před časem instruovala bývalá sekernice-komunistka, největší Havlova kamarádka Jiřina Šiklová: Raději se mýlit s Washingtonem, než mít pravdu s Moskvou...

Zdroj: protiproud.cz