Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

LUBOMÍR VYLÍČIL komentuje poslední výrok nelegitimního Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a vrací se k záměrně „zapomenutým“ souvislostem úmyslného rozbití někdejší balkánské velmoci, která byla hrází před muslimskou invazí

Ve čtvrtek 31. března byl u haagského soudu zproštěn všech obvinění Vojislav Šešelj. Člověk, kterého většina našich i evropských medií označuje za „srbského ultranacionalistu“. Podívejme se alespoň ve zkratce na jeho příběh. Bude to velmi poučné. Nedozvíme se ani tolik o srbském nacionalismu, jako spíše o hodnotách, metodách a fungování různých zdánlivě úctyhodných organizací.

Muž v bouři

Narodil se 11. října 1954 v rodině bosenských Srbů v Sarajevu. Vystudoval práva. Ke komunistickému režimu, který tehdy vládl v jeho vlasti, se stavěl kriticky a svou kritiku neskrýval. Proto byl roce 1984 odsouzen za „kontrarevoluční aktivity“ k osmi letům odnětí svobody. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se podílel na založení Srbské národní obnovy, později pak založil Srbskou radikální stranu.

V době divokého rozpadu Jugoslávie byl aktivním a nepřehlédnutelným obráncem svého národa - Srbů, jimž okolní osamostatňující se národy nasazovaly psí hlavu za údajná minulá příkoří a na jejichž úkor chtěly rozšířit území svých nově vznikajících samostatných republik.

Během následující občanské války podporoval Republiku srbskou v Bosně. Organizoval nábor srbských dobrovolníků, kteří měli bránit tamější srbské enklávy před terorem dosavadních spoluobčanů a sousedů. Všemi silami podporoval také obranu srbských křesťanů před útoky muslimů v Kosovu.

 „Pax americana“ a teroristé z UÇK

Válka skončila tak, jak skončila. NATO humanitárně nastolilo „Pax americana“. Muslimští útočníci, pašeráci drog a teroristé z UÇK byli odměněni vlastním územím. Srbský národ, který po tři sta let hájil Evropu před muslimskými nájezdy byl zase „odměněn“ vybombardováním infrastruktury a označen za jediného viníka války. A na zapáleného obránce svého národa, Vojislava Šešelje, vydal v únoru 2003 takzvaný Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii zatykač.

Vojislav Šešelj reagoval tak, že se soudu dobrovolně vydal. Obvinění odmítl a chtěl se hájit sám. Byl k tomu jako držitel doktorátu věd v oboru práva dostatečně kvalifikovaný. Nicméně tribunál usoudil jinak. Přidělil mu proti jeho vůli obhájce. O jejich profesionálních kvalitách, nezaujatosti a o celkovém směřování obhajoby si můžeme učinit obrázek z faktu, že Vojislav Šešelj zahájil hladovku a dokonce odmítal i užívání svých léků, jen aby dosáhl jejich odvolání.

Jeho boj s podjatými soudci, zákazem návštěv manželky a dětí, omezováním délky jeho stížností a odmítáním překladu soudních materiálů z angličtiny do srbštiny byl nakonec vítězný. Podlomil mu však zdraví. V listopadu 2014 byl ze zdravotních důvodů propuštěn na svobodu za podmínky, že se k soudu vrátí na vyzvání. Teď je tedy konečně uznán za nevinného. Po třinácti letech.

Tribunál pro americké zájmy

Položme si teď otázku: Proč? Proč a na čí popud tu po téměř třináct let desítky vysoce kvalifikovaných úředníků zkoušely možné i nemožné, aby byl uznán vinným, odsouzen a zavřen, nejlépe pak na doživotí? Komu se jevil tak nebezpečný?

Mnohé naznačí jeho výroky - ať už u soudu, nebo v rozhovorech pro média. O samotném haagském tribunálu například loni v rozhovoru pro Parlamentní listy řekl:

„Haagský tribunál je globální nástroj, který byl vymyšlen, aby soudil ty, kteří se postaví proti americkým geostrategickým zájmům. Aby se to mohlo uskutečnit, musely se na Balkáně objevit nějaké velké zločiny. A dva největší byly Vukovar ve Slavonii a Srebrenica v Bosně. A ukázalo se, že to všechno bylo objednáno zvenčí. Mně se během mého procesu podařilo zcela odhalit to, že západní zpravodajské služby platily konkrétním lidem, kteří páchali ty zločiny, a jejich jména jsem uvedl. A nyní, co je cílem Američanů? Cílem Američanů bylo mít nějaký instrument, kterým by strašili všechny budoucí politiky na celém světě. Aby je mohli strašit tím, co se jim může stát, pokud se jim budou protivit.“

No, upřímně: Po takovýchto slovech je docela s podivem, že je ještě naživu.

Rozbití protiislámské hráze na Balkáně

Zdá se totiž, že toho mnoho ví. A tak, jako činil za komunistického režimu, si to ani teď nenechává pro sebe. Byl u všeho podstatného, co se odehrávalo při rozpadu Jugoslávie, a neskrývá, že již tehdy mu byl zjevný záměr, proč se to děje. Že šlo o rozbití jednoho velkého a vcelku fungujícího státu na státečky malé, poničené, oslabené, a tak lépe ovládnutelné. Podobně, jako se o tom píše v poučení o prutech ze Starých pověstí českých. V té pověsti o Svatoplukových synech.

Dále, že šlo - a možná především - o rozbití slovanské protiislámské hráze a vmezeření cizorodého tělesa vhodného k implantaci islámu do měkkého podbřišku Evropy. Což se s Kosovem podařilo dokonale.

A v neposlední řadě, bylo potřeba umístit na Balkán i nějakou tu základničku. Pro jistotu.

Muslimská invaze posledních dvou let staví jeho slova do nového, ostrého světla. Mezi Bulharskem a Itálií velice a bolestně chybí hráz silného, suverénního státu. Státu lidí, kteří mají v historické paměti 300 let muslimských výbojů a dobře vědí, co je islám zač. V Kosovu, dříve srbském a relativně spořádaném území, dnes vzniká něco jako výsadek nebo pobočka ISIL.

Američany na jejich kosovské základně, prý jedné z největších v Evropě, to ovšem nechává zcela v klidu. A nevadí to ani EU, která s touto mafiánsko-islamistickou enklávou (přestože ji část členů Unie neuznává) uzavřela vloni na podzim asociační dohodu, která otevírá cestu k přijetí Kosova za řádného člena EU. “Dohoda zpečeťuje cestu Kosova do Evropské unie, cestu, z níž není návratu,“ prohlásil při této příležitosti natěšený kosovský premiér Isa Mustafa.

Takže, jinými slovy - i kdyby se náhodou (a proti vůli špiček EU) podařilo ucpat všechny díry a zastavit pohyb těch takzvaných běženců do Evropy, máme tu ještě pojistku: Kosovo. Jako bezpečný kanál, kudy může invazní muslimský proud - s pasy přidruženého státu EU - kdykoli pokračovat. Zkrátka, jako každý dobře promyšlený plán, je také islamizace Evropy jištěna z více stran.

Vojislav Šešelj současný vývoj předvídal

Vojislav Šešelj takovýto vývoj předvídal již před mnoha lety. Pokusil se mu aktivně postavit - a proto byl spolu s dalšími jemu podobnými jugoslávskými politiky smeten. Globalisté porcovali Evropu a na nešťastné Jugoslávii si zkoušeli postupy, které později tak účinně uplatnili všude okolo, kam se jen podíváte. Šešeljova „vina“ spočívá v nepochopení. Nepochopení trendu.

Nepochopil a ani nechtěl pochopit, že globalisté nepotřebují národy. A národní státy už vůbec ne. Že nastupujícím trendem 21. století je amorfní nezakotvený „ovčan“, bez vztahu k zemi, jejímu etniku a historii, lhostejný ke svým blízkým; osamocená pracovní a spotřební jednotka bez potřeby přemýšlet. Vojislav Šešelj se tomu postavil a prohrál první bitvu. Ale jen bitvu. Ve válce, která ještě zdaleka neskončila a v níž stále ještě není nic rozhodnuto. Právě díky jemu a jemu podobným.

Proto ho také elity, naše i evropské, a korporátní media tolik nenávidí a ostrakizují. Jako „ultranacionalistu“. Ztělesňuje jejich zlý sen. Národní probuzení a uvědomění. Aktivní odpor globálním trendům, a to nakonec v zásadě úspěšný!

Poslechněme si ostatně, jak své vítězství v Haagu charakterizoval sám Šešelj: “Slíbil jsem, že porazím haagský tribunál a učinil jsem tak, přestože to trvalo déle, než jsem čekal. Tento soud je raněná bestie globalizace, která zničila životy srbských vůdců armády a policejních velitelů. Naši generálové jen bránili Srbsko.“

Pro nás ostatní jsou pak ještě mnohem důležitější slova soudce Jean-Claude Antonettiho, která vyřkl při vynášení osvobozujícího rozsudku: “Propaganda nacionalistické ideologie není zločinem.“

Pamatujme si to, až nám bude naše vláda a její orgány tvrdit opak.

Zdroj: protiproud.cz