Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Donald Trump má jen jednoho oblíbeného historického hrdinu, a sice Donalda Trumpa. Obraz tohoto „hrdiny“ jako prezidenta Spojených států je založen na několika důležitých zásadách chování, z nichž se zcela reálný a přízemní sedmdesáti dvou letý miliardář se svými heroickými zvyky a zlovyky snaží nikdy neustupovat.

Mnoho z těchto principů bylo definováno samotným Trumpem, a to dokonce z navýsost důležitých míst včetně pódia Valného shromáždění OSN zdobeného zeleným mramorem.

Jedná se o tyto zásady:

- odmítnutí postoje „Spojené státy jsou světovým policajtem“;

- uznání pojmu suverenita jako základu mezinárodní politiky;

- nahrazení politického tlaku typu „měkká síla“ ekonomickým tlakem se sankcemi;

- snížení finanční pomoci rozvojovým zemím a mezinárodním organizacím a zaměření se na problémy Spojených států (především doma).

Existuje ještě jeden princip, který sice nikdy nikdo veřejně nepojmenoval, ale v posledních dvou letech je o něm z Bílého domu hodně slyšet: Všechny dobré nápady a historické úspěchy pocházejí osobně od prezidenta, to on vše řídí, administrativa a vláda jsou tu pouze od toho, aby realizovaly jeho důmyslný plán. Tento nepsaný princip funguje současně jako nejdůležitější, protože to on vytváří obraz silného vůdce, nikoliv kompetentní orgán s talentovaným týmem manažerů.

Před pár dny pak Donald Trump oznámil, že Spojené státy oficiálně uznávají za prezidenta Venezuely samozvaného vůdce Juana Guaidóa, bývalého mluvčího parlamentu. A režim Nicoláse Madura Spojené státy odteď považují za „nelegitimní“.

Pořád stejná písnička

Před sebou máme předvídatelný scénář, jehož jsme navíc byli svědky již několikrát. Globální média budou vysílat „vděčné“ záběry masových shromáždění s tím, že se jedná o celostátní protesty, světové společenství se vzbouří na obranu utlačovaných lidí a vyvinou tlak na elitu státu, která ke své smůle padla pod kola americké agresivní demokracie... Nebo to tentokrát bude jinak, než na Ukrajině?

Možná, že ano. Během dvou uplynulých let Trump totiž rozčílil mnoho tradičních spojenců Spojených států a po dřívější politické jednotě již není ani stopy. Různé názory můžeme pozorovat již nyní: Spojené státy a řada jihoamerických zemí (dle svých vlastních sobeckých zájmů) rychle uznaly samozvaného prezidenta, nicméně Evropa, která dříve s Amerikou „držela basu“, se omezila pouze na výzvy požadující ve Venezuele nové volby. Ono se to totiž například Macronovi, s jeho problémy se „žlutými vestami“, moc nehodí – musel by tak podpořit další demonstranty požadující rezignaci prezidenta... Armáda bolívarovské republiky – na rozdíl od očekávání Západu – ovšem stále stojí za Madurou. Boj tedy ještě neskončil.

Ještě méně stabilní se zdá být situace ve Washingtonu. „Madurův režim“ Trump vždy ve svých projevech označoval za příklad „neúspěchu socialismu“ a lid Venezuely „vůdce svobodného světa“ označoval za oběť a vyzýval je k boji. To však Washingtonu nebránilo trápit ekonomiku bolívarovské republiky ekonomickými sankcemi, čímž se stal socialistický experiment ještě jasnějším a lidé „šťastnějšími“.

Jenže Trumpovo rozhodnutí uznat prezidenta Juana Guaidóa narušuje všechny zásady Trumpa jako historického hrdiny:

1) uznání vůdce opozice za prezidenta republiky jasně dokazuje, že se Amerika stále považuje za světového policistu, který má právo jmenovat všechny lidi, které uzná za vhodné, na libovolný post.

2) prohlášení prezidenta Madura a nedávných voleb za „nelegitimní“ ukazuje, jak „hlubokou“ úctu mají Spojené státy k venezuelské svrchovanosti.

3) návrat k politickému tlaku znamená návrat k tlaku ekonomickému, jenže ten může skončit nezdarem, protože vztahy Bílého domu s tiskem jsou horší než kdy jindy a rozpočty všech organizací americké „měkké moci“ byly výrazně sníženy, jakmile se Trump stal prezidentem.

4) vítězství venezuelské opozice výhledově ohrožuje americký rozpočet, musel by totiž počítat s velkými náklady na podporu „přátelského a naprosto demokratického“ státu, zatímco sankce, které uvrhly Venezuelu do chudoby a stagnace, nestály Spojené státy ani dolar.

Navíc došlo k porušení hlavního Trumpova principu: v tomto případě totiž není americký prezident ani zdrojem ani aktivním vykonavatelem politického děje, který je zásadní pro celý stát. Trump, fanda předávání zpráv s pompou a předváděním se před kamerou, zveřejnil své prohlášení o Venezuele (tedy dalšího historického triumfu demokracie) prostřednictvím písemné zprávy své tiskové služby...

Venezuelské nepokoje a vnitřní boj v americké politice

Pozorný pozorovatel by měl být navíc znepokojen tím, že média začala psát o intervenci USA v době krize v bolívarovské republice o několik dní dříve, když senátor Marco Rubio a poté viceprezident Mike Pence ostře promluvili na podporu opozice ve Venezuele a uznání prezidenta Guaidóa. Tito dva se v boji proti „Madurovu režimu“ angažovali daleko více, než hlava státu.

Trumpovo uznání legitimity venezuelské opozice tak neodpovídá obsahem, ale ani formou sdělení tomu, jak současný nájemník oválné pracovny jedná. Naopak z tohoto rozhodnutí na dálku čiší tradiční americké politické myšlení, tedy právě oné „washingtonské bažiny“, kterou Trump chtěl zničit. Nepředvídatelnost zde nahrazuje dříve otestované schéma, expresivitu a osobní kontakt vystřídaly suché formulace a přímý jazyk byznysmena neurčité projevy profesionálních politiků.

Jedno americké přísloví říká: pokud něco vypadá jako kachna a kdáká jako kachna, tak to taky pravděpodobně kachna bude. Rozhodnutí prezident USA uznat Guaidóa za prezidenta Venezuely také „vypadá a kdáká“ jako kachna, nicméně vůbec se nepodobá Trumpovým politickým krokům. Připomíná to spíše něco, co vymyslel průměrný profesionální „americký politik“, přičemž spíše demokrat než republikán.

Existují důvody, proč se domnívat, že prezidenta Spojených států donutili Guaida uznat. Jeho spojenci ho totiž zahnali do kouta.

Ale vše popořádku.

Velký shutdown

Už měsíc vláda USA zažívá „shutdown“ (v době přeložení tohoto článku byl na několik týdnů přerušen, pozn. překl.), a to kvůli nedostatku peněz v rozpočtu přijatém Kongresem pro příští rok. Důvodem je, že Trump odmítl pověřit republikánské senátory, aby hlasovali o jakémkoliv návrhu rozpočtu, který by nezahrnoval prostředky na výstavbu hraniční zdi. Předáci demokratické strany však tyto prostředky do tohoto projektu odmítli zahrnout. „Shutdown“ zasáhl mnoho lidí a toto trápení se zintenzivňuje každý den. Takže v posledních 48 hodinách Trump a jeho strana utrpěly kvůli této krizi čtyři ztráty na reputaci:

1) Prezident zcela prohrál souboj s Nancy Pelosiovou o datu přednesu svojí výroční zprávy v Kongresu o stavu Unie.

2) Byl zveřejněn dopis pěti bývalých ministrů pro národní bezpečnost, který vyzýval Trumpa a Kongres k obnovení financování ministerstva, aby se zabránilo zastavení jeho běžného provozu.

3) Úředníci FBI podali podobnou výzvu s tím, že „shutdown“ negativně ovlivňuje práci na nejdůležitějších a neodkladných případech.  

4) Ve Spojených státech začíná období placení daní a podávání daňových přiznání. Tentokrát se mělo jednat o republikánský triumf, protože občané USA poprvé platí daně podle Trumpem prosazených reforem. Tento plánovaný úspěch je však nyní ohrožen, protože daňový úřad není v plném provozu.

Schéma současné americké politické krize vypadá následovně: za demokraty hovoří kongresmani a senátoři – tedy lidé, kteří jsou přímo spojeni s procedurou přijímání rozpočtu. Na republikánské straně je hlavním účastníkem procesu prezident, jenž nemá nad republikánskými zákonodárci přímou moc. Spojuje je pouze stranická disciplína, která, jak víme, funguje pouze tehdy, pokud splňuje nějaký politický účel. Právě účel prezidentova protestu vzbuzuje pochybnosti s každým novým problémem spojeným se „shutdownem“.

Demokraté mohou se svou silnou většinou v Sněmovně reprezentantů snadno přijmout jakýkoli návrh rozpočtu a předat ho Senátu. V horní komoře amerického parlamentu sedí 53 republikánů, 45 demokratů a 2 nezávislí poslanci, kteří mimochodem hlasují o klíčových otázkách s demokraty. Teoreticky stačí, aby „levice“ našla čtyři republikánské senátory neloajální vůči prezidentovi a rozpočet bude přijat, „shutdown“ skončí a Trump utrpí porážku.

Sám prezident ovšem nemůže necítit hrozbu úplného úpadku stranické disciplíny. Pokud si funkcionáři druhého řádu Pence a Rubio o své vlastní vůli vymysleli ve Venezuele převrat, Trump nemá jinou možnost, než pokusit se skrýt rozkol v jeho týmu a podpořit úsilí svých „podřízených“. Jak se však často stává, když lidé jednají dle něčích příkazů nebo pod tlakem okolností, vypadají tyto kroky naprosto nepřesvědčivě. Zde pramení pocit, že Trumpovo rozhodnutí uznat Juana Guaida za prezidenta Venezuela nebylo přirozené.

Co je za tím vším?

Pokud je situace skutečně taková a nejdůležitější politické rozhodnutí bylo přijato jednoduše pod tlakem a hrozbou prominentních vůdců stran, pak je to rozhodně konec prezidenta Trumpa, jak jsme ho znali. To znamená, že mu republikánskou stranu „vyfoukli“ před nosem a v Bílém domě ve skutečnosti proběhl poklidný převrat.

Indikátorem toho, zda jsou výše popsané předpoklady pravdivé, bude osud „shutdownu“. Pokud Trump nějakým způsobem přestane požadovat peníze na stavbu zdi, což by byl další pro něj netypický krok – nebo pokud budou republikáni hlasovat za rozpočet bez zdi (tj. proti Trumpovi), potom je naše analýza správná.

V tomto případě existují tři možné scénáře:

1. Nejméně pravděpodobný scénář – republikánští kariéristé vyvedou zemi z krize spojené s „shutdownem“ a vrátí tak otěže moci prezidentovi. Koneckonců, skuteční politici jsou přeci vždy ochotni vzdát se moci...

2. Nejpravděpodobnější scénář – Trump „dožije“ do konce svého volebního období, ve skrytu řízený republikánskými kariéristy: bez zvláštních vítězství, ale také bez velkých porážek.

3. Radikální scénář – Trump se bude snažit „bojovat až do konce“ o svou vizi, co je dobré pro Ameriku, a to svým stylem. Kariérističtí republikáni se ho však (po tajné dohodě s demokraty) zbaví prostřednictvím impeachmentu, v němž bude ještě více rozehrána „ruská karta“. Funkce prezidenta se pak ujme Pence, jenž je přijatelný pro obě strany, a navíc už má zásluhy, protože „zvítězil nad socialistou Madurem“.

Taková je logika probíhajících procesů, jak ji lze rekonstruovat ze stínů, které vrhají zainteresované osoby na plátno zákulisí velké washingtonské politické hry. Kdo opravdu vyhraje, to ukáže čas.

(překlad vlastní, upraveno, mezititulky redakční)

Originál: Иван Кузнецов - Кто кого сборет? Переворот в Венесуэле или свержение Трампа в США? vyšel 24. ledna 2019 na regnum.ru

Zdroj: regnum.ru