Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Ivo T. Budil píše, že současná západní aktivistická ideologie nemá nic společného s často skloňovaným neomarxismem. Daleko spíše je produktem neomalthuziánství.

Západní svět čelí útoku. Již více než tři desetiletí je jeho intelektuální, mediální, akademický a politický život postupně ovládán aktivistickou ideologií, která úspěšně omezuje kritické a svobodné myšlení. Prosazuje se nový typ jazyka, jenž ve jménu boje proti represím a ustavení autentických bezpohlavních a kosmopolitních bytostí osvobozených od veškerých svazujících pout dějin a tradice paralyzuje rozum Západu. Tento jazyk se stal povinnou výbavou privilegovaných liberálních vrstev a poznávacím znamením příslušníků globální elity.

Mnozí konzervativci označují uvedený světonázor jako progresivismus. Není to nejšťastnější volba, protože může způsobit historické nedorozumění. Progresivismus se zrodil na sklonku devatenáctého století díky vystoupení výmluvného amerického sociálního reformátora a evangelikála Williama Jennigse Bryana usilujícího o spravedlivější rozdělení společenského bohatství. Bryanovu agendu převzal republikánský prezident Theodore Roosevelt a další liberální a konzervativní státníci. S iracionálním aktivismem současného Západu nemá zmíněný americký progresivismus nic společného.

Přední mluvčí anglosaského konzervatismu Yoram Hazony, Douglas Murray, Pat Buchanan a mnozí další autoři hovoří o vzestupu neomarxismu nebo kulturního marxismu.  Míní tím různorodý proud moderního myšlení, jehož kořeny sahají ke konceptu kulturní hegemonie Antonia Gramsciho, kritické teorii společnosti Frankfurtské školy, poststrukturalismu Michela Foucaulta nebo postkolonialismu Edwarda Saida. Dobytí mysli a srdce Západu neomarxismem inicioval údajně mimo jiné jeden z vůdců revolučního levicového hnutí z konce šedesátých let dvacátého století Rudi Dutschke svojí výzvou k „dlouhému pochodu institucemi“.

Vystávají nicméně určité pochybnosti. Jak se mohlo stát, že výše uvedená poměrně esoterická, intelektuálně rafinovaná a občas obtížně srozumitelná učení vyústila do vzestupu masového aktivismu, jehož hnací silou jsou především silné, takřka religiózní kolektivní emoce a hysterie bez hlubší intelektuální sebereflexe a ponoru? Kulturní revoluce, která údajně probíhá ve Spojených státech amerických a dalších západních zemích, je vedena shora univerzitně vzdělanými elitami, jejichž cílem je ideologicky indoktrinovat dělnickou a nižší třídu, která tomuto „probuzení“ ve své zaslepenosti vzdoruje. Výsledkem není osvobození širokých vrstev, ale naopak jejich znevolnění materiální bídou a myšlenkovou nemohoucností kapitalistickými korporacemi.

Karel Marx by byl podobným vývojem bezpochyby znepokojen, protože by jej pokládal za vítězství čisté reakce. Marx věřil obdobně jako Benjamin Franklin, William Godwin nebo Lyndon LaRouche v neomezený potenciál lidského rozumu. Byl přesvědčen, že je zapotřebí vytvořit takové sociální a materiální podmínky, aby se všichni lidé mohli bez ohledu na svůj původ plnohodnotně zapojit do tvůrčího přetváření přírody na základě vědeckého pokroku, jenž je bez hranic. Tento étos přetrval i v pokleslých podmínkách reálného socialismu. Nic není současným aktivistům, otevřeně hlásajícím ideologii „nerůstu“ a entuziasticky přijímané chudoby, vzdálenější než tato původní marxistická aspirace.

Obávám se, že konzervativci typu Yorama Hazonyho nebo Douglase Murraye neznají svého nepřítele. Bojují jinou válku v odlišném století. Průmyslová revoluce započala na sklonku osmnáctého století ve Velké Británii, jejíž politický systém ovládali do značné míry velcí pozemkoví vlastníci a dědičná oligarchie. Její představitelé si plně uvědomovali přínos volného trhu a nových výrobních způsobů. V duchu své kastovní mentality a dědičných privilegií se ale nehodlali plnohodnotně dělit s širokými lidovými vrstvami na Britských ostrovech nebo s domorodým obyvatelstvem v zámoří o plody moderního hospodářství. Úloha ospravedlnit v nových historických podmínkách jazykem moderní vědy nerovnoměrnou distribuci bohatství připadla britskému liberálnímu ekonomovi a duchovnímu Thomasu Robertu Malthusovi. V roce 1798 vydal Thomas Robert Malthus Esej o principu populace, ve které tvrdil, že zatímco produkce potravin roste aritmetickou řadou, počet obyvatel přibývá řadou geometrickou. Tento dramatický nepoměr lze vyrovnat pouze sociální nespravedlností a omezeními, jako jsou války, epidemie a reprodukce společenské hierarchie a nerovnosti. Před zmíněnou ponurou zákonitostí není úniku.

Zrodilo se malthuziánství, které důrazem na omezenost zdrojů, nebo hlásáním vrozené biologické či kognitivní nerovnosti mezi lidskými bytostmi umožňuje soužití kasty a moderního věku a existenci globálního sociálního a etnického apartheidu. Je to nejúčinnější moderní způsob obhajoby oligarchie a popření rovnosti a práv lidí a neomezeného potenciálu lidského rozumu. Thomas Robert Malthus věřil, že každá společnost narazí dříve nebo později na své přirozené meze. Lidská přirozenost nikdy nemůže překonat přírodní limity. Progresivní vývoj společnosti nezajišťuje vyšší produktivitu a efektivitu při využití zdrojů. Přírodní zákony vždy nakonec převládnou nad lidskými ambicemi.

Malthuziánství se vyvíjelo a měnilo podle historických okolností. Přijali jej za své mnozí myslitelé a veřejní činitelé hlásící se k liberalismu, například Alexis de Tocqueville nebo Jeremy Bentham. Ronald Meek napsal, že v první polovině devatenáctého století pravděpodobně neexistovala diskutovanější idea, než kterou vyslovil ve svém útlém spise Thomas Robert Malthus. Poté se jeho jméno vyskytuje méně často. Malthusův intelektuální podnět se ponořil do podvědomí moderního myšlení a obtiskl se – často ve zjednodušené podobě – do mnoha intelektuálních proudů, které ovlivňují západní civilizaci dodnes, aniž je přímo vysloveno jméno prvotního hybatele.

Z ducha malthuziánství se během devatenáctého století zrodila rasová ideologie, sociální darwinismus a eugenika, jejichž společným jmenovatelem byla snaha v rámci moderní civilizace obhájit nerovnost lidí a ospravedlnit imperiální nebo rasovou hierarchii. To znamenalo potlačení lidských zdrojů, produktivity, tvořivosti nebo neprivilegovaného talentu v řadě zemí světa, které se staly využívanými periferiemi a koloniemi Západu. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století se rozšířilo neomalthuziánství v podobě environmentalismu, populační kontroly a kritiky racionalismu a vědeckého pokroku. Na rozdíl od rasového malthuziánství, jež zdůrazňovalo biologickou nerovnost, se elitářské neomalthuziánství snaží ochromit kolektivní racionalitu širokých vrstev, které by se mohly vymknout zpod kontroly nové globální oligarchie.

Program Zeleného údělu ústící do deindustrializace Evropy je logickým vyústěním neomalthuziánské agendy. Byl opuštěn rozvoj jaderné energetiky, výzkum termojaderné fúze a ambiciózní program letů do vesmíru. Západ ztrácí produktivní sílu a mění se v chudnoucí, ale zároveň v konzumní hédonistickou komunitu rezignující na racionalismus a na pozitivní vizi materiálního a morálního pokroku. Západní společnost je rozštěpena na jedince, kteří se ztotožnili se zájmy globální oligarchie měnící se v technokratickou neofeudální kastu, a na stále početné vrstvy lidí, kteří instinktivně cítí, že byli připraveni o budoucnost čerpající z odkazu humanismu a osvícenství.

Soudobá aktivistická ideologie, která prostupuje západní politické, mediální a akademické sféry, není derivátem neomarxismu, jak se často ozývá z konzervativních kruhů, ale produktem neomalthuziánství, jež ze své podstaty podrývá sílu lidského rozumu.

Neomalthuziánství je ideologií nadnárodních korporací, z nichž se rekrutuje nová aristokracie. Čelíme tak globální alianci neoliberalismu a neomalthuziánství, která není nijak překvapivá vzhledem k příslušnosti Thomase Roberta Malthuse k anglické liberální ekonomické škole a sympatiím, jimž se Malthusovo dílo těšilo v devatenáctém a dvacátém století mezi liberálními mysliteli. Nad soudobým Západem se nevznáší přízrak Karla Marxe, ale duch mluvčího Britského impéria, které kdysi změnilo svět v planetární apartheid a Anglii rozštěpilo – slovy Benjamina Disraeliho – na dva nesmiřitelné národy: bohaté a chudé.

Zdroj: casopisargument.cz