Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

V následujících dnech uplyne 85 let od tragické události našich moderních dějin – Mnichovské dohody. Protože Mnichov je dnes velmi často politiky a žurnalisty zmiňován, a to nejen kvůli svému výročí, stojí za to, se nad poučením z této události trochu zamyslet.

Je s podivem, že velká většina lidí u nás na otázku, jaké poučení si máme odnést z příkladu Mnichova, mechanicky řekne něco v tom smyslu, že se nemá ustupovat agresorovi. To je ale poučení spíše pro velmoci, které nás v Mnichově zradily, než pro nás Čechy, kteří jsme si o Hitlerovi nikdy žádné iluze nedělali, neustupovali mu a pouze jsme v beznadějné situaci na samém konci krize opuštěni všemi kapitulovali.

Pro nás z Mnichova, a nejen z něho, plyne poučení zcela jiné – a to, že velmoci nemají přátele, ale pouze své zájmy. Výlučně na ně spoléhat se zajištěním své státní existence a bezpečnosti se nevyplácí. V Mnichově nás spojenecké velmoci hodily bez výčitek přes palubu, když měly pocit, že je to v jejich zájmu. A udělají to vždycky, pokud k tomu budou mít silný důvod, bez ohledu na přátelství, mezinárodní právo, demokracii a bohužel i spojenecké závazky. O třicet let po Mnichovu nás náš tehdejší největší spojenec dokonce okupoval, když měl pocit, že jsou ohroženy jeho mocenské pozice. Nikdo tehdy ve světě pro nás nehnul ani prstem.

Proto člověk těžko chápe, že po těchto historických zkušenostech naši politici říkají, to co říkají, a tváří se, že jedině rezignace na naše vlastní zájmy a servilní poslušnost vůči spojencům, nikoliv sebevědomá a vyvážená zahraniční politika vůči vnějšímu světu, jsou zárukou bezpečnosti a prosperity. Kdo příliš věří mocným, často se zklame.

Příkladem budiž dnes ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, který vyvolal na světové politické i mediální scéně pozdvižení svou ostrou reakcí na obilní embargo ze strany Polska, Slovenska a Maďarska a tvrdě na to reagoval i v projevu na Valném shromáždění OSN. Dosavadní miláček veřejného mínění se najednou stal otloukánkem – co si to dovoluje říkat, místo aby projevoval vděčnost a pokoru. Mnozí už začali říkat, že mají jeho i Ukrajiny dost.

Zelenského frustrace je ale pochopitelná. Celá léta byla Ukrajina lákána do EU a NATO a vysnila si, že zapojením do těchto organizací západního světa bude definitivně zajištěna její bezpečnost a prosperita. Nedosáhla vůbec ničeho, pouze si vykoledovala agresi Ruska, které se ukrajinskými ambicemi cítilo ohroženo. Nikomu se do války s Ruskem na pomoc Ukrajině zjevně nechtělo.

Ukrajinci se proto krátce po ruském vpádu dohodli s útočníky na kompromisním ukončení konfliktu. To však Západ neakceptoval a slíbil Ukrajincům neomezenou vojenskou a ekonomickou pomoc, když se Rusům postaví na válečný odpor.

Dnes již válka trvá rok a půl, Ukrajina je devastována a ničena, pětina území je okupována Ruskem. Padly statisíce vojáků, materiální škody jsou nesmírné, třetina obyvatelstva odešla do zahraničí. Nyní, na prahu druhé válečné zimy Zelenskyj vidí, že Západ sice hovoří o porážce Ruska, ve skutečnosti se jí však bojí a žádný otevřený konflikt s ním v žádném případě nechce. Zbraně dodává pouze takové a v takových počtech, aby Ukrajina rychle neprohrála, ale nikoliv aby mohla pomýšlet reálně na vítězství. Ofenzíva, do níž ukrajinskou armádu Západ natlačil, nemá přes ohromné oběti výsledky. Znovudobytí okupovaných území je zjevně iluze.

Ve Vilniusu Ukrajina jasně viděla, že ji do NATO ve skutečnosti vážně nikdo nechce, a příklad dnešní obilní krize jí ukazuje, jak to asi bude se členstvím v EU. Pozdě si naivní Ukrajinci uvědomují, že západní velmoci nemají v konfliktu stejné zájmy jako Ukrajina, která je však na Západu dnes zcela závislá.

Zelenskyj oprávněně nemá pocit vděku. On byl ochoten jít na připravenou kompromisní dohodu s Rusy. Jít do zničující války ho přiměl Boris Johnson s Američany za zády. Kromě statisíců mrtvých a zničené vlastní země zatím nedosáhl ničeho a před sebou má časově neomezenou válku se silnějším nepřítelem.

Když si vzpomene na Vietnam, Irák a Afghánistán, a uvědomí si, jak dopadly tyto konflikty, když v nich USA najednou už nechtěly pokračovat, když si vzpomene, co se potom s těmito zeměmi dělo a děje a jak dopadli tamější západní spojenci, příliš optimismu mu nezbývá.

Mějme proto pro jeho tvrdá slova pochopení.

Zdroj: institutvk.cz