Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.
Lubomír MAN - Má na tohle ČT vůbec právo?
Skutečný majstrštyk se v první den Nového roku vydařil redaktoru ČT Přemyslu Čechovi, když svůj dopolední historický pořad o jakési osobnosti z doby posrpnové normalizace zakončil těmito slovy: „Od tohoto okamžiku měla (myšlena ona zřejmě tehdejším režimem postižená osoba – pozn. LM), v televizi samozřejmě utrum“.
Docela jako by netušil, že oním výrazem „utrum“ se dotýká čehosi, co je mnohem choulostivější pro současnou ČT, jež ho zaměstnává, než pro jakoukoli televizi jinou či předcházející. A to proto, že to do své odpornosti dorostl „utrum“ teprve až se setkal s licoměrností. Přesněji pak s oním krásným a povznášejícím slibem z kodexu České televize, ve kterém tato vyhlašuje, že „chce být fórem pro veřejnou diskuzi, v níž je možno vyjadřovat nejširší možné spektrum názorů a hledisek“. Ve skutečnosti tato současná ČT dává prostor jen názoru jedinému, a ke všem názorům ostatním se chová jako ten nejzavilejší kádrovák a násilník. Což nejpřesvědčivěji předvádí svým výběrem hostů, které si do svých studií zve, k čemuž lze poznamenat to, že právě hosty u diváků nejoblíbenější a nejrespektovanější už dnes nezve.
Jednoho krásného dne si je prostě zanesla do svého černého seznamu a od tohoto okamžiku už oni a ČT přestali mít cokoli společného.
Příčina?
Nemluvili vždy tak, jak od nich politická linie ČT vyžadovala. Jen jedinkrát vyslovil národem milovaný znalec Ruska, redaktor a disident Jan Petránek svou pochybnost o tom, že se Rusko dopustilo anexe Krymu, a nikdy se už pak až do své smrti na obrazovce ČT neobjevil.
A po něm a po podobných „přešlapech politické linie ČT“, odcházeli z ČT další a další bývalí hosté.
Byl odejit a od brány ČT na věčné časy vypuzen skvělý politický analytik Zdeněk Zbořil, byl vypuzen neméně schopný a bystrý čechoamerický novinář Erik Best, vyhnán ze studií ČT byl moudrý a rozvážný Jaromír Bašta – po několika skvělých vystoupeních, do kterých se ale vloudil názor, jenž byl ČT cizí a proto neomluvitelný, vyhnali z Kavčích hor skvělého znalce politiky USA a Británie Alexandra Tomského, vypudili odtud i moudrého a vtipného sociologa Jana Kellera, stejný osud potkal politologa a znalce německé problematiky Petra Robejška, oblíbeného žurnalisty a bývalého poslance Jiřího Zavadila, do zapomnění se pokusili zašlapat někdejšího premiéra Jiřího Paroubka i bývalého ministra zdravotnictví a dnešního poslance EU Ivana Davida. Vyhnán ze studií ČT byl i bystrý ekonom Miroslav Ševčík, ekonomka Ilona Švihlíková, politik Jan Veleba, ekonom Zbyněk Fiala a řada dalších a dalších
A pozor: Nejen že vypuzovali, ale ustavili si pro sebe i nejpřísnější kádrovou politiku, vylučující i jen pomyšlení na to, že by do programů ČT kdy pozvali experty, žurnalisty, filozofy, historiky a ekonomy a spisovatele, kteří vešli ve známost spíš až v posledních letech a proto vstup na obrazovku někdejší ČT ještě nestihli a na vstup do pozdější a radikálnější ČT už nesplňovali požadovaná kritéria.
Čímž míním např. Petra Žantovského, Vlastimila Vondrušku, Václava Umlaufa, Petra Hampla, Jiřího Jírovce, Jiřího Baťu, Jana Campbella, Jana Vítka, Karla Sýse, Vladimíra Pelce, Jana Schneidera, Stanislava Novotného, Michala Branda, Marii Neuderflovou, Stanislavu Kučerovou, Ladislava Větvičku, Jiřího Kobzu, Petra Kužvarta, Jana Žižku, Lukáše Oldřicha, Jaroslava Tichého, Jaromíra Bradavku, Jana Korála, Růženu Chrastekovou a další a další.
Nevím, je-li to tím, že u nás přibývá počet lidí, kteří dostávají rozum, či zda se to jen utužují kádrové zásady ČT, ale fakt je ten, že shora uvedený počet osob z ČT buď vyhnaných či na ni nikdy nepřipuštěných, stále roste, zatímco onen koniášovský sbor ČT, který onu očistu obrazovky od nežádoucích osob provádí, zůstává stále stejný a sestává z desíti členů vedení zpravodajské redakce, nad nimiž jako jakýsi dozor vykonává už jen ředitel zpravodajství a sportu. A úplně nejvýš pak už jen generální ředitel ČT.
Takže pouhých dvanáct jedinců, z nichž ani jeden nevykazuje jedinou známku vědeckého, politického či kulturního věhlasu, srovnatelného s věhlasem osobností shora uvedených, rozhoduje o tom, zda tito z národa nejlepší budou či nebudou mít možnost předstoupit před své spoluobčany a promluvit k nim též z média nejmasovějšího.
Nejde však jen o absurdní duchovní nepoměr těch, kteří čemusi takovému brání a kterým je v tomtéž zabraňováno, ale o problém širší.
Odkud si oněch dvanáct mužů z ČT vzalo či vypůjčilo právo znemožňovat těm nejproslulejším ze všech Čechů ke svým krajanům mluvit, vést je, ukazovat jim cestu a obšťastňovat je bystřejšími postřehy, než na jaké jsou dnes zvyklí – což má, jak to pánové z ČT zřejmě plánují – platit na věčné časy?
Kdo jim k něčemu takovému poskytl oprávnění? Cožpak se lidské přirozenosti nevzpouzí stav, kdy lidé v tzv. informačním věku znají díla českých tvůrců, ale nikdy neslyšeli jejich hlas a nikdy nespatřili jejich tvář? A to pro jedinou jejich vadu, kterou je skutečnost, že jejich politická linie se nekryje s politickou linií ČT? To proto mají být zapomenuti a má na ně pomalu sedat prach?
A promlouvat k nám má, a to až k našemu totálnímu zcepenění, stále jen jednohlasí a k smrti nudící Miroslav Kalousek, Daniel Kroupa, Petr Honzejk, Pavel Šafr, Michael Romancov. Alexandr Mitrofanov, Jiří Pehe a Petr Pithart?
Probůh! To snad ne! Vzpamatujte se vy na Kavčích Horách a též my všichni pod nimi, dokud je čas!
Zdroj: zvedavec.org
Klíčová slova: Amorální chování, Kritika České televize, Společnost, Žurnalistika