Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Znám dvě magická slova na I.

To první je „islám“. Jeho kouzlo spočívá zejména v tom, kolik lidí se mu vyhýbá úplně, nebo je aspoň používá nesmírně opatrně. Jako by bylo tak trochu výbušné. O tomhle slově ale dnešní komentář nebude. Snad někdy jindy.

To druhé, na které bych si dnes chtěl posvítit, je „integrace“. Skloňuje se na stránkách médií každý den. Jako nějaká mantra. Integrace sem, integrace tam.

Od doby, kdy jsem na matfyzu absolvoval předmět Matematická analýza II., jsem už tomu slovu notně odvykl. Ach, krásné to časy. Tehdy mi přišlo vcelku neškodné, však šlo jen o matematiku.

Dnes – vůbec ne. Dnes jde o lidi. Dnes mi integrace přijde jako nebezpečný společenský sebeklam.

Ani velký idealista už dnes nemůže tvrdit, že překročením pomyslné čáry na mapě se z Pákistánce stane Evropan. Z toho plyne jistý problém. Odpovědí na tento problém má být integrace. Proveďte správně integraci a hurá, máte časem miliony nových pracovitých spoluobčanů, přínos pro celou zemi.

Nedávno se ke správné integraci na svém Facebooku přihlásil Dominik Feri. A to těmito slovy:

Kdybych měl za každý vyřčený „Koukněte, se jak to dopadlo s imigrantama ve Francii, tohle v ČR nechceme!“ desetikorunu, mohl bych si půjčit všechny nákupní vozejky světa.

Jako by si snad přívrženci protiuprchlických spolků mysleli, že pouze oni znají supertajné informace o existenci chudinských přistěhovaleckých čtvrtí ve Francii, kde je vysoká míra kriminality, kde namnoze její obyvatelé neumí francouzsky, a kam „bílý muž“ chodí jen, když musí.

Jak si ale někdo může myslet, že tohle „sluníčkáři“ chtějí? Ne, věta „Koukněte se, jak to dopadlo ve Francii!“ není argumentem, ale argumentačním faulem. Argumentačním faulem, na nějž je nutno reagovat slovy: „Jak to dopadlo ve Francii? Nedobře, vlivem neintegrování nově příchozích do francouzské společnosti. Ale to neznamená, že integrace není možná.“

Jinými slovy: Neodmítám uprchlíky, ale odmítám nedůslednou integraci.

(Převzato z FB Dominika Feriho, stav k 25. 7. 2016 v 10.51. Zvýraznění textu – MK.)

Myslím si, že je to falešná naděje. Taková ta falešná naděje, kterou si lidé v nouzi sami dávají, aby si nemuseli přiznat, jak špatná ta jejich situace ve skutečnosti je. Falešná naděje člověka, který drží v ruce papír s diagnózou „rakovina“ a říká si, že celých 11 % pacientů přežije tuto formu déle než 5 let, a že on bude určitě mezi nimi.

Proč si to myslím?

Protože po těch lidech chceme něco, co bychom sami nezvládli.

Skutečná integrace neznamená „jen“ naučit se jazyk dané země. To přitom sám o sobě je těžký úkol. Zkuste se např. v dospělosti naučit použitelně německy – zjistíte, že je to práce na řadu let, navíc byste kromě spisovného jazyka měli ovládat i místní nářečí. V Německu se totiž ta nářečí liší natolik, že jsou to skoro jiné jazyky.

Pokud vám němčina přijde lehká, dosaďte si třeba finštinu. I do Finska totiž imigrují lidé z Pákistánu nebo ze Somálska. Pro odlehčení si můžete promrskat např. větu

„Kas vain!”, sanoi kasvain ja kasvoi vain sillä vain kasvain voi kasvaa noin vain.

nebo

„Älä rääkkää kääkkää!” “En rääkkääkkään!”

Nechtěl bych být migrantem ve Finsku!

Ale jazyk je opravdu to nejmenší. Úspěšná integrace do západní společnosti znamená pro muslima z Asie nebo Afriky překopat svůj hodnotový systém a vyházet z něj polovinu věcí, které celý život považoval za samozřejmé. U malých dětí si to umím představit, ale jak to má probíhat u dospělých lidí, kteří už svoje postoje moc nemění?

Pojďme si udělat malý myšlenkový experiment. Myšlenkové experimenty jsou levné. Co kdyby to celé bylo naopak?

Dejme tomu, že se v Evropě něco semlelo a miliony Evropanů prchají. A dejme tomu, že Saúdská Arábie nebo jiný ropný stát byly tak laskavé a otevřely těmto milionům nevěřících svoje brány.

„Vítejte u nás, ale samozřejmě se musíte integrovat do naší společnosti a tak vám nabízíme integrační kurz. V něm se naučíte, co je u nás zvykem a co se naopak dělat nesmí.“

V reálném světě se samozřejmě miliardáři ze Zálivu k něčemu takovému nesníží, a to ani vůči jiným muslimům, natož vůči nám. Na toto téma vyšel dokonce v saúdských novinách hořký vtip, o který se s vámi podělím.

Ale buďme tedy chvíli idealisté a představme si, že se některý z bohatých emírů chytil za nos, vzdal se nákupu dvacátého druhého Porsche a začal zachraňovat lidi.

Jak by asi takový integrační kurz tamních móresů vypadal? Pro začátek, striktně pohlavně odděleně. A vyučované principy by zněly asi takto:

„Čarodějnice a rouhače popravujeme stětím nebo ukřižováním, popravy se konají obvykle v pátek na hlavním náměstí. Na popravu berte svoje děti, běžně se to tady dělá a vštěpuje jim to úctu k našim zákonům. Číslo na náboženskou policii je XXX YYY ZZZ, zapište si jej do mobilů. Zhanobí-li dcera čest rodu, je nezbytné ji zabít. Pokud byste to neudělali, byla by to pro vás i pro vaše syny společenská sebevražda. Obřízka děvčátek se provádí tolik a tolik dní po narození. Služku z Filipín můžete znásilňovat, jak chcete. Pokud otěhotní, poletí zpátky na Filipíny, výživné platit nebudete. Zadek se vytírá levou rukou, papír k tomu není nezbytný. S cizí ženou se na veřejnosti zásadně nemluví, leda by to schválil její majitel, a to on neudělá.“

Ani jednu věc jsem si nevymyslel, a pro naše účely může být jedno, jestli jde o předpis vyplývající z koránu, nebo „jen“ místní kulturní zvyk. U nás také nemáme v Bibli řečeno, že se na Štědrý večer musíme kolektivně přecpat různými dobrotami, a přesto se to dělá, dokonce i mezi ateisty, kterým je nějaká Bible ukradená. Síla zvyku je ohromná. Jakákoliv kultura v podstatě není nic jiného, než nahloučení tisíců zvyků, které se přenášejí setrvačností z generace na generaci, a jakmile si je osvojíte, je téměř nemožné se jich zbavit.

(Angličané mají rčení, že dostat člověka z Pákistánu je otázka jedné letenky, ale dostat Pákistán z člověka je úkol na celý život, a mají v tom bohužel pravdu.)

Namítne-li někdo, že nejsou všechny muslimské země stejné, tak má sice pravdu, ale argument tím nerozbil. Nějaká podmnožina z výše zmíněných zásad se totiž stejně uplatní, a navíc k tomu mohou přibýt další zajímavé místní „folklorní“ prvky, jako je například krevní msta do X-té generace (Balkán) nebo námořní pirátství (africké pobřeží). Lze se hádat o detailech, ale závěr je neúprosný: „tamní“ kánon společenských standardů není pro normálního dospělého Evropana akceptovatelný, přijal by ho jedině velmi zvláštní jedinec. Ať už máme pod pojmem „tamní“ na mysli Saúdskou Arábii, Afghánistán, Čad nebo Somálsko.

Vraťme se ale zpátky k našemu „kurzu jihovýchodních hodnot“. Dejme tomu, že jste si jako Evropan odbyl těch povinných 80 či 120 hodin, po které vám bradatý pán vysvětluje, jak to u nich doma funguje. Státní integrační kurz je samozřejmě zakončen písemným testem, a to včetně motivace. Zaškrtněte správné odpovědi a dostanete azyl, s ním i sociální zabezpečení na dobu neurčitou a možnost dovézt si po pár letech rodinu. Co byste dělali?

Devadesát devět procent z nás by poctivě zaškrtalo to, co se po nich chce. Ne z přesvědčení. Prostě proto, aby měli klid od úřadů a mohli čerpat slíbené výhody bez dalších komplikací. Málokdo by byl tak morálně důsledný, aby po vzoru Jana Husa napsal všude, co si myslí, a následně musel zmizet kamsi do ilegality.

Ale kdo z nás by podle těch „naučených“ zásad začal skutečně žít? Kdo z nás by je začal vštěpovat svým dětem?

Skoro nikdo. Jsme zvyklí žít podle jiných pravidel, která považujeme za lepší. Absolvování nějakého kurzu plného středověkých absurdit by s touto skutečností nic neudělalo. Nezačali bychom bít svoji ženu, kdyby vyhlédla z okna bez čádoru. Nenesli bychom vlastní novorozenou dceru k obřízce. Kdyby někdo propašoval do ubytovny lahev vína, neodmítli bychom skleničku.

Kdyby jednoho dne vtrhla do naší čtvrti náboženská policie a hledala schovaného kněze, který protizákonně sloužil mši svatou, kdo z nás by jej udal? Nikdo. Z našeho pohledu není mše ve sklepě nic zločinného. Kryli bychom jej před nespravedlivým pronásledováním ze strany státu. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neví.

A cizím ženám bychom občas otevírali dveře a měli chuť se jich zeptat na to, co si myslí o politice. I když by se to nesmělo.

Jinými slovy, moc bychom se do Arábie neintegrovali. Spíše bychom v té tradiční společnosti působili svou přítomností jako rozkladný živel.

A mimochodem, přesně tak to funguje u západních „expatů“ v Saúdské Arábii apod. To sice nejsou uprchlíci, ale cizí element představují stejně. Prakticky nikdo z nich se nepřizpůsobil tamní kultuře v takovém rozsahu, aby mohl být označen jako integrovaný člen tamní společnosti. Žijí tedy v uzavřených, zdí obehnaných městečkách (compounds), která jsou prohlášena za soukromé državy, aby v nich nesměla zasahovat náboženská policie. Provozují tam svůj životní styl bez čádorů, s bikinami a s propašovanou whisky. Luxusní ekvivalent ghetta, paralelní společnosti par excellence.

Arabští tradicionalisté samozřejmě zuří, že na jejich území vznikly takové „vředy bezbožnosti“, z nichž se závadné myšlenky šíří do okolí. Z tohoto důvodu bylo spácháno i několik teroristických útoků.

Teď si to představte naopak. To je totiž situace, ve které se Evropa s celou svojí slavnou integrací nachází právě teď.

My, Evropané, jsme poněkud sebestředně přesvědčeni o tom, že naše civilizační normy jsou univerzální a morálně vhodné pro celé lidstvo. Že lidé, kteří k nám přijdou z primitivnějších částí světa, se do nich musejí zamilovat. Když ne hned, tak časem, až pochopí jejich osvícenost a nadřazenost. V nejhorším jim to vysvětlíme řádným vyučováním. Multimediální učebny už se těší na multikulturní převýchovu.

Jenže Afghánec, který sem přijde odněkud z paštunského vnitrozemí, to vidí úplně jinak. Spousta našich představ o životě se mu hnusí stejně upřímně, jako se vraždění dcer hnusí nám. Dobrovolně je nepřijme, protože by se ráno nemohl podívat do zrcadla.

Pokud je takový člověk různými pobídkami donucen k úřední „integraci“, tak se zaťatými zuby zaškrtá v dotazníku to, co se po něm chce, ale dále bude žít po svém. Což nebude až takový problém, protože nedorazil sám, ale v zástupu svých krajanů. V zemi velikosti Německa jich může být třeba 200 000. Samozřejmě se časem sestěhují k sobě, protože si aspoň mohou kdykoliv promluvit svým jazykem. A místo, kde se usadí, začne připomínat Afghánistán. Čajovnami počínaje, likvidací neposlušných dcer konče. Původní obyvatelstvo se z takové čtvrti ještě rádo vystěhuje, protože najednou se na ulicích nedomluví a připadá si jako cizinci ve vlastní zemi. Je to vlastně docela přirozený proces, na jehož konci je ghetto.

Své děti se náš Afghánec bude snažit od rozkladného prostředí Evropy maximálně uchránit. Má je přeci rád a nechce, aby se zkazily. Půjde-li to, pošle je do školy, kde budou mít jeho krajané převahu. A přijde-li do jeho afghánské čtvrti policie, vyšetřující nedávnou vraždu ze cti, tak Afghánec samozřejmě nic neviděl a nic neví. I když se to stalo u souseda. Z jeho pohledu totiž vykonal otec pouze svoje přirozené právo a cizí stát jej za to nespravedlivě šikanuje.

(Zvolil jsem jako příklad Afghánce, ale stejně to je se spoustou jiných národností.)

Tohle je důvod, proč na Západě vznikla ghetta v každém větším městě, a proč následkem současné migrační vlny jedině tak nabobtnají. Je to samosegregace. V Dánsku, ve Švédsku, v Itálii, všude to vypadá stejně.

Ona důsledná integrace podle představ Dominika Feriho se v podstatě rovná hluboké převýchově dospělých lidí, kteří o to nestojí. V dějinách světa bylo dost utopických hnutí, která si převýchovu člověka vzala za svůj cíl. Úspěchy se nikdy nedostavily. Demokratické státy, pokud se do této marné práce vůbec nechaly zlákat, to obvykle vzdaly včas. Diktatury, nesvázané zákonnými omezeními, se „snažily“ více, ale výsledky také nikde. Zdeformovat lidi, to se podaří. Převychovat ne.

Pouze u člověka, který přišel s ochotou přijmout naše normy za svoje, může mít taková akce úspěch. Íránský liberální intelektuál z univerzity, který utekl do Evropy před hrůzami svojí rodné Islámské republiky, se ve Švédsku či ve Francii zaintegruje hladce a sám. I bez státní pomoci a integračních kurzů. Jenže většina íránských intelektuálů už utekla dávno a v současné migrační vlně jich moc nenajdete.

A co ti ostatní? Většina z nich se nezaintegruje nikdy, ani v dalších generacích. Vidíme to na každém státě, který se o to kdy pokusil. Stará řecká báje o Sisyfovi, který je odsouzen donekonečna valit kámen do kopce, jako by se zhmotnila v Evropě našich dnů.

Závidím Dominikovi Ferimu jeho optimismus. Ale veřejnou politiku bych na takovém optimismu rozhodně nestavěl. Minimálně do doby, než někde jinde přesvědčivě ukážou, že to opravdu jde.

P. S.

Po dopsání tohoto článku jsem narazil na rozhovor s Petrem Pelikánem, v jehož závěru – podstatně stručněji – říká toto:

Komunity žijí podle svých pravidel a nechtějí je měnit, a to ani v Evropě. Když kamenovaly u nich doma, budou to chtít dělat i u nás.

Asi se budu od Petra Pelikána muset učit umění stručnosti.

Zdroj: kechlibar.net