Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Velká Británie těžce doplácí na staré chyby v azylové a migrační politice.

Do širšího povědomí přivedla pojem Londonistán britská novinářka Melanie Phillips. Pojmenovala tak svoji knihu o šíření islámského fundamentalismu v Británii (český překlad neexistuje, anglicky ji seženete třeba zde).

Kniha loni slavila desáté narozeniny, ale slovo Londonistán je staršího původu. Vymysleli jej prý příslušníci francouzských tajných služeb v 90. letech 20.století (odkaz, druhý odkaz) a mělo odrážet skutečnost, že Britové jednají se svými islámskými radikály v rukavičkách.

Islam4UK, nyní již zakázaná organizace, prezentuje své návrhy na budoucí uspořádání Británie.

Francie byla tou dobou terčem maghrebských teroristů už více než dvacet let. Od alžírské války za nezávislost (1954-1962) problém nikdy úplně nezmizel a v 90.letech se znovu vystupňoval v souvislosti s alžírskou občanskou válkou. Nešlo přitom o žádné drobnosti. Například o Vánocích roku 1994 došlo k mimořádně vážnému teroristickému útoku na letadlo Air France, které bylo uneseno při startu z Alžíru. Únosci patrně plánovali narazit s letadlem do Eiffelovy věže, ale zásoba paliva nestačila na dolet do Paříže. Po nuceném mezipřistání v Marseille zaútočilo na letadlo komando protiteroristické jednotky GIGN, které rukojmí osvobodilo.

Při rozplétání některých teroristických plánů zjistili francouzští policisté, že nitky vedou i do Británie. Jenže právě Británie byla dlouho notoricky liknavá v tom, vydávat podezřelé fundamentalisty francouzské justici. Nejkřiklavějším případem byl asi Zacarias Moussaoui, pozdější „dvacátý útočník“ na věže World Trade Centra a jediný, který spiknutí přežil. Delší dobu žil v Londýně a Francouzi, kteří vůči němu chovali různá podezření už v roce 1994, žádali britské úřady o povolení jej aspoň vyslechnout. Britské ministerstvo vnitra (Home Office) to ovšem zamítlo.

Melanie Phillips ve své knize Londonistán tvrdí, že nešlo o náhodu, ale že britské úřady uzavřely s džihádisty neoficiální dohodu („covenant of security“), podle níž neměli radikálové útočit na  Británii samotnou a výměnou za to jim byla zaručena beztrestnost, a to včetně volného šíření propagandy z mešit. Existenci takové neoficiální dohody britská vláda samozřejmě popírá.

Jestli taková dohoda skutečně někdy fungovala, to už se asi nedozvíme. Ale nápadná benevolence britských úřadů vůči islámským radikálům v období cca 1980 – 2005 je docela konzistentní s existencí čehosi podobného. Přitom Britové nemohli mít iluze o tom, jak nebezpečné hosty chovají na své pomyslné hrudi. Už v prosinci 1988 uspořádali britští muslimové dvě velká shromáždění, při kterých volali po zavraždění Salmana Rushdieho (autor knihy Satanské verše, která byla označena za rouhavou) a pálili přitom jeho knihy. Nejpozději od té doby muselo být racionálnějším osobám jasné, že jim pod rukama vyrůstá docela velký Problém.

Součástí tohoto Problému byl (a je) rovněž značně široký výklad azylového práva, což je věc, se kterou jsme se v Evropě nedokázali kolektivně popasovat dodnes. V poválečné euforii po roce 1945 došlo k uzavření dohod, které měly garantovat ochranu (azyl) politicky pronásledovaným lidem, jakož i doplňkovou ochranu pro ty, kdo prchají před válečným nebezpečím. Osud lidí, kterým se nepodařilo utéci před nacistickým Německem, byl brán jako memento.

Potíž je v tom, že osoby na útěku nemusejí být zrovna liberální intelektuálové milující demokracii. A to ani tehdy, prchají-li před autoritářským režimem. Naivní Evropa poskytla útočiště a přístřeší značnému množství extremistů, mezi nimiž se jako skutečná perla vyjímá například ajatolláh Chomejní. Starý perský fanatik se nikdy netajil tím, že chce v Íránu místo císařství nastolit teokratickou diktaturu. Přesto mu byl ve Francii udělen politický azyl, ze kterého se později do Íránu vrátil, aby strhl revolucí zmítanou zemi na svoji stranu. Následky jeho panování vypadaly přesně tak, jak veřejně sliboval předtím. Podobných typů, jen méně slavných, vstřebaly západní země tisíce.

(Problém se netýká jen velkých zemí, jako je Francie a Británie. Takové Norsko je už 25 let hostitelem jistého Mulláha Krekara, který obdržel azyl jako „uprchlík před Saddámem Husajnem“. Je to radikál k pohledání, ale Norové se jej legálně zbavit nemůžou, protože by mu v jeho vlastním rodném Kurdistánu hrozilo špatné zacházení, ba možná i trest smrti.  Jelikož se neobtěžuje pracovat, je dlouholetým příjemcem štědrého norského sociálního zabezpečení, ostatně jako mnoho jeho kolegů. Inu, západní civilizace usiluje o sebezničení řadou způsobů.)

Stálo by za to jmenovat si pár konkrétních příkladů. Radikální scéna v Británii zplodila spoustu pozoruhodných jedinců i organizací. Podívejme se aspoň na tři.

Omar Muhammad Bakrí „v akci“, Londýn 2002

Omar Bakrí Muhammad, původem Syřan, byl už v mládí známým radikálem a pronásledovala jej policie několika arabských států. Britové si ovšem z jeho přítomnosti na svém území nic nedělali, a to ani tehdy, když založil britskou pobočku fundamentalistické organizace Hizb-ut-Tahrir. Jeho gang měl za oficiální cíl nastolení světového chalifátu. V Británii 80.let se ovšem zprvu „spokojil“ např. s napadáním muslimek, které nechtěly nosit hidžáb. Teprve postupem času se organizace posunula k praktikování opravdového terorismu. Bakrího pobočka se jmenovala Al-Muhajiroun a britské úřady ji nechávaly na pokoji neuvěřitelně dlouho, od roku 1986 až do léta 2005.

„Neděláme žádný rozdíl mezi civilisty a necivilisty, vinnými a nevinnými. Pouze mezi muslimy a nevěřícími. A život nevěřícího nemá žádnou cenu.“ (Omar Bakrí Muhammad, odkaz)

V roce 2005 konečně „spadla klec“, respektive Britové začali brát své středověké zuřivce aspoň trochu vážně – poté, co islámští teroristé zabili v Londýně 52 lidí. Bakrí uprchl před zájmem policie do Libanonu. Britská vláda nějakou dobu uvažovala o tom, že jej obviní z velezrady (high treason), nakonec mu jen zakázali se vrátit. Což šlo snadno, protože Bakrí nikdy nepožádal o britské občanství. Od té doby se Bakrí věnuje zejména kázání po Internetu. Jeho žáčci v Británii pak průběžně zakládají různá nová uskupení typu Islam4UK a Need4Khilafah, která britská vláda zase obratem ruky zakazuje.

Abá Hamzá al-Masrí

Abú Hamzá al-Masrí, nebo-li klerik s hákem, představoval další zpestření nudného anglického života. Do Británie se dostal jako mladík na studentské vízum. Po několika letech strávených flámováním a popíjením znovu našel náboženství, a to ve značně militantní podobě. Vypravil se dokonce do Afghánistánu bojovat proti sovětským jednotkám.

Není zcela jisté, co se stalo, ale z Afghánistánu se vrátil o dvě ruce a jedno oko lehčí. Sám Masrí tvrdí, že mu do tváře vybuchla sovětská mina, ale spíš to bylo asi tak, že k úrazu přišel při nějakém tom cvičném vyrábění nálože pro větší slávu boží. Jako bojovník byl od té doby nepoužitelný, zato se mohl stát kazatelem v notorické mešitě ve Finsbury Park, která proslula jako jedno z produkčních center teroristů. Působil tam šest let (1997-2003), než úřady konečně tento spolek rozprášily. Ve Finsbury Park byl zrekrutován mimo jiné Richard Reid, kvůli kterému se dodnes zouváme na letištích.

„Zabít káfira (nevěřícího), se kterým bojujete, je v pořádku. A dá se říci, že zabít káfira z jiného důvodu je taky v pořádku – dokonce i bez jakéhokoliv důvodu.“ (Abú Hamzá al-Masrí, odkaz)

Al-Masrí poznal kvůli své činnosti několikrát britské vězení zevnitř a momentálně si odbývá doživotí ve Spojených státech amerických za svůj podíl na různých teroristických aktivitách.

Narazil jsem na zprávu, podle níž Masrí, který nemá ruce, si nedokáže, mimo jiné, vytřít …, a tak měl v Británii za tímto účelem ve vězení přiděleného pomocníka zvaného Dirty Harry, který mu za 55 000 liber ročně tuto intimní službu poskytoval. Také se mu staral o vousy a zastřihoval nehty na nohou. (Ne ovšem exkluzivně, slouží i jiným vězňům s podobným problémem.) Jak tento úkol řeší ve federálním vězení v Americe, nemám zdání.

Jisto je, že Hamzova rodina (žena a osm dětí) žije i nadále v Londýně na účet daňového poplatníka v „sociálním bydlení“, tj. domě o hodnotě cca 40 milionů korun, a pobírá k tomu nějaký ten milion Kč ročně na sociálních dávkách. Dvě Hamzovy děti mezitím rovněž odseděly tresty za terorismus. Za právo rodiny Hamzových pobírat dávky v plné výši se v roce 2014 veřejně bil místopředseda vlády Nick Clegg (Lib-Dem). Inu, západní civilizace usiluje o sebezničení řadou způsobů.

Trojlístek dnes představených fanatiků nám dobře doplní Mr. Anjem Choudary. Na rozdíl od dvou výše zmíněných je to „Brit“, skutečně narozený v roce 1967 na území Velké Británie do rodiny imigranta z Pákistánu a disponující britským občanstvím. Je zakladatelem organizací Al-Ghurabaa a Islam4UK.

Choudarymu se podařilo vyhnout přímému obvinění z terorismu a momentálně sedí jen za to, že veřejně podpořil Islámský stát (5,5 roku). Ve vybičovávání davů je však dost zdatný. Proslul například jako organizátor demonstrace před dánskou ambasádou v roce 2006, při níž účastníci mávali různými zajímavými hesly. Fotky z této demonstrace dodnes kolují po Internetu, protože taková koncentrace středověkého běsnění v jazyce anglickém není k vidění každý den.

Ten pán vlevo dole je obzvlášť velký „sympaťák“, že?

Rovněž Choudary žil nějakých 20 let v kuse (před nástupem do vězení roku 2016) ze sociálních dávek ve výši zhruba tři čtvrtě milionu Kč ročně. Existujе nahrávkа, ve které jako kazatel vyzývá svoje posluchače, aby brali sociální dávky jako „Jihad-Seeker’s Allowance“. Inu, západní civilizace usiluje o sebezničení řadou způsobů.

Británie roku 2017 sklízí plody mnohaletého bujení islámského fundamentalismu. Zatýkání je na denním pořádku, počet zmařených atentátů jde do desítek, občas se nějaký zmařit nepodaří. Snaha bojovat teď s terorismem připomíná snahu bojovat s dřevomorkou, když už prolezla celý dům. Dům můžete ovšem v nejhorším strhnout a postavit znovu, na rozdíl od státu.

Statistiky nejsou nijak povzbudivé. Více než čtvrtina (27 %) britských muslimů sympatizuje s vrahy z magazínu Charlie Hebdo. Míra loajality muslimů vůči Británií je dost nejistá. Ačkoliv muslimové tvoří téměř 5 % britského obyvatelstva, v ozbrojených složkách státu jich slouží jen 560, tj. 0,4 % – ovšem minimálně 500, ale možná až 1500, jich odešlo bojovat za Islámský stát.  Přes 40 % britských muslimů si přeje aspoň částečné zavedení práva šaría. Nedávná zpráva baronesy Casey upozorňuje na rychle rostoucí segregaci mezi muslimy a nemuslimy – jako příklad může sloužit město Blackburn, kde poměry čím dál více připomínají nábožensky motivovaný apartheid. A iniciativa v tomhle případě nevychází od etnických Britů.

Co s tím teď budou dělat? Nevím, to si na sebe Albion upletl velký bič. Stejně jako spousta jiných zemí. Po pravdě si myslím, že útoků londýnského či manchesterského typu bude spíš přibývat. Ony jsou evropskou ozvěnou chaotických a násilných poměrů v islámském světě. A tento chaos a násilí jen tak neskončí.

Jestli ovšem do stejného vlaku nastoupíme i my, Středoevropané – to je hlavně na nás. Myslete na to. Tenhle druh chyby se nedá jen tak napravit. Možná se nedá napravit vůbec.

Na závěr ještě dvě videa.

Protiamerická demonstrace islamistů v Londýně:

Video o Anjemu Choudarym:

Zdroj: kechlibar.net