Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Donalda Trumpa čeká velmi pochmurný rok, odhaduje analytička Tereza Spencerová. V rámci pravidelného shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz vypočítává kroky, které ho měly sesadit z funkce... Což se minulo účinkem. Českému čtenáři též Spencerová obšírně vysvětluje roztržku mezi Sýrií a Tureckem a popisuje vývoj „zbytkové“ války v Sýrii. Věnuje se též údajnému výroku amerického ministra zahraničí, že Krym je již ztracený.

Stalin údajně řekl, že není důležité, kdo volí, ale důležité je, kdo počítá hlasy. To takoví demokraté v Iowě nedokázali spočítat ani ty hlasy a Donald Trump se vyhlásil vítězem demokratických primárek v Iowě. A zdá se, že vyhraje i impeachment. Je pravda, že Trumpa už od získání druhého období zabrzdí už jen „otrávený bigmac“, jak někdo žertoval? Asi by to pro naše, ale i evropské „elity“ nebyla pěkná zpráva.

Ano, nejen ti američtí, ale i naši Trumpovi odpůrci, už aby začali truchlit a sahat po antidepresivech, protože se zdá, že tento rok, který sotva začal, pro ně bude pochmurný. A navíc nesnesitelně dlouhý. Nemluvě o letech následujících, během nichž ale bude spousta času na vymýšlení dalších impeachmentů… 

Vymyšlený skandál s ruským ovlivňováním voleb v Trumpův prospěch, impeachment kvůli vydírání na Ukrajině a další pokusy Demokratické strany o Trumpovu diskreditaci a sesazení vyzněly do prázdna a na důvěryhodnosti ubraly spíš demokratům, kteří zcela bezostyšně lhali a podváděli. Zatímco Trump si aktuálně užívá své historicky nejvyšší domácí podpory a Republikánská strana ani nehledá pro své primárky žádného reálného protikandidáta, Demokratická strana se ztrapňuje dál, naposledy primárkami v Iowě, při nichž ani nedokázali určit vítěze, protože se jim zhroutila příslušná aplikace. A přitom se sice zdá, že „hlas demokratického lidu“ upřednostňuje „socialistu“ Bernieho Sanderse, ale vedení demokratické strany dělá vše pro to, aby celý proces „cinklo“ a dopředu protlačilo zástupce oligarchických zájmů, pokud ne rovnou miliardáře Bloomberga. Je to totální zhroucení všech těch hesel, s nimiž se Demokratická strana snažila Trumpa tři roky mlátit po hlavě. A rozdíl je samozřejmě i v programech obou stran – na jedné straně je tu Trumpova ekonomická politika vytváření nových pracovních míst nebo jeho „navracení Ameriky Američanům“, což je pro běžného, a to i městského voliče přece jen srozumitelnější a perspektivnější než demokratické důrazy třebas na migraci, transgenderismus nebo feminismus. 

Takže ano, „otrávený bigmac“ nebo něco mnohem „invazivnějšího“… Jinak moc nadějí na Trumpův konec fakt nevidím.

Už minule jsme načali novou syrskou ofenzivu v Idlibu, ta pokračuje. Jak jste už tento týden psala, nějak se nám to, nicméně, diplomaticky komplikuje. Erdogan se zlobí, že Asad a Rusové zacházejí i tam, kam je on nechce pustit. Dokonce během návštěvy Ukrajiny využil „krymskou kartu“. Jak se Rusko a Turecko v této záležitosti porovnají? Hrozí obtíže kolem ruských dodávek surovin? Když si vzpomeneme, jak byli Rusové vzteklí, když proturecké síly před pár lety sestřelily dvě ruské stíhačky...

Osobně bych o nějaké „diplomatické komplikaci“ ani nemluvila. Je vcelku logické, že když mu syrská armáda při dělostřelecké palbě v Idlibu zabila osm vojáků, což byly prý vůbec první bojové ztráty turecké armády v Sýrii od počátku tamní války v roce 2011, tak Erdogan něco říci musel. A když byl zrovna v Kyjevě, tak zkrátka zahovořil o Krymu, neboť byl „po ruce“.

Rusko ale zdůraznilo, že to Turecko neplní dohody, když nehlásí pohyby svých jednotek po Idlibu, a tak si za ty mrtvé může samo. Už následující den si pak Erdogan telefonoval s Putinem a dohodli se, že znovu začnou vojenské akce na severu Sýrie „koordinovat“ čili, že Turci znovu budou hlásit, kde jsou a kam chtějí jet. Je příznačné, že syrská armáda zrovna včera vstoupila do Sarakíbu a těsně předtím obsadila vesnici, v níž je i turecké vojenské stanoviště. Mimochodem, už čtvrté stanoviště obsazené během posledních tří týdnů.

Erdogan na to pohrozil vojenskou odvetou, pokud tam syrská armáda nenechá tureckou armádu na pokoji. A dal jí ultimátum do konce února. Do konce února! To je ovšem skoro stejné, jako kdyby řekl, že se mají stáhnout do konce roku nebo ještě později. Syrské sociální sítě okamžitě „explodovaly“ nevázaným posměchem – slibují, že se armáda stáhne k poslednímu, tedy 30. únoru… Pokud ofenzíva půjde tak jako doposud, to už bude dávno osvobozený i Sarakíb, Idlib a další džihádistické bašty v oblasti…    

Svými razantními prohlášeními chce totiž Erdogan podle všeho hlavně uklidnit domácí elity a společnost obecně. Byl po osm let války hlavním protektorem džihádu v Sýrii, a tak by asi bylo divné, kdyby nyní nad jeho blížícím se koncem jen mlčel. Tím spíš, že by tím zcela zbytečně nahrával domácím nacionalistům a radikálům, kteří by mu mohli začít vyčítat, že nečinně hodil přes palubu „jejich turkmenské bratry“ z příhraničí. Současně ale není příliš pravděpodobné, že by se za džihád v Sýrii postavil nějak výrazně jinak než jen slovně, neboť mnoho opravdu dobrých tahů po ruce nemá.

Plusy ze všestranné spolupráce s Ruskem jsou mnohem větší než minusy, které by narušení této spolupráce přineslo, tím spíš v době, kdy se vztahy mezi Tureckem a Západem neustále zhoršují. A co víc, i když je turecká armáda druhou největší v rámci NATO, tak je opravdu velkou otázkou, jestli má skutečnou kapacitu bojovat případně na třech svých aktuálních frontách najednou: proti Kurdům (s USA), proti Sýrii (s Ruskem a Íránem) a proti libyjskému Haftárovi (s Ruskem, Francií, Egyptem, Emiráty a možná i Řeckem)…

Osobně si myslím, že v situaci, kdy musí Erdogan vypadat pro domácí publikum rázně, ale přitom nesmí nic „podupat“, mu ta lavina, v níž včera zahynulo skoro 40 lidí, nebo na tři kusy rozlomené letadlo na letišti v Istanbulu přicházejí jako „dar z nebes“. Pozornost veřejnosti se odvrátí od turecké role v konfliktech a Erdogan může v klidu dělat to, co uzná za vhodné.  

Proběhl brexit... A Británie se ani nepropadla do země, ani nic podobného. Dokonce byla vydána analýza, že britskému výrobnímu sektoru může odchod z EU pomoci. Jak první kroky „bezunijní“ Británie sledujete vy?

Upřímně řečeno, nesleduji nic. Je tu jen záplava nejrůznějších komentářů, analýz, politických proklamací, demonstrací pro i proti, a navrch spousta obyčejného halekání přes La Manche. Nic konkrétního, z čeho by se dalo usuzovat na další vývoj, podle mého těch pár dní od vyhlášení brexitu ještě nepřinesly. Počkejme ještě. 

V Iráku byl jmenován nový premiér, nicméně demonstrace pokračují dále. Co ti lidé vlastně chtějí? A mohou toho vůbec dosáhnout? Už opět nás Irák „nezajímá“? Neboli k čemu tamní stav směřuje?

Co chtějí? Taky by mě to zajímalo. Je to podobné jako v Libanonu: vlády po masových protestech padly, byly ustaveny nové, ale demonstrace pokračují, jako by se nic nestalo. Je vcelku jasné, že protesty vedené pod hesly o „boji proti korupci“ a „zkorumpované politice“ lze už z principu fenoménu korupce vést do nekonečna, což ovšem neplatí jen pro Blízký východ, ale klidně i pro nás.

Lze demonstrovat do nekonečna, protože i boj s korupcí je v zásadě nekonečný. Čili reálný smysl ony demonstrace – podle mého – už delší dobu postrádají. Čili ve hře musí být ještě obrovská frustrace těch lidí, pocit beznaděje a marnosti, v kombinaci s nově vytvořenou závislostí na adrenalinu a chaosu, nemluvě už o politických zájmech nejrůznějších „loutkovodičů“, které protesty pomáhají udržovat.

Jak říkám, moc tomu v konkrétních případech nerozumím. Chtělo by se tam zajet podívat, zkusit to celé nekonečné protestování pochopit přímo na místě. Třeba z káhirského Tahríru z časů „arabského jara“ v roce 2011 nic takového nepamatuji.

Ale jinak obecně platí, že nová irácká vláda má dovést zemi do roka k předčasným volbám. K tomu má pokračovat v naplňování rezoluce parlamentu a vyhánět právními kroky americké vojáky ze země a navrch otevírat dveře Číně a Rusku… Už to je samozřejmě důvod, aby „někdo“ pod protivládními demonstracemi neustále „přitápěl“.  

I vás zaujala zpráva, že americký ministr zahraničí Pompeo měl v Kyjevě sdělit, že „Krym je ztracený“. Buď jak buď, když je teď ukrajinskými záležitostmi inspirovaný Trumpův impeachment prohraný, prezident USA bude mít Ukrajinu asi ještě „raději“ než dříve. Co má teď Zelenskyj, který k tomu taky přišel po Porošenkovi jako slepý k houslím, od USA a Západu vůbec čekat? Už nic?

Podle ukrajinských médií, respektive ukrajinských poslanců v médiích citovaných, měl Pompeo před pár dny v Kyjevě prohlásit, že „Krym je ztracený. Všichni světoví hráči to chápou. Ukrajina odevzdala Krym a Rusko není z těch, komu se dá něco vzít“. Ruku na srdce, tohle přece ale všichni racionálně uvažující vědí už dávno, jedinou „revolucí“ je, že to jeden z nejvyšších představitelů USA přiznává takto otevřeně. Kyjevským elitám do očí. Mimochodem, Pompeo už někdy minulý týden prohlásil, že „v Americe přece Ukrajina nikoho nezajímá“, takže on je v názorech alespoň konzistentní, i když znovu, žádné super tajemství tím neprozradil ani tehdy. 

A ano, impeachment se točil kolem Ukrajiny, ale jakmile z něj Trump vyjde vítězně a celý proces skončí, Ukrajina pomalu zmizí ze zorného úhlu i těch západních politických „elit“, které si na ní až dosud „stavěly kariéru“ a oháněly se nějakými „evropskými hodnotami“. Spolu s tím se bude snižovat význam nejen Ukrajiny jako takové, ale i význam, jaký dosud měl pro Trumpa ukrajinský prezident Zelenskyj.

Má holt smůlu, že se přimotal do nejvyšší funkce, ale nebude mít ta „umělohmotná“ privilegia z časů Majdanu a Porošenka. Ukrajina se – i po druhé „demokratické revoluci“ – zase v běžném diskursu stane tou „bezvýchodnou“ a „zkorumpovanou zemí“, jakou ve skutečnosti také je a o níž se tím pádem nemá smysl přehnaně starat. Dalších ukrajinských „15 minut slávy“ pomalu končí.

Je skoro až nemravné to říkat, nicméně řada expertů předpokládá, že čínské průšvihy s koronavirem zabetonovaly ekonomickou dominanci USA na delší dobu. Někteří se z toho snad i radují. Radují se po právu? V zásadě, hnusně řečeno, jako by si ten virus Trump vysnil.

Nevím, jestli čínský koronavirus „zabetonoval“ americkou ekonomickou dominanci ve světě. Obecně bych ale řekla, že maximálně o trochu prodloužil její životnost. Ve skutečnosti to ale neumím posoudit. Neumím totiž posoudit všechny ty současné „analýzy“ nejrůznějších „expertů“, neboť v drtivé většině případů netuším, v koho barvách vlastně kopou, a nechce se mi ztrácet čas rešeršemi.

Faktem ale zůstává, že tu máme nějaký koronavirus, který ve více než miliardové Číně zabil už asi 550 lidí, a vedle toho našlehávanou globální paniku, která svými parametry už podle mého skoro odpovídá hrozbě srovnatelné se španělskou chřipkou, která si kdysi vyžádala podle některých odhadů až 100 milionů lidských životů. Prostě se tu aktuálně zdravotní realita střetává s politickými zájmy nebo finančními spekulacemi a odhalit hranici mezi nimi je v případě některých opatření nebo ekonomických výkyvů fakt složité. 

Je přitom vcelku jasné, že Čína tuto novou mutaci koronaviru „přežije“. Možná přijde i o pár tisíc lidí, což by mohla být citelná ztráta třebas pro Přelouč, ale ne pro průměrnou čínskou vesnici. A pokud jí přitom bude Západ nějak přehnaně zkoušet házet klacky pod nohy, aby na situaci na chvíli vydělal, může se stát, že nám to jednou vrátí. Budeme se pak jen modlit, aby někde na Západě nevypukla žádná epidemie nebo nějaká jiná pohroma. Nebo prostě že se nikdy nedostaneme do situace, kdy bychom potřebovali pomoc zvnějšku. Znáte to přece: nedělej nikomu to, co nechceš, aby jiní dělali tobě… 

A jinak: Ne, ani o týden později z koronaviru strach nemám.   

Co bychom v příštích dnech měli sledovat?

Nic konkrétního mě nenapadá, ale slovy pana Donutila, „pořád se něco děje“…

Zdroj: parlamentnilisty.cz