Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Politolog Oskar Krejčí se u příležitosti výročí založení OSN zamýšlí nad smyslem této organizace a její (ne)schopností zajistit mír.

V dobách, kdy byl život lidí řízen z Olympu, měli moudří Řekové pro záležitosti války a míru tři božstva. Prvním z nich byl Arés, svárlivý bůh líté války bez pravidel a kompromisů. Miloval boj jako takový bez ohledu na jeho příčiny. Opovrhoval řádem i zákony, žádný mord mu nebyl cizí. V jeho družině bylo možné spatřit bohyně vražedné války a sváru, ale i bohy děsu a hrůzy. Naopak vznešená Athéna byla bohyní války spravedlivé.

Není náhodou, že řídila i moudrost, spravedlnost obecně, ale také statečnost. Usilovala o sjednání dohod. Rozdávala kořist, ale chránila lid. Eiréné, pohříchu nejméně známá z této trojice, byla bohyní míru. Měla na starost řád v přírodě i lidském životě. Byl jí svěřen úkol hlídat vstup do nebe, ale i péče o jaro. Jistě není náhoda, že právě ona vychovala Plúta, boha bohatství.

Viděno z tohoto zorného úhlu, je prvořadým úkolem Organizace spojených národů vytlačit Aréa z oblasti vztahů mezi státy.

Omezená moc Athény

Organizace spojených národů vznikla jako reakce na nejdivočejší Aréovy orgie v lidských dějinách, tedy světové války. Stalo se tak před 75 lety: Charta OSN byla podepsána v červnu 1945, v platnost vstoupila v říjnu téhož roku. V souladu s posláním Athény se Charta stala jádrem moderního mezinárodního práva především svým zúžením práva války na (a) obranu; (b) rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. Řečeno jinak, Spojenci se dohodli na pravidlech zachování míru. V této větě se ale skrývají dvě problematická tajemství:

• Dohodli se Spojenci, tedy vítězové ve válce, poražení k jednání nebyli přizváni. Vítězné mocnosti si vedle stálého členství v Radě bezpečnosti nadělili také privilegium v podobě práva veta nad rozhodnutími v otázkách války a míru. Dnes se o podobná práva hlásí například v roce 1945 poražené, ale už jiné Německo, ale také nově zrozené mocnosti jako Indie, Brazílie či za Afriku JAR… Jenže OSN je dítětem války, dohodě o zásadní úpravě Charty brání právě ono právo veta.
• Samotné právo veta znemožňuje OSN zasáhnout do konfliktů, na kterých se přímo či nepřímo podílejí bývalí Spojenci.

Většina kritiky OSN vyrůstá z nepochopení faktu, že výchozím principem této organizace je suverenita států. To znamená, že OSN nemá Chartou dané právo zasahovat do vnitřních záležitostí jednotlivých zemí. Není vládou, je stálou mezinárodní diplomatickou konferencí. Neodstiňuje mocenskou rovnováhu jako ústřední princip upořádání světového mezistátního systému, pouze se pokouší odstranit živelnost a nahradit ji dohodami a kompromisy. OSN ani s přidruženými soudními orgány nemá možnost donutit velmoc, která je stálým členem Rady bezpečnosti, aby nejednala svévolně v rozporu se zásadami Charty OSN. Žádné právo veta na tomto faktu nemůže nic změnit.

Prvním velkým testem efektivnosti OSN při zajišťování míru byla studená válka. Souhrnné údaje o ničivém charakteru tehdejšího míru se různí, jedny z prvních zveřejnil bývalý ministr obrany USA a prezident Světové banky Robert McNamara. Podle jeho studie Svět po studené válce během 45 let studené války zahynulo ve 125 válkách a ozbrojených konfliktech přibližně 40 milionů lidí.[1] Ani v novém geopolitickém uspořádání se na sváru antických bohů mnoho nezměnilo. OSN nemělo možnost ani sílu zabránit USA zaútočit na Irák. V článku Nekonečná fantazie americké moci uveřejněném minulý týden na serveru Foreign Affairs uvádí americký historik Andrew Bacevich, že za poslední dvě dekády američtí piloti podnikli více než sto tisíc náletů na cizí území. A že nejen Donald Trump, ale ani Joe Biden nechce demilitarizovat zahraniční politiku USA. Co naplat – bez dobré vůle velmocí jsou Athéna a Eiréné bezmocné, zatímco právní nihilista Arés má volné ruce.

Protiútok Aréa

V době občanské války v Jugoslávii, intervence v Iráku a bojů v Libyi řada liberálních a konzervativních politiků a s nimi spojených mainstreamových médií provolávala hesla o zastaralosti, nevhodnosti či zbytečnosti OSN. Pravdou je, že Rada bezpečnosti svým právem veta znemožňovala jednostranné využití výhod Washingtonu plynoucích z vítězství ve studené válce a ze silové nadřazenosti USA. Připojený graf ukazuje počty použití práva veta v Radě bezpečnosti OSN stálými členy do srpna letošního roku. Je ovšem nutné mít na paměti, že pro řadu států může být v určitých situacích propaganda důležitější než mezinárodní právo – a předkládají návrhy rezolucí, které nebyly dodatečně předjednány či mají už ve své podstatě zakódováno, že budou vetovány. V posledních letech se tento problém týká především západních návrhů rezolucí o Sýrii.

Síla jaderných mocností umožnuje ignorovat OSN. Jenže z hlediska propagandy je důležité zdůvodnit přání porušit výchozí princip OSN – suverenitu států. Na přelomu tisíciletí se módními staly nejrůznější argumenty na podporu takzvané humanitární intervence a koncepce odpovědnosti chránit (responsibility to protect, R2P).

Odpovědnost chránit v pojetí vize R2P redefinovala suverenitu na povinnost vlády bránit obyvatelstvo daného státu. Když tak vláda nečiní například v důsledku občanské války nebo pro faktické či údajné porušování lidských práv, má prý mezinárodní společenství nejen právo, ale přímo povinnost zakročit. Korektní mluva nechápala „mezinárodní společenství“ jako univerzální organizaci OSN, ale jako útočící státy či aliance; lidé s větší odvahou už tehdy mluvili o „koalici ochotných“. V praxi koncepce R2P jen prohlubuje anarchii ve světové politice, balí liberální mesianismus i konzervativní ochranu hegemonie USA a privilegií Západu do moralizujícího hávu.

K lepšímu porozumění tomuto přístupu pomáhá brilantní esej amerického neokonzervativce Roberta Kagana Labyrint síly a ráj slabosti. Ta v souvislosti s intervencí v Iráku s cynickou upřímností obnažuje některé rozdíly strategické kultury USA a Evropy. „Mocné státy přirozeně vnímají svět jinak než státy slabé,“ píše Kagan. Člověk ozbrojený pouze nožem prý může dojít k přesvědčení, že medvěd v lese představuje přijatelnou hrozbu a může doufat, že medvěd nikdy nezaútočí. Stejný člověk ozbrojený kulovnicí však nemusí riskovat, že ho medvěd roztrhá. Protože byly Spojené státy silnější než Evropané, měly nižší práh tolerance k Saddámovi a jeho zbraním hromadného ničení. Proto „Američané přistupují k hlavním strategickým a mezinárodním otázkám, jako kdyby pocházeli z Marsu, zatímco Evropané z Venuše.“[2] Kouzlo nechtěného někdy sdělí víc než tlusté knihy – v Kaganově podání příměr Marsu a Venuše představuje kontrapozici americké mužnosti a evropské zženštilosti; v římské mytologii je ovšem Mars jménem pro Aréa.

Eirénin mír

Jestliže se Athéna pomocí OSN pokouší ujmout vlády nad válkou tím, že ji krotí zúženým mezinárodním právem, Eiréné se snaží novými programy prosadit pozitivní mír. Mír by v jejím pojetí neměl být pouhou nepřítomností války, ale též důstojným životem všech. Ve starověkém Římě byla Eiréné-Pax zobrazována s rohem hojnosti. Příkladem tohoto směřování mohou být Cíle udržitelného rozvoje. Jedná se o program schválený summitem OSN v roce 2015 a navazující na Mileniové cíle OSN z roku 2000. Zahrnuje 17 úkolů z ekonomické, sociální, environmentální a kulturní oblasti zaměřených na zvýšení kvality života lidstva a zajištění udržitelného rozvoje, které mají být splněny do konce tohoto desetiletí.

V současné době je schopnost spolupracovat při řešení světových problémů testována ve třech rovinách, které se netýkají přímo války:

• COVID-19. Zápas s novým koronavirem je zkouškou schopnosti lidstva využít možnosti globalizace ke kooperaci v boji proti společnému nepříteli – pandemii. Viděno z tohoto hlediska, lidstvo selhává. Z prvního úleku vedoucího ke spolupráci se postupně zápas s novým koronavirem znacionalizoval. Z prohlášení mnoha politiků o koronaviru srší útoky proti jiným zemím, COVID-19 se mění na nástroj ideologického a volebního boje. Spojené státy vystoupily ze Světové zdravotnické organizace (WHO), která se snaží, byť s chybami, koordinovat boj proti novému koronaviru. Ruská vakcína je dopředu pomlouvána, informace o čínských očkovacích látkách jsou zamlčovány, jako by při zpravodajství o vakcíně „demokratická“ média znala pouze angličtinu.
• Obchodní válka. Politika trestajících cel, zákazů dovozu či vývozu, násilného přebírání firem, rušení víz studentům, exteritoriálních sankcí a podobně, kterou praktikují Spojené státy, je popřením i těch nejjednodušších představ o kooperaci. Když panel Světové obchodní organizace (WTO) minulý týden dospěl k závěru, že cla uvalená Washingtonem na čínské zboží v roce 2018 neodpovídají pravidlům WTO, Bílý dům reagoval tím, že zpochybnil tuto organizaci. Ovšem OSN – to nejsou jen Rada bezpečnosti a Valné shromáždění, ale také řada přidružených či úzce spolupracujících organizací, mezi které patří i WTO. Egocentrický přístup Spojené státy praktikují i vůči dalším částem systému OSN – nevystoupily pouze z WHO, koncem roku 2018 odešly z Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (UNESCO), a to již podruhé. Jde o uplatňování práva silnějšího, ovšem v situaci, kdy žádný stát nemá sám dostatek moci k tomu, aby převzal globální vládu – některé však mají schopnost celý svět zničit.
• Kyberbezpečnost. Přechod k digitalizaci života lidí mění podobu globální civilizace. Je ovšem také spojen s pokusy využít tuto proměnu k jednostranným výhodám. Děje se tak v situaci, kdy oblast moderních informačních a komunikačních technologií není ošetřena mezinárodním právem – tedy ratifikovanými univerzálními dohodami mezi státy. USA se v této situaci snaží bez dohody brutálně vnucovat své představy a zájmy jiným zemím. Začátkem září zveřejnil Peking Globální iniciativu v oblasti zabezpečení dat (Global Initiative on Data Security), která by mohla napomoci začlenit „fenomenální rozvoj revoluce informačních technologií a digitální ekonomiky měnící způsob výroby a života“ do mezinárodního práva. Na tento návrh osmi zásad možné úmluvy pro danou oblast Západ, alespoň prozatím, reaguje informačním embargem.

Tyto tři oblasti ukazují, jak malá je ochota ke vzájemně výhodné globální spolupráci, jak silná je touha po jednostranných výhodách, a to bez ohledu na OSN. Přes všechny skvrny na kráse však Organizace spojených národů zůstává nejlepší mezinárodní institucí k ochraně míru ve světě, jakou kdy lidstvo vytvořilo. Je nedokonalá, protože nemůže ze základů vztahů mezi státy odstranit mocenskou rovnováhu mezi velmocemi, pouze ji odráží. Zlepšovat život na planetě Zemi ale vyžaduje zdokonalování OSN, ne její ignorování. K tomu jsou však zapotřebí nejen právo a odpovídající instituce, k tomu je nutná i dobrá vůle. Zatím se zdá, že se Arés svých hrátek nevzdal – pouze se naučil kázat o demokracii a lidských právech.

Odkazy:

[1] McNamara, Robert S.: The Post-Cold War World: Implications for Military Expenditure in the Developing Countries. In: Proceedings of the World Bank Annual Conference on Development Economics. Washington: World Bank, 1992, s. 97. Viz též Appendix I., s. 108-113.

[2] Kagan, Robert: Labyrint síly a ráj slabosti. Amerika, Evropa a nový řád světa. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2003, s. 45, 50 a 19-20.

Zdroj: casopisargument.cz