Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Autor pozoruje spory mezi Donaldem Trumpem a šéfy amerických tajných služeb a ptá se, zda není nejlepší cestou náhodou ta třetí.

To bylo povyku: Generál James Mattis rezignoval na post ministra obrany. Odstoupil na protest proti rozhodnutí prezidenta Trumpa stáhnout celé dva tisíce zbývajících amerických vojáků ze Sýrie a poslat domů i polovinu z těch čtrnácti tisíc, které máme zrovna v Afghánistánu.

A teď máme zase nové drama: Ředitel národních zpravodajských služeb Dan Coats při veřejném slyšení v Kongresu otevřeně vystoupil proti svému prezidentovi. Dal se slyšet, že Trumpova tvrzení o hrozbách, kterým musí v současnosti náš národ čelit, nejsou pravdivá. 

Prezident pod palbou (z vlastních řad)

Coats říká asi tolik: Prezident se mýlí, když si myslí, že se Severní Korea vzdá svého jaderného programu. ISIS také, navzdory tomu, co si prezident myslí a říká, zůstává vážnou hrozbou, ačkoli už nevládne “chalífátu”, který před pár lety vyhlásila. A nemáme žádné důkazy o tom, že Írán, ač se třeba chová agresivně a nepřátelsky, je blízko k získání jaderných zbraní.

Ředitelka CIA Gina Haspelová souhlasí: Írán podle ní stále postupuje podle jaderné dohody, kterou Trump opustil a zahodil do smetí. Smlouva zkrátka stále plní svou funkci.

Strategická sebevražda

Prezident Trump to vzal jako veřejnou vzpouru svých „špionů” a vyletěl na ně: 

„Zdá se, že lidé z rozvědek jsou extrémně pasívní a naivní, pokud jde o Írán. Mýlí se! Víme, že Iránci testují rakety, to se odehrálo zrovna minulý týden, a nedělají jen to… Jsou nebezpečně blízko ostří nože, za nímž nám hrozí válka… Musíme si na Írán dávat pozor.” A dodal: „Možná, že by se zpravodajská komunita měla vrátit zpátky do školních lavic!”

Nahrává mu to, co zmínil hned vzápětí: epochální selhání amerických tajných služeb, jež kdysi podpořily tvrzení George Bushe II. o tom, že Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení a představuje pro Spojené státy vážnou hrozbu.

Jak řekl prezidentovi tehdejší ředitel CIA George Tenet, byl fakt přítomnosti zbraní hromadného ničení v Iráku „jasný jak facka“ – vzpomínáte? Ta rada, zrozená (doufejme jen) z nekompetentnosti, spojené s prolhaností, vedla k největší strategické chybě 21. století, pokud ne rovnou celé americké historie: k takzvané druhé válce v Iráku. Georgi Bushovi mladšímu se podařilo nechat náš národ zabřednout do věčné války na Blízkém východě, a také mimochodem nechat vlastní Republikánskou stranu ztroskotat podvakrát (v letech 2006 a 2008) ve volbách.

Neznáme svůj zájem

Ale zpět do přítomnosti: Není tak neobvyklé, aby se prezident a zpravodajská komunita neshodli v názoru na závažnost určité hrozby. Co naopak krajně neobvyklé je, je aby zpravodajská esa veřejně vystoupila s tvrzením, že se prezident prostě a jednoduše mýlí. Nicméně střet samotný, ač vypadá hrozivě, ve skutečnosti není zcela nezdravý. Ukazuje aspoň realitu amerického národa takovou, jaká je. V otázkách zahraniční politiky jsme tak nejednotní, jak jen lze. 

Situace, v níž se nacházíme, by šla popsat slovy slavného filosofa, politologa, žurnalisty a teoretika médií Waltera Lippmanna. Ten ovšem ve své době komentoval politiku Nového údělu (New Deal) prezidenta Franklina D. Roosevelta, která ve svém důsledku vedla k takové nejednotnosti a nepřipravenosti naší armády a diplomacie, že neštěstí a prohry na počátku Druhé světové války, jako byl Pearl Harbor, bitva o Bataan či o ostrov Corregidor, byly jen jejím logickým vyústěním.

Nestor amerických sloupkařů k tomu tehdy prohlásil: 

„Po více než padesát let neměl tento národ konzistentní a všeobecně přijímanou koncepci zahraniční politiky. To představuje nebezpečí pro stát. Protože když je lid rozdělen ohledně toho, jak má jeho země vstupovat do vztahů s ostatními státy, znamená to, že je neschopen se shodnout na tom, co je jeho skutečným zájmem. Tím je také neschopen se odpovědně připravovat na válku, nebo hájit mír, v němž žije.”

Rusko je nám blíž

Zdá se, že jsme v totožné situaci dnes. Koneckonců, Trump je prezidentem částečně kvůli neštěstím, která v zahraniční politice naší země napáchali jeho předchůdci, již se ve své politice spoléhali mohutně právě na zpravodajskou komunitu. Trump v roce 2016 dobře přečetl, že lidé už mají podobných katastrof po krk.

Kromě toho je nutno konstatovat, že nejen, že by Trump a jeho špioni měli najít společnou řeč, ale že k dobré spolupráci mají ve skutečnosti reálný, rozumný základ. Coats a Haspel totiž například shodně – a správně – tvrdí, že Spojené státy dnes čelí užšímu spojenectví Ruska s Čínou, než jsme viděli kdykoli po konci 50. let 20. století, kdy kubánská raketová krize přiměla Maa myslet si, že Moskva před Západem kapitulovala.

Ovšem ačkoli řekli A, neřeknou i B, a sice: Vzhledem k tomu, že Rusko je nám historicky i kulturně nekonečně bližší, než Čína, a z dlouhodobého hlediska se jeví jako mnohem menší hrozba, měli bychom se ptát, jak můžeme Rusko od Číny odervat? Tady ovšem mají Trump a jeho politické instinkty naprostou pravdu a washingtonští rusofobové se fatálně mýlí.

Kdo je hrozbou? Írán, nebo USA?

Naopak pravdu mají naši špioni zřejmě v případě Íránu. Co se této vynořující se velmoci týče, je naše zpravodajská komunita vzácně jednotná.

V letech 2007 a 2011 CIA s „vysokou jistotou“ tvrdila, že Írán nemá žádný program na výrobu jaderných zbraní. Teď se to v teheránských jaderných elektrárnách inspektory Spojených národů přímo hemží, a CIA a Ředitelství zpravodajských služeb tvrdí pořád totéž. 

A co oblíbené tvrzení našich jestřábů, že chce Írán ovládnout Blízký východ?

Na to nelze říci než: Vážně? A jak si asi tak myslíte, že by to udělal? Copak by mu něco takového dovolil po (jaderné!) zuby ozbrojený Izrael, který podnikl už dvě stovky raketových úderů na syrské spojence Íránu? A co by řeklo Turecko, s druhou největší armádou v NATO? Co by řekl největší arabský národ, Egypt? A Saúdská Arábie? 

Jak by mohl šíitský Írán, jehož perská etnická většina je téměř menšinou ve srovnání s Araby, Ázery, Balúčy a Kurdy, nějakým myslitelným způsobem ovládnout Blízký východ, kde žije mnohonásobná přesila sunnitů? Ptejme se spíše: je Írán skutečně hrozbou pro nás v naší vzdálené zemi – nebo je naopak naše vojenská přítomnost v jeho sousedství hrozbou pro něj? 

Mimochodem, důvody, proč se Írán konečně osvobodil z dlouholeté mezinárodní izolace, jsou dva a původcem obou je George W. Bush. Byl to on, kdo nejprve svrhl Taliban, který Íránu léta ztrpčoval život za jeho východní hranicí. Posléze svrhl také Saddáma Husajna, nepřítele Íránu na západě. 

Trump má nepochybně pravdu, že byl Islámský stát poražen a vyhnán z dvojice svých hlavních měst, Rakká v Sýrii a iráckého Mosúlu. Současně ale platí, že k ISIS a al-Kájdě se stále hlásí desetitisíce džiádistů, žijících roztroušeně mezi lidem Blízkého východu.

To také znamená, že zůstává na stole otázka, která nás vždycky strašila, otázka největší: Skutečně jsou američtí vojáci na Blízkém východě nutností, která má zabránit teroristům, aby napadli naše domovy?

Nebo jsou teroristé před naším prahem právě proto, že my jsme nejdřív napadli ten jejich?

Zdroj: protiproud.cz