Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Autor komentuje průběh hry, v níž prezident převzal veškerou iniciativu, vidí v ní značnou potenci k lepšímu příští, ale rovněž protihru Sorosovy Kavárny, která odhazuje všechny demokratické masky.

Prezident Zeman předvádí zajímavou šachovou partii, která má šanci vstoupit do učebnic české politiky. Otevřel ji po posledních parlamentních volbách, a nyní vstoupila do „střední hry“. To je ta nejméně teoreticky prozkoumaná část, v níž se ukazují tvůrčí schopnosti hráče. Otevření a koncovka jsou z větší části každému trochu „vzdělanějšímu“ šachistovi známé, tam toho moc nového vymyslet nelze, jen zvolit správnou strategickou variantu a neudělat školáckou chybu. Ale střední hra – to je to pravé „maso“.

Originálním manévrováním se mu v podstatě podařilo dostat do tísně prakticky všechny významnější figury protihráče. Chtějí-li zůstat ve hře, mohou v pasívní roli už pouze špatně nebo špatně nebo ještě hůře reagovat na aktivní pohyb Zemanových figur na obou křídlech. Nebo to vzdát a nechat prezidentovi postavit šachovnici k novému otevření. Posloužila k tomu další dětinská chyba socialistů, které v tísni (způsobené kruhem kibiců kolem šachovnice) uprostřed partie náhle napadlo, že by bylo lepší věnovat se zábavnější hře, honu na lišku.

Ačkoli její původ je v Británii (kde ji ostatně nedávno pošetile zakázali), mnozí naši politici, politologové a komentátoři si ji naopak adoptovali – ale po svém. Hru podle demokratických pravidel nechtějí (protože neumějí), a tak se ukájejí davovým honem na jednu, dvě či tři figurky soupeře podle pravidel, které by si chtěli stanovit sami. A současně tvrdit, že to jsou šachy. A vítězství v tomto „liberálním šachu“ je prý možné docílit i tak, že když prohrávám, kopnu do šachovnice. Právě to nezakrytě doporučil jeden Kavárnou ctěný liberální demokrat-komentátor.

Rošáda a šach jedním tahem

Rošáda je jediný případ, kdy lze během jednoho tahu pohnout současně dvěma figurami. Prezident to vymyslel následovně: Ministra kultury (v koaliční vládě za ČSSD) neodvolá. Pokud zbývající ministři za tuto umírající stranu podají na protest proti tomu demisi, přijme ji a vládu personálně doplní. Bude to zcela v rámci podepsané koaliční smlouvy s Andrejem Babišem. Tam se totiž praví, že vláda končí pouze v případě, že odstoupí VŠICHNI ministři socialistů, ale ministr kultury by zůstal. Většinu takové menšinové vládě pak v parlamentu budou zajišťovat její dosavadní podporovatelé z KSČM, plus Okamurova SPD. Ta již jasně mnohokrát definovala, že ve vládě jí vadí právě jen ČSSD. 

Dohromady tak vláda získá pohodlnou většinu 112 poslanců a může v relativním klidu dokončit volební období. Navíc bez šílených nápadů socialistické ministryně práce, ještě šílenějšího ministra zahraničí, o nebezpečí plynoucího z držení ministerstva vnitra šéfem ČSSD ani nemluvě. Už za Hamáčkova předchůdce Chovance se stalo, že podle dosti hodnověrných informací policie tajně spolupracovala na Babišových kauzách. Mohli bychom se proto nadíti, že pod vlivem SPD bude vláda ještě odhodlanější, pokud jde o nebezpečí, že nám Brusel posílený Zelenými importuje tak či onak migrantskou invazi. Takový výsledek rošády by byl optimální – a Miloš Zeman jej bezpochyby preferuje.

Gambit

Je naproti tomu trochu riskantnější otevření nové partie, při němž hráč obětuje figuru či i více figur, aby získal strategickou poziční výhodu a zostřil situaci: v našem případě by šlo o „obětování“ Andreje Babiše vyvoláním předčasných voleb. Ty by totiž nejspíš potvrdily (možná dokonce ještě víc posílily) Babišovu vedoucí pozici a vedly by současně velmi pravděpodobně k vyčištění parlamentu od umírajících trpaslíků. Zajímavé by také bylo, jak by si v nich vedla Trikolora Václava juniora, respektive jak by z nich vyšla Fialova ODS. Mohlo by se tak stát, že v nové sněmovně by kromě ANO zůstaly jen komunisté, Piráti, SPD, Trikolora a ODS.

V tomto uspořádání by nebylo vůbec nemožné, aby vládní většina (ať již v jakékoli podobě) dosáhla na většinu ústavní – tak jako se stalo v Maďarsku a Polsku. Tehdy by bylo možné změnit řadu zákonů, které u nás konzervují situace, v nichž vláda je prakticky ochromena „malými vyděrači“ (typicky lidovci či TOP 09 apod.) – na prvním místě zákon volební. Tedy to pravidelné povolební zahnívání, které způsobil Václav Havel, když se obrátil na „svůj“ ústavní soud, aby zničil nový volební zákon z dílny Klaus–Zeman. „Soud“ to samozřejmě poslušně učinil – a od té doby máme hybrid, který v podstatě znemožňuje vítězi vládnout. A protože víme, že Andrej Babiš preferuje většinový volební systém (vítěz bere vše – a také za všechno nese odpovědnost), mohlo by to být zajímavé.

Šlo by ale také o možnosti schválení skutečného referenda (stále nenaplněná agenda Okamurovy SPD), jež by umožnilo, aby lidé rozhodovali přímo o zásadních otázkách svých životů jako například v Británii: ano, řeč je o umožnění lidového hlasování o setrvání či odchodu z EU respektive NATO. Prostě Zemanův gambit by mohl přinést skutečné rozuzlení naší stále ještě patové politické situace, v němž je většina pravidelně terorizována menšinou. Ta má za stávajících zákonů obvykle dostatečnou sílu, aby politické zájmy a preference většiny blokovala. To by znamenalo návrat demokracie bez přívlastků a konec Bruselem nadiktované a udržované „liberální“ totality, jež si samozřejmě říká také „demokracie“, ač s ní nemá nic společného.

Protihra

Že to vypadá příliš optimisticky? Že by to také mohlo po případných předčasných volbách dopadnout skoro stejně jako teď, nebo dokonce hůře? Že nemáme zapomenout, že „chvilkařská“ Kavárna je s bruselskou pomocí stále ještě dostatečně silná a má v rukou média (na prvním místě „veřejnoprávní“ a další na něj napojená, viz Bakala a spol.)? Jistě, gambit je vždycky trochu risk a existují proti němu teoretické i praktické protihry. Tedy pokud soupeř chce hrát šachy a ne Hon na lišku, protože spoléhá už jen na chaos a násilí. Hned uvidíme, že to není jen tak prázdné strašení.

Předvedl nám to právě komentátor Reflexu Karel Steigerwald. Připomeňme, že tento člověk je neúspěšný dramatik, který se kdysi tvářil jako pravičák, dokonce spolupracoval s Václavem Klausem. Vše se změnilo pro smrti Václava Havla, kdy zcela obrátil a stal se jedním z hlavních „ideologů“ Kavárny, neb se cítil povolán usednout na uprázdněný (komicky absurdní) trůn hlavního českého dramatika současnosti: ach ta strašlivá zničující ambicióznost malých netalentovaných! Karel Steigerwald ale také píše pravidelně do Reflexu své tuctové anti(ruské-babišovské-zemanovské atd.) výkřiky, které jsou zajímavé pouze tím, že nám dává nahlédnout do hluboké frustrace pražských havlistických „elit“ a směru jejich úvah – v tomto případě po propadáku představení (S)Letná.

Cesta do hlubin revolucionářovy duše

Píše třeba: „Klaus starší, jenž tehdy (v roce 89) byl to co Miliony chvilek dnes, říká totéž, co tehdy Jakeš. Proč plive na svou vlastní minulost, vysvětlit jde těž­ko. Je už mimo politiku, má jiné názory, než míval, má dnes zakyslou politiku. Považuje za zlo­věstné, že na mořské lodi pracuje personál všech možných národů a barev. Dle jeho bigotního konzervativismu měli tam být snad jen běloši? Smutný pohled. Kdysi vůd­čí duch návratu ke svobodě, dnes opak téhož.“ 

Nechme stranou primitivnost argumentace. Havlistického dramatika však třeba ani nenapadne (protože nemůže), že srovnává demonstrace proti totalitě a za demokracii s demonstracemi za novou totalitu proti demokracii. Ani ho nenapadne (protože nesmí), že VK je prostě tím, čím vždy byl, zatímco ze Steigerwaldů se stali bruselští bolševici, kterým stačí, že pěticípé hvězdy už nejsou rudé ale zlaté, zelené a duhové. 

Přímo freudovský je ovšem politicky korektní teror poznámky o „běloších“: kontrarevoluce „bílého heterosexuálního muže“, která se zvedá od Ameriky po Prahu, je v očích havlistických ideologů největší nebezpečí. Ale možná je KS černoch, který se dosud maskoval. Spíš ale rudoch. Nemaskovaný. Je to jako z někdejšího Rudého práva, když o něco dál pokračuje na Babišovu adresu:

„Čtvrt milionu lidí říká: Jdi pryč, estébáku a korupčníku, nebo si pro tebe dojedeme třeba i na traktoru, jak vtipně řekl demonstrující zemědělec.“ 

Puč proti gambitu

Fakt vtipné. To by se jeden za břicho popadal při představě, jak si uvědomělí kolchozníci „dojedou“ pro kapitalistu, aby ho „rozkulačili“. Ale pak se Steigerwald přiblíží k pointě, neb chce dát návod, jak nyní zúročit Sletnou:

„Je to výzva pro opozici. Bude umět demokratickou cestou využít kapitál, který Miliony chvilek do politiky přinášejí? Když ne, najde se nová opozice. Potřeby, které ty obrovské demonstrace vyjad­řují, bude muset nějaká politická reprezentace splnit. Většina de­monstrantů se narodila po pádu komunismu. Možná už nebude ty staré bafuňáře pro výkon politiky ani potřebovat, ani chtít.“ 

Hle – výhrůžka Kalouskům, Fialům, Bartošům, Výborným či Farským. Nezakrytá, neboť vyjadřuje hloubku revolucionářovy frustrace: My jsme to uspořádali pro vás – a vy nic! Jen pimprlové divadélko ve sněmovně při sedmnácti hodinách bezúčelných žvástů. Povšimněme si: bolševik vždycky míří na „mládež“, protože je bez zkušeností s minulou diktaturou, a proto skrze školy a neziskovky snadněji manipulovatelná. A konečně ten famózní normalizační výraz: „výkon politiky“! No vážně si polepšený soudruh nevzal soudruha Jakeš do úst marně. Učí se. 

Ale nejen v tom. Teď přijde to hlavní – protože ví, že kabarety typu Letná nemají v demokracii patřičný revoluční důsledek, následuje otevřená výzva k puči a k násilí:

„Komunistická vláda čtrnáct dnů po demonstraci na Letné odešla. Nechtěla zvyšovat napětí. 

Babiš neodejde, napětí zvyšuje. Píšu to nerad, ale mohou ho proto smést události, které zcela demokratické už nebudou.“ 

Po gottwaldovsku jako steigerwaldovsku

Víme tedy na čem jsme. Toto má být protihra k případnému Zemanovu gambitu. Protihra k demokracii, v níž někdy vítězí nadanější „šachisté“ nad beznadějnými lovci v Honu na lišku. To, čemu se Steigerwaldové klaní, na co spoléhají, to je ovšem klasické „revoluční násilí“. Ne, to už nelze vysvětlit jen frustrací. To je gottwaldovské kopnutí do šachovnice.

Oni to myslí vážně. Demokraté by na to měli být připraveni. Proto je pravděpodobnější, že Miloš Zeman zvolí spíše rošádu než gambit. Uchování současného stavu prakticky není možné, ač by si ho třeba Andrej Babiš asi docela přál. Ale Hamáčkovci si na sebe vystavěli docela pevnou past: Pokud by teď couvli od požadavku na výměnu ministra kultury, fakticky by přestali existovat. Jenže prezident dal současně jasně najevo, že vydírání neustoupí.

Žádná prázdninová idylka se tedy nekoná. Příprava převratu pokračuje na plné obrátky. Alespoň v pomatených hlavách frustrovaných salónních intelektuálů „nové levice“ láskyplně zahleděných do amerických neokonů (neokonzervativci). Přesto bychom se tomu neměli jen shovívavě usmívat: Je třeba být pozorný, prázdniny neprázdniny. Už dlouho víme, že v temném pozadí za „štamgasty Kavárny“ stojí jiní. 

Ti až nastoupí, rozhodně se takhle trapně „nezakecají“. Steigerwaldové jsou jen předskokani.

Zdroj: protiproud.cz